1. cena 8. ročníku literární soutěže Kouzelný klíč, kategorie pacienti
Zdražili antidepresiva. To je na depresi. Pár lidí si nebude holt mít čím hodit, až budou mít dilema.
Nám je to jedno, protože dilema řešíme jinak a navíc peníze nejsou náš bůh a Perrachot přeci řekl, že blázny živí bůh a ne chechtáky.
My žijeme v podkrovním bytě. Ten byt je elastický a přesto, že téměř stále větráme, je zahalen mlhou, kterou vytváří dým z cigaret.
Ano, ten byt je skutečně elastický. Smršťuje se a rozpíná se dle stavu našich myslí. Když máme náhlou krizi, musíme si k sobě sednout zády a tlačit stěny nohama dopředu, aby nás to nescvaklo.
Jindy pak má jeden pocit, že žijeme na volném prostranství. To když mezi námi zavládne příměří. Takové volné prostranství, to je radost vyběhnout do dáli. Jenže to „jindy“ je téměř nikdy, a tak na volném prostranství téměř nepobíháme.
(Moje) žena má uhrančivý pohled, velká kukadla a éterické pohyby. V zamlženém prostoru našeho elastického bytu je velmi nenápadná a pronikavá zároveň. Jak to sakra dělá? Co je to za epesní efekty? Jeden nepotřebuje znát na všechno odpověď. „Nepochopit ještě neznamená nebýt fascinován.“ Tolik citát.
Jsou blízcí. A ti blízcí – někteří – říkají, že mojí ženu mám tolik rád právě proto, že mě dokáže tak dobře vytáčet.
Když mi sugerují tuto jejich pravdu, tak jim suše oponuji, že se skládají především ze slov a slovních spojení. Taky těmhle blízkým říkám, že ač blízcí, tak cizí v tom smyslu, že nikdo nemůže vidět do vztahu o sobě samém. U nás doma je tento vztah daný mírou elasticity bytu. Jak již jsem řekl, někdy je nám těsno. Jindy jsme napresovaný a výjimečně máme fobii z volného prostranství, kde se samo sebou snadno rozptyluje mlha, kterou máme tak rádi. Když nad tím někdy přemýšlím, tak mi připadne, že si nechceme moc rozumět. V případě, že bychom si moc rozuměli, tak si myslím, že by se náš byt mohl zvětšit natolik, že bychom se v něm mohli značně od sebe vzdálit a třeba potom i odcizit. Hrozila by anonymita a to přece nechceme. To víme.
No a teď rychle k tomu Rembrandtovi.
Na začátku mi žena řekla, ať už domů nenosím žádné obrazy. Tak jsem vyhlížel vánoce s nadějí, že žena couvne pod tíhou mého přání. A to přání znělo: „Ještě jeden obraz prosím.“
Žena (myslíc si, že mě převeze): „Dobře, máš mít obraz, ale pod podmínkou, že přestaneš filosofovat.“
Já na to: „Dobře, pověsím filosofa na hřebík.“
Žena: „A na jakej hřebík?“
Já: „Tamhle jak visí ten barometr, tak navrhuji, že barometr sundáme a na hřebík po něm pověsíme obraz od Rembrandta, který nese název Meditující filosof.“
Žena: „A ty chceš tedy říct, že tu svoji filosofii a meditaci zároveň pověsíš skutečně na hřebík? A pokračovala …„a nebude se milý jednat o kamufláž? Není to z tvé strany zase nějaká praštěná postmoderní hra? Nestojí v pozadí tohohle všeho tvoje chuť se za každou cenu prosadit a přinést si domů další obraz?“
Náš elastický byt se začal smršťovat, tak jsme si rychle sedli na podlahu zády k sobě a začali nohama tlačit.
V říjnu 2009 jsem od jednoho dýlera objednal obraz Meditující filosof od Rembrandta.
Za měsíc přišel přepychově zarámován do „zlatého“, starožitně vyhlížejícího rámu. Když jsem ho vyndal z krabice, užasl jsem. „No to je krása“, pomyslel jsem si a začal si mnout ruce a pokukovat po barometru. Ten jsem rychle sundal a Meditujícího filosofa jsem pověsil na jeho místo. Sednul jsem si do kouta místnosti a nechal se hypnotizovat obrazem. Tak a teď definitivně končím s filosofií.
Navečer přišla žena z práce. První, co jí padlo do oka, byl obraz. Dostala amok. Začala řvát, že ten rám je příšerný a že se vůbec nehodí do našeho bytu.
Hrozně se naštvala. Vzala barometr a mrskla s ním do odpadkového koše. Šel jsem a barometr jsem vytáhnul a začal jej olizovat od majonézy. Žena, když to viděla, tak šla zvracet.
Šel jsem k zavřeným záchodovým dveřím a začal jsem snad sám pro sebe vyprávět příběh z výchovy: Když jsem byl malý, jedl jsem rád jablka. Pokaždé, když jsem ohryzek vyhodil do koše, maminka šla a ohryzek vyndala. Začala mi ukazovat, kde všude zůstalo „maso“ a donutila mě zmiňovaná místa dojet. Teprve potom, již podruhé (a někdy i potřetí), letěl ohryzek do odpadkového koše.
Žena vyšla z WC bledá. Vyklidil jsem prostor. Chvíli jsem ležel v úzkosti v posteli a potom jsem šel Rembrandta sundat a schovat do kamrlíku. Týden nato jsem obraz daroval Petře. Hodil se jí více k nábytku. Barometr jsem věnoval otčímovi a na zdi zůstal viset prázdný hřebík. Od té doby nejíme majonézu.
V říjnu 2010 jsem se s ženou domluvil, že objednám dalšího Meditujícího filosofa coby dárek k vánocům. Tentokrát s obyčejným rámem. Zanedlouho přišel detail obrazu – stařec, který zadumaný seděl na svém místě. „Taková krása“, řekl jsem si, když jsem obraz vybalil. Nicméně po delším studování obrazu a jeho porovnávání s „originálem“ se mi něco nezdálo, ale ani boha jsem nemohl přijít na to co. Pověsil jsem obraz na hřebík a zase jsem přestal přemýšlet. Ulevilo se mi.
Večer přišla žena domů a zhrozila se. Začala křičet: „Vždyť je ten obraz moc velký a vůbec se nepodobá tomu malinkému originálu. Vždyť je na něm nějaký stařec, který sedí v jeskyni a je moc smutný.“
Znovu jsem na chvilku šel trucovat do ložnice a žena zatím vysávala kyslík z bytu.
Po chvilce jsem šel obraz sundat a odnesl ho do kamrlíku. Na vánoční besídce jsem ho potom daroval.
Čekal jsem necelý rok a mozek se mi vařil mučivými filosofickými úvahami.
Na sklonku října 2011 se mě žena zeptala, co chci k vánocům. Suše jsem jí řekl, že reprodukci obrazu od Rembrandta Meditující filosof. Žena na to řekla, že jí ze mě asi jebne, ale přání prošlo a bylo schváleno pod podmínkou, že rám bude úzký a černý, aby se hodil do bytu.
Na druhý den jsem potřetí zavolal dýlerovi, s kterým jsme se za ta léta telefonních kontaktů již skamarádili. Řekl jsem mu podmínku: Úzký rám a černý. Dýler: „Proboha, vždyť to bude vypadat jako parte.“ Já na to odvětil, že to nevadí, s poznámkou, které dýler nerozuměl, že na malém hřebíku se oběsit nedá.
O týden později byl obraz doma. „Krásné“, říkám si. Hřebík měl okamžitě společnost.
Večer přišla domů žena. Sedla si do křesla a tupě zírala kamsi do dálky. Upozornil jsem ji, že obraz Meditující filosof již visí a ať to jde posoudit.
Žena přišla k obrazu. Jedním okem se zabořila kamsi doprostřed obrazu a tím druhým, chameleónským okem, kroužila po rámu. Nakonec řekla: „Ano, tento obraz se sem již hodí a to velmi, ale prosimtě, skoč si nechat zhotovit černý rámeček brýlí, aby ses do tohoto bytu hodil i ty a aby si s ním také ladil. A fusekle si taky vyber jiný.“
Ach jo, povzdechl jsem si – takže teď když se rozplynula má identita filosofa, tak mě žena ihned začala formovat do podoby paňácy.
A tak se náš elastický byt opět poněkud zvětšil. A filosofii jsem definitivně pověsil na hřebík. Otevřenou otázkou zůstává, zda je naším cílem dosáhnout bytu plastického.
Venku je úplněk a v dáli je slyšet vytí bez konce. Vyjeme s Nimi a náš elastický byt se rozpíná do dáli.
Autor: JAN EICHNER
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)