Jak bych
   to udělal, abych názorně objasnil,
   JAK TO DĚLÁ KONIÁŠ DEMOKRAT 2005?

   No jak!
   Jak jinak než jinak než páter toho jména za panování našich drahých, vroucně nyní milovaných Habsburků, dej jim Pánbůh odpočinutí věčné v ráji podobném jejich Schönbrunnu! Dneska se dost dobře nedají rekvírovat škodlivé knížky dům od domu, půdu za půdou, nezvládli to ani ukrutní bolševici, takže reedice těch spisů, co vyšly pozdějším disidentům v letech padesátých (reedic knih z těch let není moc, kdo by taky rád přiznával a připomínal, co tehdy psal!) a v letech šedesátých, zůstávají ležet a nejdou na odbyt ani v Levných knihách; ač jejich autoři později upadli do nemilosti, jejich spisy vydávané kdysi "za bolševika" ve vysokých nákladech totiž přežily, taky v bytech bolševiků, kteří je věru nevyhazovali do smetí, ani je na rozdíl od nacistů nepálili na náměstích. Zato když roku 1989 vítězně táhla ulicemi svoboda a tolerance, vyvážela s velikým povykem a rámusem na skládky nejen spisy klasiků marxismu a leninismu (pilní Šavlové rázem obrácení ve svaté Pavly pro jistotu drsně vyčistili i své vlastní knihovničky, aby se jim nemohly špatnou četbou později zkazit jejich ratolesti), ale taky Puškina! Vždyť byl Rusák!
   Dneska už je to pryč, dneska se to dělá úplně jinak, dneska se to dělá jako třístupňové rakety. Stupeň první: dejme tomu pan Peňás sepíše do Týdne o Václavu Řezáčovi hanopis, který se pokouší předstírat dokonce i jisté porozumění. Řezáč se prý po osvobození dal na stranu falšování skutečnosti, což mu přinášelo oficiální uznání, slávu a peníze, zavrhl předešlý způsob psaní a třeba tím ani tolik netrpěl, i když kdo ví, dodává velkoryse pan Peňás v souvislosti s autorovou smrtí brzy po XX. sjezdu ruských komunistů.
   Pan Peňás by vůbec nelkal nad proměnou Řezáčovy prózy mezi Rozhraním a Nástupem, nebýt to proměna ve smyslu, který mu není po chuti. Kdyby šlo o přechod od socialisticky angažované tvorby k psaní třeba o ničem, zapěl by ve stoji vzorně spatném, v jakém píše o autorech dnes nedotknutelných, přičinivších se o zmaření socialismu, přímo ódu na sloní sílu psát zgruntu nově! Když ovšem píše o Václavu Řezáčovi, zapláče nad domnělou tragédií autora, jehož přitom ocejchuje jako námezdního, a předvede úžasnou míru své tolerance. Jak? Uzná, že Rozhraní není kniha nezajímavá ani dnes. A do podtitulu svého konjunkturálního elaborátu, který mu na rozdíl od hamižného Řezáče patrně nevynese peníze, vepíše: Z díla Václava Řezáče lze přece jen něco číst. To je druhý stupeň koniášení 2005: kluzce nevinná zpráva o tom, že vše jiné než "něco" se číst nedá. Ačkoli se pan Peňás přiznává, že při Vávrově filmové verzi Nástupu se mu při promítání pro školy v sedmdesátých letech tajil dech.
   Nejdůležitější je ovšem stupeň třetí, kterým se zničující raketa vynese do kosmu, a ten je v obsahu čísla na straně šest. Tam se pamflet pana Peňáse ohlašuje pod názvem Z psychologa socialistickým realistou a upřesňující parafrází podtitulu: Ne všechny knihy Václava Řezáče patří do sběru. Čtenář už si domyslí sám, že ostatní tam patří. Autor článku je z obliga: to on nic, on neradí knihy ničit, vždyť píše, že některé se dají číst; to je jen reklamní nadsázka redakce! Koniášovský duch vyklizování, jímž se proslavila kdysi Tvář, nadále šťastně žije a vzkvétá.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]