Božena Němcová bojující (O. Girgal Praha 1940)
"Neuvěřitelně citlivý dovede být zpátečník, když se strachuje. Je jako fotografická deska: okamžitě reaguje i na nejmenší záblesk světla. Nebýt této světelné citlivosti Jakuba Malého, snad bychom si ani plně neuvědomili, jak v 'magickém idealismu' těchto prvních pohádek, v překypujícím reji dobrodružství a kouzelných barev je opravdu vyslovena i vášnivá touha po svobodě ženského srdce, jak je tu žena vždy tvor činný a tvořivý, jak tu nikde přímo demonstrativně není zákona, který by řídil vztah mezi ženou a mužem, kromě zákona lásky. Je to skryté, je to zahaleno do pestrého šatu báchorky, ještě neurčité, příliš překotné; ale vidíš tu zárodeček, z něhož vykvetl heroický květ ženství Boženy Němcové" (str. 34)
"Šosák nemá rád velké vášně ani velké city a tím méně velké myšlenky v životě i umění; důvěřuje jen všední míře, průměru, člověku solidnímu a spolehlivě rozvážnému, který nikdy ničím novým nepřekvapí a nezneklidní své okolí. Vůbec všechno velké mu překáží: buď ho to dráždí - a pak volá vrchnost, aby zakročila; nebo mu to imponuje - a pak si to přizpůsobí, přistřihne na svou míru, rozmělní, zmalicherní. Biedermeier byl opravdu stvořen pro něho" (str. 14)
"Slovesné buřičství není samo sobě účelem, jako řeč vůbec není samoúčelná. Mluvíme, abychom sdělovali své vědomí; a sdílením teprve ztělesňujeme své vědomí i pro sebe. Proto je řeč jako užité vědomí záležitost společenská a vyvíjí se s vývojem lidské společnosti. Roste s osvobozovacím procesem člověka, upadá v reakci, prožívá revoluce a nabývá jimi. Už na stavu jazyka - nechceš-li jít hlouběji - můžeš poznat poměr sil svobody a nesvobody v kterémkoli národním společenství. Národní jazyk může hynout, i když není přímo vydán nějakému vnějšímu, viditelnému útisku. Stačí 'nenásilné' vnitřní zpátečnictví, ustrnutí na dosaženém stupni existence - a řeč kornatí, stárne, odumírá. Nové vědomí, vědomí nového, podmíněné novými, měnícími se životními podmínkami, a tedy i novými, měnícími se vztahy mezi lidmi, musí být ztělesňováno novým slovem, novou větou, novou intonací jazyka. To není svévole, to je potřeba." (str. 19-20)
Autor: Julius Fučík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |