1. cena 8. ročníku literární soutěže Kouzelný klíč, kategorie zaměstnanci
„Přidělila jsem ti pacientku“, řekla primářka místo odpovědi na pozdrav. Každé ráno ji zdvořile zdravím. Myslím, že vloni mi jednou odpověděla. Každej jsme ňákej, jak říkal dědeček.
Tak která to je? Dívám se do sálu. Ta vyzáblá stařenka? Papíry budou v sesterně na stole.
Paní Rechtschnabelová Růžena, 72 let. Doporučení od rychlé záchranné služby. Více méně nečitelné. Diagnóza: Akutní demence. Akutní demence? Proboha, kdo napsal takovou blbost? Bludy, paranoidita, dál nepřečtu. Snad „pocit ohrožení“?
Stařenka, na které visí rozepnutý modře proužkovaný ústavní župan, stojí v rohu místnosti a vyděšeně se rozhlíží. Přivezli ji prý večer, „Nespala, řvala, bouchala na dveře, děs… dali jsme jí neklidovku,“ hlásila mi staniční.
„Dobrý den, vy jsem paní Rechtschnabelová?“ Je vyčerpaná. Zděšeně na mě beze slova zírá.
„Já jsem doktor Zajíc…“ Ňákej doktor Zajíc ji zjevně nezajímá.
„Slyšíte mě, paní Rechtschnabelová?“, to obvykle zabírá. Nic… No, kdovíco to je… Nevím nic. Co se dá z toho doporučení ještě vyčíst? Z dekurzu je jasný, že jí včera udělali náběry. Třeba bude něco ve výsledcích. Znovu se dívám na „doporučení“ ze záchranky. Kontaktní osoba - dcera Zdena Burešová, telefonní číslo… Tak jí zavoláme…
„Dobrý den, já jsem doktor Zajíc, přijali jsme, jak asi víte vaší maminku, paní Rechtschnabelovou. Jenže nemáme žádné bližší informace…“
„Já jsem se snažila, ale už se nedalo nic dělat, stěžovali si sousedé. Ona v noci křičela, oni na nás v noci zvonili. Poslední dny křičela i ve dne. Nechtěla nic jíst.“
„Co křičela?“
„Pomóóc, chtěj mě zabít! A tak…“
„Ona měla pocit, že je jídlo otrávené? Kdo by ji chtěl zabít?“
„No asi my… No možná si myslela, že jí dáváme otrávené jídlo…“
„Kdy to začlo?“
„No hned několik dní po tom, když jsme ji k nám přivezli. Po pohřbu. Když zemřel tatínek.“
„Váš tatínek? Její manžel?“
„Ano.“
„On se o ni staral? Ona už byla dezorientovaná? Musel všechno zařizovat? Hlídat ji?“
„On dělal všechno. No já jsem tam moc často nechodila. Já nevím, jestli byla dezorientovaná?“
„Tatínek si asi stěžoval, řekl bych, že maminka hodně zapomíná…“
„Tatínek si nikdy nestěžoval. On dělal vždycky všechno za ni.“
„Kolik let už nebyla schopná nic dělat?“
„Já nevím, jestli nebyla schopná.“
„Pro co se léčila? Chodila někam na psychiatrii?“
„Měla cukrovku a vysoký tlak, pokud vím. Myslím, že na psychiatrii se neléčila.“
„A pamatujete si, jaké brala léky?“
„Ráno jeden Presid pětku, Dirastan třikrát denně dva, ale dalo nám to s manželem hroznou práci, nechtěla to vůbec polykat.“
„A mohla byste přijít? Asi jí něco přinesete? Župan, noční košili?“
„Já můžu až zítra odpoledne, tak nejdřív ve tři.“
„Dobře, oddělení dvě, já jsem doktor Zajíc…“ Vůbec se na matku neptá, nic o ní dohromady neví, přitom bydlí v Praze. Jestli se matinka zklidní a nebude tak moc dementní, tak ji určitě nebude chtít zpátky. Soukromý domov důchodců nebude chtít platit, ani kdyby na něj měla. Ach jo…
Už by mohla přijít laborka. Otvírám ohmatané červené desky. Tak co tam máme? Cože? Glykémie 0,2? Co to je za blbost!
„Petro, prosím vás, potřebuju nabrat tu Rechtschnabelovou na glykémii.“
„Zítra? Napište to do dekurzu!“
„Ne, teď hned. Stejně nesnídala.“
„Vždyť tam výsledky máte, dávala jsem je do desek!“
Co se pořád stará, co je jí do toho? Chytrá jak vopice: „Má tam glykémii 0,2, tak se to musí nabrat znova. Přece jí nebudu dávat antidiabetika při takový glykémii. Po odběru jí raději dáme trochu glukózy. Napíšu jí infuzi.“
„Když je diabetička?“
„I diabetička potřebuje cukr!“, už jí mám dost.
„Když to napíšete do dekurzu…“ Děsná baba.
--------
Po obědě na mě čeká dcera paní Rechtschnabelové. Čtyřicátnice. Štíhlá, upravená, skromně oblečená, nenápadná šedá myš. Nevypadá nevlídně.
„Dobrý den paní…“
„Burešová…“, plaše mi podává ruku. Tady stačí projít přes chodbu na oddělení a většinu lidí to vyplaší.
„Zajíc… Vaše maminka byla dnes v noci klidná. Spala. Ráno prý snědla rohlík. Ptal jsem se jí, jestli doma křičela, a proč. Asi si to nepamatuje. Ani neví, jak se sem dostala. Věděla, že je na psychiatrii, někdo jí to řekl. Těžko říci po dvou dnech, co to je, nebo co to bylo. To budeme vědět za pár dní. Budeme ji pozorovat, vyšetří ji psycholog. Uvidíme… Jak to vlastně začalo? Kdy jste si všimli, že má potíže s pamětí?“
„To já nevím, jestli měla potíže s pamětí. Když tatínek umřel…“
„Upřímnou soustrast…“, vždyť to musí být jenom pár dní.
„Tatínek umřel náhle, on měl slabé srdce, ale na nic si nestěžoval.“
„Říkala jste do telefonu, že se o maminku staral. Jaké měla potíže? Proč se o ni staral?“
„On za ni vždycky všechno dělal.“
„Aha… Takže, když umřel, tak protože byla taková nemohoucí, tak jste si ji vzala k sobě, jako že se o ni budete starat místo tatínka… Říkala jste, že nechtěla jíst, a v noci křičela. Co vlastně křičela? Cítila se nějak ohrožená?“
„Ona křičela, že ji chceme zabít a volala z okna o pomoc… To bylo strašný… My chodíme s manželem do práce. Máme dva syny, jeden je na gymnáziu. Nemohl se učit. My jsme ji zatím dali do pokoje, co měli kluci. Poslední dva dny už křičela pořád, ve dne, v noci, že ji chceme otrávit. Vůbec mě nepoznávala. Ani kluky a manžela.“
„Měla nějakou představu, proč byste ji měli chtít otrávit?“
„Ona si myslela, že jsem nějaká milenka jejího manžela. Nechtěla mi nejdřív věřit, že umřel. Pak křičela, že jsme ho zabili. Ona tvrdila, že manžel je můj milenec a ji chceme taky zabít.“
„Mm, to tak bývá. Postupně zahrne do bludu všechny lidi kolem. A za jak dlouho po tom, kdy jste si ji vzali domů, to začalo?“
„Ne hned, asi za tři nebo čtyři dni.“
„A byla smutná? Jak vůbec snášel úmrtí manžela? Jak se s tím vypořádala?“
„Ona nebyla smutná… Promiňte…“, nezadržitelně pláče, slzy se jí řinou po tvářích. Podávám buničinu na otření. „Já vím…, já vím, pane doktore, že to zní hrozně…, zní to hrozně…, ale já ji vůbec nemám ráda, nemám ji ráda…, ona mě porodila…, ale já ji nemám ráda…“, pro nával slz a vzlykání skoro nemůže mluvit: „Tatínek byl strašně hodnej, o nás všechny se staral, o mě i o sestru, všechno dělal, chodil do práce, nakupoval, uklízel, vařil…, za to měl chudák každý týden kufry za dveřma, dělala scény, že jí zkazil život. Ona nedělala nikdy nic, nikdy nechodila do práce, nedělala nic v domácnosti, o nás se vůbec nezajímala, když jsme byly se sestrou malý, ani potom, starala se jenom o svoje pohodlí…, aby měla nejlepší jídlo, cigarety, nový šaty… My jsme se sestrou tatínka přemlouvaly, ať se rozvede…, ale on byl dobrák. My jsme se vdaly a ona ho utýrala k smrti…, já ji prostě nemám ráda…“
Kde se bere tolik slz?
„Jak to bylo s tou cukrovkou, jestli víte? Jak dlouho ji měla? Držela dietu? Chodila na kontroly?“
„Ona nedodržovala nikdy nic. Ani dietu. Ona, když šla k lékaři, tak měla být nalačno. Ona šla samozřejmě nejdřív do cukrárny a potom k lékaři.“
„Takže krev se odbírala po cukrárně…?
„Asi.“
„A užívala léky, když říkáte, že nedodržovala nikdy nic?“
„Samozřejmě, že ne. Když jsme vyklízeli s manželem byt, měla toho Dirastanu plný zásuvky. Jak byla nepořádná, ten Dirastan a Presid, byly všude.“
„Totiž 3x2 Dirastany, to je hodně vysoká dávka. To potom, když byla u vás, užívala.“
„Ona nechtěla, ale my jsme ji tak nějak donutili.“
„Jenže včera po Dirastanu neměla prakticky žádnou glukózu v krvi a dnes bez Dirastanu měla glykémii normální, spíš nízkou. No když chodila na odběry krve z cukrárny, tak si lékař myslel, že má cukrovku…“
…A když jste ji začali léčit podle jeho ordinace, tak z nízké hladiny cukru zpsychotičtěla… To jste jí teda pomohli… Tak tohle vědět nemusí.
„Přijde internista, my jí tu léčbu upravíme… Víte, je možné, že ty potíže, které měla, ty představy, že ji chcete otrávit, že to zmizí, ale měla byste uvažovat o nějakém domově důchodců… To je samozřejmě úplně na vás…“ Protože když to neuděláte, tak vás bude terorizovat celou rodinu a pochybuju, že by váš manžel byl takový „dobrák“. „My si tady vaši maminku ještě nějaký čas necháme, měla byste o tom přemýšlet. Je to na vás. Přijďte, řekněme za týden, zavolejte předem, uvidíme, jak to bude vypadat, poradíme se…“
Podání ruky, rozmazané oční stíny. Vycházíme z lékařského pokoje. Paní Rechtschnabelová stojí kousek za dveřmi. Když vidí dceru, tvář se jí rozjasňuje a teatrálně ji objímá: „Zdeničko! Zdeničko, to jsi ty!“
Dcera ji taky objímá: „Maminko!“, a znovu pláče…
Autor: IVAN DAVID
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)