VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

Čas
Chci tě
A nemám tě
Ty mi sedíš na pelesti
A směješ se
Ráno slibuju
V poledne věřím v dohodu
Večer vyhrožuju
V noci pod horkou peřinou spřádám
Co všechno ti dám
I když zavřu oči
Vysmíváš se mi ze tmy
Přesto díky, že mě neopouštíš úplně
Můj milý
Krone

Otázka doplňovací
A já se ptám vás
co nemáte zrcadlo
jen obraz Doriana Greye
Jaké bude dobro
až vyslyší vaše vzývání?

Esc
Roztáhnout křídla fantazie
vyletět ze světa
co svírá a stahuje
mávat křídly z lila šifonu
a elegantním lopingem se přenést tam
kde se bohatství počítá na ideály
svoboda na sny
vzdálenost na úsměvy
a láska na dobrou vůli

Bez názvu
Vytesávám ze tmy tvoji tvář
jako sochař bez talentu

Zůstávají jen tvé oči
co čekají že se jim dostane těla

A já nemám odvahu

Petru Paynovi
(a Alexeji Pludkovi)
Jaro přezrává do léta
Tohle období je tvé nejoblíbenější
Pode mnou se vlní koňský hřbet
A najednou tě vidím
Uprostřed louky
Vítr
Jako by foukal z jiné doby
Omílá tvou nehybnou postavu
Díváš se směrem k Řípu
Ale vidíš Lincolnshire
Já se dívám na tebe
A vidím sebe

Sen rytíře Ivanhoa
Černý šupinatý drak
celou věčnost létá v povětří
a já
na jeho hřbetě ztrácím trpělivost
vlastní krví plním pohár
a zkrápím zemi
vylézají jen hadi
aby chlemstali můj život
kterého neubývá
rakev co si sbíjím
se mi rozpadá pod rukama
a tak každý podvečer krákám s havrany
každou noc vyji s vlky
můj drak spaluje zemi
a neví o mně
ani vy o mně nevíte
jak byste mohli znát můj sen

Všechno bude jinak
Přišla současnost
Práskla bičem
Ochočila vás do divoka
Zůstala jen andělská těla
A vlčí oči
Ale přijdou jezulátka
Vaše zakrvácená ústa
Jim přijdou k smíchu
Ani je to nebude stát moc práce
A pak se budou smát znovu
Nám všem
Co jsme se báli pípnout
Když náš osud spal

Těm, co už tady nejsou
(a Johnu Donnovi)
Znovu myslím na ty
Co už nemohou vidět naše chyby
Ale ani naše úspěchy
Víš, že by tady někde měli být
Jako ta červená věž kostela
Co se zřítila pár století před námi
Jsou fuč
Kousek si tě vzali s sebou
Obdělávají malou zahrádku
V srdci plném krve
S každou ztrátou
Je tě méně
I více
Až se jednoho dne staneš
Mozaikou světa
Proto se nikdy nedávej ptát
Komu zvoní hrana
Nikdy se nehrň k vyzvánění

Kudy na Sion?
Na Sion se jede přes ideály
Smiř se s tím, že pojedeš sám
Tahle cesta vždycky končí vítězstvím
Kterým může být i smrt mečem

Svět se (zatím) nemění
- Vypadáte smutně na svůj věk.
- Ale to se vám jen zdá.
- Dejte na mě. Jste smutná.
- Ne. Já jsem optimista,
to jen svět si mě vybral za zásobní jímku
vašeho poskvrněného prádla.
Tahle košile je krvavá.
Vyprat, složit, uložit
na dno zásuvky.
Já ale vidím stín skvrny.
Cítím odbarvovač
a škrtí mě naškrobený límec.
Nikdy nikdo ji nevyloví
ze dna svědomí světa,
aby se zeptal na jméno
neznámého vojína.
- Hm. Ale také jsou cesty kolem řek.
Dětské ručičky a tvářičky.
Objetí milenců.
Tanec.
Sladká čokoláda.
Opravdu jste smutná na svůj věk.
- A to mi říkáte vy? Člověk?
Miliony let mě necháváte čekat,
abych se zasmála od srdce.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]