Ženy dnes již ve zralém věku četly jeho knihy, když ještě byly dívkami. A jeho knihy čtou stále, zůstaly mu věrnými čtenářkami. Jeho knihy čtou i dívky, kterým patří tento čas. Občas však Stanislav Rudolf udělá výjimku a napíše knihu určenou všem čtenářům, tedy i mužům. Ta poslední se jmenuje Miluji tě, vole!, v podtitulu je uvedeno, že to jsou fejetony, povídky, recepty a brepty. Vyšla letos na jaře v nakladatelství Erika. Když jsem si v knížce četl, smál jsem se a dozvídal se mnohé o autorovi a jeho velké rodině.
Michal Černík: Baví tě psát a raduješ se z toho?
Stanislav Rudolf: Psaní mi přináší, kromě bolesti krční páteře, stále příjemný pocit. Že bych se nějak bláznivě radoval, to už ne! Potěší mě samozřejmě pokaždé, když mi vyjde nová knížka.
Proč se tvoje nová knížka jmenuje tak, jak se jmenuje? Není ten název podbízivý?
Myslím si, že spíš vystihuje nejen jazyk, ale i myšlení dnešních mladých lidí.
K titulu jsem přišel náhodou, když jsem na ulici zahlédl objímající se dvojici mladých lidí. Právě když jsem je míjel, chlapec mezi polibky vyplivl z úst žvýkačku a plný obdivu řekl dívce: "Miluji tě, vole!"
Ve fejetonu Penízky jsou mými přáteli mluvíš o hospodaření s nimi. Jak hospodaříš s penězi jako důchodce?
Velice opatrně! Jako důchodce dostávám měsíčně deset tisíc korun, moje žena má poloviční důchod invalidní, takže jenom pět. Jednou jsme zkusili žít celý měsíc jen z důchodu. Bylo to hustý, abych použil nový termín nás, mladých. Nemohli jsme si dovolit nic. Jezdit autem, koupit si oblíbený časopis, jít do divadla. Vydrželi jsme to do sedmnáctého.
A pak?
Pak jsme začali krást! Tedy "kradli" jsme svoje peníze, které máme uloženy pod slamníkem. Prostě bez vedlejšáku jde život velice ztěžka. To je také jeden z důvodů, proč se snažím stále psát.
Už se ti jako spisovateli podařilo proniknout mezi milionáře?
Myslíš díky honorářům za knížky? Tak to se, podle mne, podařilo v této době zatím tak třem čtyřem českým spisovatelům. Já jsem po této stránce tak někde na začátku téhle milionářské dráhy.
V některých fejetonech oslovuješ často čtenářky. Oslovují i ony tebe a píší ti?
Dostávám teď od nich většinou e-maily, spíš než klasické dopisy. Mnohé dokonce přiznávají, že by si se mnou raději popovídaly po mobilu.
A co ty?
Tyhle rozhovory s nimi nevedu ani po internetu. Nějak mi nesedí.
Z tvé knihy jsem se dozvěděl, že jezdíš na besedy se čtenáři. Nestává se to časem nudné odpovídat stále na stejné otázky?
Vůbec ne. Případně stejnou otázku mi položí přece úplně jiný člověk. Může být pro mne i pracovně zajímavý jako určitý typ.
Ve fejetonu My zahrádkáři píšeš o svém zahradničení. Přiznej, jaký jsi zahrádkář?
Mám rád zahrádky. Nejvíc ty cizí! Mne pletí, hnojení a zalévání nebaví. A sázet kytičky a zeleninku? Ne! Všeho jsem si užil v dětství a v mládí, když jsem musel rodičům pomáhat na jejich políčku a ostatní kluci si užívali... Ty, Michale, když mluvíme, mám jeden problém. Myslíš, že by mě vzali do Strany zelených, když jsem barvoslepý?
Tak tebe určitě! Raději mi prozraď, co říkají tvé děti Martina a Alena, dneska už rodičové, když píšeš o jejich školáckých letech?
Berou to rozumně. Jenom nevím, proč si tak často ťukají na čelo.
Napsal jsi opravdu za svou dceru slohovou práci a dostal trojku, jak se v knížce přiznáváš?
A co víc! Paní učitelka jí napsala pod poslední řádku poznámku: Slohově slabé! Měla asi na své žáky mimořádné nároky. Znáš přece učitelky!
Napsal jsi řadu scénářů k filmům a televizním inscenacím. Nevábí tě znovu vstoupit do tohoto žánru a napsat scénář pro televizi anebo se pustit se do nekonečného seriálu jako Křehké vztahy, Ordinace v růžové zahradě, Světla pasáže, Letiště a podobně?
Zkoušel jsem to v minulých letech několikrát, tedy kromě námětů na seriály. Žádná z televizí zájem o mou scenáristickou práci nemá. Asi nepotřebují autory, kteří psali televizní hry v minulé době. Co kdyby byli divácky úspěšní? Ostatně podobnou zkušenost s televizní tvorbou jistě mají i jiní autoři.
Co jinak říkáš našim telenovelám?
Známkou jedna hodnotím skutečnost, že v nich vystupují převážně krásné mladé herečky. Dál je pro mne vždycky příjemným zjištěním, že mnohé role jsou obsazovány slovenskými herci a herečkami. Rád bych je ale, i na obrazovce, slyšel častěji mluvit jejich mateřským jazykem.
Uměleckou úroveň scénářů seriálů nebudu raději z čistě profesních důvodů hodnotit. Asi proto, že nemám rád nastavovanou kaši!
Často píšeš o své ženě s humorem. Co ti na to říká, když si pak přečte tvůj fejeton?
Mohu citovat doslova? "Kolikrát už jsem ti říkala, abys o mně nepsal. Slyšíš?!!!"
Poslechnu ji ve všem, ve všem... no skoro ve všem, ale psát manželské fejetony anonymně? Ne, to nedokážu!
Dočetl jsem se, že jste se ženou Jarkou už více než padesát let. Jak jste oslavili zlatou svatbu?
Ano, je to pravda, nedávno jsme tohle krásné jubileum oslavili. Myslel jsem, že mě pan prezident pozve na Hrad a vyznamená medailí Za statečnost, ale neměl asi ten den nějak čas. Tak snad příště, při tom našem diamantovém výročí.
Jaké vlastnosti jsou nutné pro to, aby muž a žena tak dlouho uměli spolu žít?
Víš, já pořád věřím na lásku. Asi proto o ní často píši. Ale ona se může projevovat i v drobných každodenních maličkostech. Nu a další nezbytnou vlastností, která oba lidi spojuje, je určitě vzájemná tolerance. Jarka navíc tvrdí, že to nejtěžší, co v manželství se mnou musí zdolat, je - přežít těch 26 hodin denně!
Ve fejetonu Nastal lásky čas říkáš, že v dnešní mladé generaci vymizela zamilovanost. Jak jsi přišel k tomu poznání?
Potvrdily mi to desítky rozhovorů, které vedu s mladými lidmi pokaždé, když pro ně připravuji novou knihu.
Tvým krajem je Jičínsko a tvou vesnicí Železnice, kde jsi chodil do školy. Několikrát se o tom v knize zmiňuješ. To bylo ještě za první republiky. Jak svůj kraj vnímáš v rozpětí svého dětství a dneška?
Tak pozor, Michale! Železnice není žádná vesnice, jasný?, ale malebné městečko pár kilometrů na sever od Jičína. Jako školáci jsme o ní prozpěvovali: Železnice milená, to je naše otčina, v Českém ráji uprostřed rodný domov ukryt jest!
I teď se tam pořád vracím, a když jí procházím, přehrávám si v duchu zážitky ze svého dětství a studentských let, kdy jsem tam s rodiči žil.
Rád rozmlouváš s neznámými lidmi?
Ano, dokonce velmi rád. Já nejsem hospodský typ, abych se tam s lidmi bavil, takže se dám kdekoliv do řeči s kdekým. A dokonce i lámaně v cizích jazycích, které znám ze školních let.
Je to tvá přirozenost povídat si s lidmi, anebo už vědomý profesionální přístup spisovatele?
Řekl bych: obé! To je krásné slovíčko, co?
Ještě tě něco fascinuje a udivuje?
Bezesporu některé historické stavební památky. A udivuje mě, že třeba někdo jede na dovolenou do Egypta a vůbec ho nenapadne, aby si udělal výlet k pyramidám. Stačí mu, když se vyčvachtá v moři. Podezírám ho, že kdyby jel jednou do Paříže, ani náhodou se neohlédne po Eiffelovce.
Které knihy máš rád tak, že se k nim vracíš?
Na gymplu jsme měli francouzštinu, je ve mně nějak zakódovaná, takže se neustále vracím ke klasickým literárním dílům. Ovšem od jisté doby nesnáším Balzaka. Znovu jsem totiž začal číst jeho Otce Goriota. Ale když jsem přišel ke kapitole, kterou autor začíná větou: Otec Goriot, stařec třiašedesátiletý, uchýlil se k paní Vauquerové, když zanechal svého obchodu..., tak pan Balzac pro mne skončil, jasný? Stařec, jo? Takhle se vyjádřit o chlapíkovi v nejlepších letech!
Jinak se často vracím ke knize Život s Dostojevským, který napsala jeho žena. A pokaždé si uvědomuji, jak stále platí i v literárním a knižním světě sousloví: všechno už bylo!
Každý má své potěšení. Jaké je to tvoje, mimo psaní?
Čtení, ruční práce a přestávky.
Co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš. Co ses naučil v mládí a co jsi k stáru jakoby našel?
Michale, stále víc mi připomínáš toho Balzaka. Ale budiž, když nedáš pokoj.
Ve škole jsem se naučil trochu docela obstojně třem cizím jazykům. Němčině, ruštině a francouzštině. Díky své pozdější novinářské profesi jsem je velmi často využíval. A domluvím se jimi i dosud.
Je v moci spisovatelových slov, aby lidi a svět dělaly lepšími?
Určitě! Já tu nutnost cítím i jako bývalý kantor. Ten taky nejen učí jednotlivým předmětům, ale své svěřence by měl i vychovávat stále k lepšímu. Proto nedokážu napsat akční knížku pro mládež. Chci nejen dívkám i chlapcům, ale i dospělým čtenářům nenápadně představovat ty nejcennější hodnoty a cíle života.
Měl by tedy spisovatel být svědomím národa?
Rozhodně ano! I když zůstane v ústraní a veřejnosti bohužel nepoznán.
Měl by se spisovatel i občansky podílet na proměnách světa?
Myslím, že to je individuální věc. Můžeš napsat vynikající román nebo básnickou sbírku a na věcech veřejných se nepodílíš. A naopak.
Své problémy a trable, o kterých píšeš, řešíš s nadhledem a humorem. Řešíš je s humorem a nadhledem i v životě?
Ty drobné, každodenní, určitě. U těch zásadních, jež se dotýkají života mého, mé rodiny, přátel a vlastně našeho národa a třeba i jeho jazyka, to nedokážu.
Nedokážeš mít tedy nadhled ve vztahu třeba k dnešnímu dění u nás i ve světě?
Ale to vůbec ne! Možná zbytečně se tím trápím a přemýšlím, jak je možné uvěřit nepravdě, lži, pokryteckým slibům a televiznímu střihu.
Z tvých fejetonů však není zřetelný tvůj světový názor. Je to záměr?
Záměr to rozhodně není. Ale myslím, že fejeton je literární forma, která se obvykle dotýká jen drobných lidských problémů.
Jaký je vůbec tvůj světový názor?
Možná, že se bude zdát někomu dost zastaralý, nemoderní. Ale já se skoro každodenně přesvědčuji o tom, jak trvalá je Marxova teorie tříd ve společnosti. Dál se třeba nemohu smířit se současným "rovnocenným" postavením velmocí a malých národů ve světové politice.
Ale tohle téma by bylo asi na větší rozhovor.
Dobře, tak alespoň dvě otázky. Ta první: Marx objevil vývojové zákony lidských dějin. Jsi přesvědčen, že tyto zákony platí, i když jsou u nás dnes některými intelektuály a publicisty vysmívané?
Tak s touhle odpovědi nemohu ani trochu zaváhat. Ano, stále platí!
Ta druhá: Marx rovněž definoval pohybové zákony kapitalistického výrobního způsobu. Potvrzují se?
Myslím, že mnohem lépe než já by v současné době na tuto otázku odpověděl aktuálně například některý český zemědělec. A nejen on!
"Když píšu novou knížku, potřebuji předem objevit nejen nové, dosud nepoužité téma i titul, který se musí prodávat..." Lze ještě objevit nepoužité téma v té záplavě knih?
Myslím, že ano. Ale ne vždycky se to autorovi podaří, aby ve svém díle neopakoval charaktery, které už před ním někdo jiný daleko lépe popsal. Když se ohlédnu po svých pracích, myslím, že z těch pětačtyřiceti se mi to podařilo jen asi dvakrát, když jsem napsal knížku o tlusté dívce a pak o barvoslepém kantorovi. Ne, třikrát! Nedávno mi vyšla knížka Budu na tebe čekat, lásko! o holkách, které chodí na aerobik. To zatím tady nebylo, co?
To ti nepotvrdím. V jednom fejetonu přiznáváš, že jsi v mládí nikdy nic nikomu nepochválil - kromě jídla své ženy. Co chválíš teď?
Snažím se využít každé příležitosti k nenápadné pochvale, protože vím, že to mým kamarádům a přátelům může udělat radost. Ale současně dávám pozor, aby v mých slovech nezaskřípalo nějaké pokrytectví. Tak tam bych se dostat nechtěl.
Řekl sis někdy - risk je zisk?
Několikrát asi ano. Třeba jsem se před lety přihlásil do konkursu na místo odborného asistenta na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty UK. A vyšlo mi to. Nebýt mého riskování, my dva bychom se, Michale, vlastně nepoznali, viď? Já byl učitel, ty můj talentovaný žák a začínající básník.
Nebo: před dvěma týdny jsem si podal Sportku za neuvěřitelných 160 Kč. Zisku jsem se ale tentokrát nedočkal. To byl moc smutný večer, když jsem to zjistil.
Čemu tě naučila nová doba?
Vratkým základům počítačové techniky.
Jak se srovnáváš s příslovím - Čí chleba jíš, toho píseň zpívej?
Říkám si, že zdravější je ten suchej, nenamazanej. Při něm si člověk může zpívat docela hezké písničky.
Jsou témata, o kterých psát nechceš?
Ano. Už několik let toužím napsat své paměti. Vzpomínky na dětství, mládí, na léta dospělosti. Ale koho by to zajímalo? Kdo by si mé memoáry koupil? Důchodci těžko. A mladí čtenáři?
Nedávno jsem nabídl jednomu nakladateli soubor svých fejetonů, jejichž náměty jsem čerpal ze svých reportážních cest po cizích zemích a dovolených v zahraničí. Dokonce jsem měl už i titul. Měl se jmenovat Z Čech až na konec léta. Naštěstí jsem si titul ověřil mezi mladými lidmi. Nikdo z nich nepochopil, že mi jde o jakousi analogii jedné Jiráskovy knížky.
S mými paměťmi by to určitě bylo stejné. Mimochodem, ten Otec Goriot není zas tak špatný román.
Byl a je tvůj život šťastný?
Myslím, že život nikoho z nás nemůže dostihnout naše sny. Ale když už i Slunce má skvrny, tak aby je neměl náš život! Proto si myslím, že jej prožívám průměrně šťastně. Bývám v něm dokonce i často bohatě odměněn. To když se mě třeba můj šestiletý pravnouček Lukáš zeptá: "Ty, dědo, co dělá takový prezident, když máma nechce, abych byl popelářem?"
Potom se mi ty skvrny života zdají mnohem menší.
Autor: Stanislav Rudolf, Michal Černík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)