O »nemravnosti« předků nás přesvědčuje autor mnoha populárních výkladů o záhadách dějin a tajemných místech Čech, Pavel Toufar, v knize NEMRAVNÉ KRATOCHVÍLE NAŠICH PŘEDKŮ (nakladatelství MOBA, Brno, 2006, s. 239). A tyto »nemravné« kratochvíle se v jeho pojetí táhnou našimi dějinami doslova jako červená nit a nemusíme alespoň v tomto oboru nic závidět jiným národům.
   Autor sáhl hned na začátku do pokladnice našich národních pověstí, pokračuje přes kronikáře Kosmu a Dalimila až k Hájkovi z Libočan a k dalším »zpravodajcům«. Již název, ale samozřejmě i obsah dozajista přiláká mnohé čtenáře svou dráždivou pikantností. Jde však o knížku ryze kompilační, jednostrannou, nepřihlížející k jiným soudům o dějinách, neboť autor vytrvale sleduje jen ony »nemravnosti« v dějinách. Snad proto si určité zprávy přizpůsobil svému cíli. A tady se již dostáváme k závažným nepřesnostem, ba omylům, které však mohou podstatně ovlivňovat názory čtenářů.
   Tak třeba o době Karla IV. píše výhradně jako o době vzkvétajících měst, ale nezmiňuje vůbec, v jakém stavu nalezl své království Karel IV., když se vrátil z ciziny a začal spravovat svěřenou zem. Nejenže se proti němu tvořila opozice, jejíž odpor musel lámat i násilím, ale dokonce nemohl prosadit ani již připravený zákoník snažící se odstranit právní libovůli šlechty (1346-1355).
   Ještě hůře se vede autorovi v pohledu na dobu husitskou. Tzv. adamité prý byli opovrženíhodnou cháskou, která byla po právu vyhubena. Tady autor přejímá charakteristiky pocházející z protihusitských pamfletů, o jejichž jednostrannosti věděl již Josef Dobrovský a po něm také František Palacký. Tito dva kritičtí dějepisci postupovali při přejímání zpráv o těchto sektách opatrně a doporučovali podstatně rozšířit pramennou základnu. Je pravdou, že Pavel Toufar velice volně navazuje i na Dobrovského, ale neporozuměl jeho argumentaci. Odnesli to u něj nakonec i takoví lidé, jako byl Martínek Húska nebo románová předloha »paní Zdeny« v Jiráskově románu Proti všem. Petr Kániš byl podle Toufara »pomateným knězem«, celé husitství údajně vyrůstá z poklidných a plodných časů doby předchozí, což je zásadní omyl, vyplývající z představy, že velké dějinné události, včetně husitství, se rodí bez příčin. I vylíčení postavy »pikhardského apoštola« Gillese Mersaulta, který zavítal rovněž do českého prostředí a byl nakonec ve Francii upálen, si zasluhuje korektury. Pavel Toufar si vzal na mušku samozřejmě i Československou vlastivědu II/1 z r. 1963, »jejíž autoři se snažili vyplodit až neuvěřitelně nesmyslnou a úsměvnou obhajobu pikartů, jen aby zachovali oficiálně vytvořenou představu husitského hnutí jako prvního pokusu o společenskou rovnost a spravedlnost«.
   V knize najdeme výklady o mnoha dalších osobnostech naší minulosti; stranou nezůstala ani lákavá postava rožmberského velmože Petra Voka, kterého autor vykreslil přece jen realističtěji než jen coby opilce a zhýralce. Odbornému historikovi i zasvěcenějšímu čtenáři však bude na Toufarově výkladu vadit především jeho libovůle a povrchnost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]