Přísahu hippokratovců zdravotnickým božstvům připomněl před šestnácti lety Jiří Noha ve své knížce Lékař léčí, příroda uzdravuje. Autor měl v občanském životě lékařský titul a před autorským příjmením předponu, odlišnou od mé. Další rozdíl je v tom, že jsem nikdy nenapsal a nenapíšu knížku tak svěží a poutavou. Dnes by asi nevyšla, zato je setrvale cenná. Pan doktor to vzal od pravěku. Potřeba toho nedrahého léku už byla dávným léčitelům známa. Vyplývá jaksi samozřejmě z věci samé. To jen naše současnost považuje pekelný kravál za kulturu.
   Dále už píšu z vlastní hlavy, a jako obyčejně zeširoka.
   Přijde chvíle, kdy se projeví únava ze zítřků, světlejších než včerejšky. Kdyby geniální prognostik v jisté chvíli prozradil cinkajícím davům jejich brzkou budoucnost, jak se praví v pohádkách, se zlou by se potázal. Že pumový vyděrač vystřídá kyanidového a obráceně, a vůbec strmý vzestup kriminality masového účinku, a ta společenská SARS AIDS dohromady bude prohlášena za daň svobodě. Otázka zní, pro koho taková volnost je.
   Že lékaři se stanou veřejnými činiteli z nutnosti, aby jim při záchranném zákroku nevykopali zuby. Uvidíme, jak to povýšení lékařského stavu bude včasné a účinné. Lékař a učitel požíval v našich zeměpisných šířkách od konce šamanství a sobotních žebrot s housličkami všeobecné úcty. Zkopat lékaře a zfackovat učitele nebylo zvykem. Ani posekat mačetou. Takové mravy nepanovaly ani v nejpustších hospodských rvačkách. Naopak v nich byl jistý půvab, jak dokládá Josef Lada.
   Demolice občanského chování zasáhla i někdejší nedobytnou baštu etiky, lékařský stav. Sem tam někdo trpí postmoderní chorobou profesionální vyhořelosti. V lékařské praxi to znamená, že když se pacient nevejde do zaběhnuté šablony, má smůlu. Jako jinde, tady zvláště nelze paušalizovat. Ale štíhlý kmínek pověstí o komerční návaznosti na pohřební ústavy vrhne při vhodném osvětlení mohutný stín i na samotného otce medicíny Hippokrata.
   Za onoho času vládli primariátům páni primáři. Dnes vládne uklízečka s klíčem od toalety v kapse zástěry. Její nechuti uklízet po bezdomovcích se nelze divit.
   Kyanidovým vyděračům, žhářům a zlodějům se dřívější oáza klidu stala tím nejvhodnějším operačním polem. Jejich raketovému vzestupu velmi pomohla vstřícná liberalizace návštěvní doby odnevidím donevidím. Prakticky nikdo neví, kdo a s jakým úmyslem se v ústavu pohybuje. Pacient v libovolném zdravotním stavu má pak svobodnou příležitost naslouchat hlučným hovorům návštěv po dobu velmi neurčitou až nekonečnou. Chodby jsou akusticky zvlášť vybavené na loučení z jednoho konce na druhý, systémem jak sa ti krávy pasú, kamarádko moja? Když je pacient svobodný jedináček, bezdětný sirotek, nemladý a v chorobě potřebný klidu, velmi brzy se uzdraví z pudu sebezáchovy. A je rád, že nebyl upálen, otráven nebo aspoň okraden za přidušení polštářem. Doma má klid. Pokud mu pod okny nepořádají kulturní technopárty.
   Klid v nemocnicích se udržel, světe podiv se, i v době reálného socialismu. Na každé chodbě visela vnímaná informace, že klid pomáhá léčit. Návštěvy byly rozumně omezeny na středy a víkendy. Kdo nedodržel vyhrazené dvě hodiny, toho hnala sličná a snad úměrně placená zdravotnice sviňským krokem. V sedmdesátém roce mi ve špitále trhali mandle. Od té doby mám od angín pokoj. A ten patří i dnešním pacientům a zdravotníkům.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]