Po předcházejících sedmi antologiích sovětské válečné poezie z let 1965-2000 se na knižních výstavách v ČR objevila ruská antologie ŽDI MENJA... I JA VERNUS - VOJENNAJA LIRIKA 1941-1945-2005 (nakl. Olma-Press, Moskva 2005). V dřívějších výborech bývaly zařazeny i překlady do ruštiny z poezie jinojazyčných svazových republik, v současné době je zařazována také ruská poezie vydaná v zahraničí. V předmluvě autor S. Dmitrenko upozorňuje na značný rozsah lyrického odkazu uplynulých šedesáti let včetně písní (603 strany). Obsah je uspořádán do čtyř oddílů: v prvním jsou verše vojáků, kteří padli ve válce, ve druhém básně frontových vojáků, z nichž mnozí dosáhli mistrovství a publikují (někteří) dosud, třetí oddíl je věnován autorům narozeným po válce a čtvrtý Dětem Vítězství. V knize jsou stručné životopisné údaje a vysvětlivky. Zpravidla je uveřejněn rok vzniku básně. Překvapuje, že nejsou zařazeni někteří známí autoři, a to známí i v překladech do češtiny. S. Dmitrenko ve vysvětlivkách vyjadřuje lítost, že buď oni sami nebo jejich potomci nepovažovali honorář za dostačující... Důraz je kladen na představení mnoha autorů-vojáků, kteří padli ve válce, byť jejich talent ne vždy mohl vyzrát ve srovnání s mistry vázaného slova publikujícími i po válce. Předpokládá se, že kniha v sedmitisícovém nákladu bude výzvou k perspektivnímu vydání úplné antologie, ačkoli antologie je vždy jen výběr. Celkově daný titul nazvaný podle slavné básně Konstantina Simonova (1915-1979) naplňuje zásadu Olgy Berggolcové (1910-1975) Nikdo není zapomenut, nic není zapomenuto.
Knihu jsem objevila koncem dubna na výstavě v Ruském středisku vědy a kultury v Praze 6. Nepochopila jsem tvorbu »demokrata« Eduarda Limonova, populárního literáta a v poslední době i politika. Báseň klasika ruské literatury Borise Pasternaka (1890-1960) Strašnaja skazka z roku 1941 jsem porovnala s poválečným překladem Jiřího Taufera s názvem Strašná báchorka (Poezie sovětské Rusi, Svět sovětů, Praha 1956) a pochválila jsem za nový překlad Zdenku Bergrovou, nejstarší z poválečných překladatelů-veteránů básní protihitlerovského odboje. Nadčasovost Pasternakovy a Bergrové Hrůzné pohádky (výbor s názvem Život můj bratr, Melantrich, 1994) je očividně třeba vyjadřovat soudobou mluvou. Upozornila jsem básnířku - překladatelku na odlišnou reflexi války ve dvou básních Jurije Poljakova (nar. 1946), jehož Odpověď frontovému vojákovi uvádí poslední oddíl antologie. Jestliže Bergrová »přibásnila« Pasternakovi nepřítele coby »Hitlera - Herodese nejhnusnější ráže« (v originále »nepřítel si dělal co chtěl, jako ukrutník, netvor, zlosyn, vyvrhel (rusky »irod«) v Betlémě«, pak Poljakovovi vytýkala necitlivý, příliš racionální vztah k frontovým vojákům: »Ovšemže vidíme tu vaši velkou válku jinýma očima«. V prvních variantách překladu se nemínila smířit s jistou generační distancí a pravdivostí J. Poljakova, básníka, spisovatele, literárního vědce, který na loňském Světě knihy v Praze výborně reprezentoval znovuvzkříšenou gorkovskou Litgazetu. Přebásnění jeho veršů Zdenkou Bergrovou ve třetí verzi vyznívá ale dobře. Ostatně nechť čtenáři posoudí sami.
BORIS PASTERNAK
Hrůzná pohádka
Všechno se změní, přežene,
a město vstane znova.
Však děti v noci buzené
si budem pamatovat.
To, jak je úlek znetvářel
a strach byl v nich i o ně.
Za tohle musí nepřítel
zaplatit stonásobně.
Vpíšou si do paměti děs.
Čas nikdy nevymaže,
to, že byl Hitler Herodes
té nejhnusnější ráže.
Nastane nový, lepší věk.
Vymřeme - čas nám letí.
Na co však není v čase lék
jsou zmrzačené děti.
JURIJ POLJAKOV
Odpověď frontovému vojákovi
Srdce nesžehlé v letech čtyřicátých
nám nedalo do ticha růst,
ovšemže jinak vidíme ty zvraty,
tu vaši válku plnou hrůz.
Když vaše slova hynou u vět
a hořký celek nelze znát,
musíme aspoň představit si umět,
jaké to bylo jít a bojovat.
Sami pak vědět kolik to svět stálo
dosáhnout míru v době hrůz,
vlastníma očima vidět, co se dálo,
právě tak plnýma slz.
Můj soused
Můj soused kdysi na bojovém tanku
vjel do Berlína, rovnou v cíl,
my v rozhovoru otevřeli stránku
o válce, ale válce budoucí.
Jestli by cesty znovu zkrvavěly,
jestli nás hrůzný osud polapí,
řek: »To by lidi zešíleli,
mír potřebují a ne útrapy.
Ti dnešní u své Moskvy na ostraze
nestáli - vrostlí do psoty -
dvaceti miliony neplatili draze
v dolarech, ale svými životy.
Nevzpomínají na pláč matky
nad troskami a jak dál žít,
nechápou dobu léta zpátky,
nechtěl bych jim to zpřítomnit!
Autor: Jana Vacková
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)