Daniel Strož, básník, publicista a dříve také dlouhodobě nakladatel, se narodil 4. srpna 1943, dožívá se tedy šedesáti let. Doposud vydal celkem jedenáct básnických knížek, některé jeho verše vyšly i v cizojazyčných sbornících, kupříkladu v němčině, angličtině, norštině či srbštině. Časopisecky je pak publikoval ojediněle též v ruských a polských překladech. V roce 1975 založil exilové nakladatelství PmD a od roku 1981 po celé desetiletí zároveň vydával a řídil kulturně politický časopis OBRYS v Mnichově. Roku 1994 napsal a 1995 knižně vydal divadelní hru POHROUŽENÍ, sarkastický pohled do »sametově revolučního« zákulisí, v němž se to hemží autentickými postavami. V současnosti zveřejňuje především politické komentáře v levicových HALÓ NOVINÁCH a spolurediguje jejich týdenní literární přílohu OBRYS-KMEN. Z jeho publicistických příspěvků vznikly postupně knižní soubory DENÍK KACÍŘE (1999), DRUHÝ DENÍK KACÍŘE (2000), BEZ CENZURY (2002) a nejnověji KUDY Z BAHNA (2003). Letos se po delší přestávce znovu vrátil k veršování sbírkou básní NASTANOU ČASY, BUDE LÍP, vydanou u příležitosti prvomájových oslav v Praze na Letné. Působí v předsednictvu UNIE ČESKÝCH SPISOVATELŮ a je členem SPOLKU ČESKÝCH NOVINÁŘŮ, který mu v roce 2000 udělil cenu »za zásluhy v české žurnalistice«.
Danieli, na podzim tomu uplyne už sedm let, co ses vrátil po více než dvou desetiletích z Německa do rodné země. Čtvrtého srpna slavíš šedesátiny ve svém domicilu nedaleko Plzně. Řekni, s jakým pocitem? A nelituješ vlastně, že už nežiješ v Mnichově, nebo vůbec ve velkoměstě?
Odpovím ti upřímně, Karle: po Mnichově se mi nestýská, ani po Praze, odkud jsem v osmašedesátém do ciziny odcházel. Nestýská se mi ani po velkoměstském životě, spíše naopak obdivuji každým dnem tu pro mě nikdy netušenou krásu v přírodě, která tady začíná hned za oknem. Víš, že se říká »všude dobře, doma nejlépe« a já dnes bydlím dokonce nedaleko svého rodiště, kterým je Plzeň. Do Bavor, které jsem si pochopitelně oblíbil, zajedu, kdy se mi zachce a zrovna tak do Prahy, tam je to kousek. Sám mi můžeš potvrdit, že nechybím téměř na žádné redakční schůzce. S čím mám ale problém, je věk: připomínáš mi tu šedesátku, gratuluješ - což je od tebe moc hezké - jenomže mně z toho jubilea není moc radostně! Začíná mi být tak nějak jasné, že život ubíhá přílišným tempem a vyplnit si v něm všechna předsevzetí je asi nemožné...
Tak to jsem tě nezastihl zrovna v optimistické náladě...
Ale ne. Já opravdu nejsem nějaký škarohlíd nebo skeptik. Pořád ještě věřím, že se dočkáme časů, ve kterých se lidstvo z té dnešní hrůzy vysmekne a začne žít spokojeně. Mám také momentálně ohromnou radost ze dvou letošních knížek, které mi - prakticky k narozeninám - nadělil náš »oregový« Ježíšek - Havlíček. O sešit básniček byl na Prvního máje mezi čtenáři enormní zájem a o moc hůře se snad nevede ani mojí publikaci Kudy z bahna, do které jsem zahrnul příspěvky tištěné hlavně Haló novinami v uplynulém roce. Raduji se také pokaždé, když KSČM ve veřejnosti pozitivně zaboduje. Předpovídal jsem totiž již nedlouho po převratu, že obnovená politická levice získá znovu na síle, neboť to, co všechno se tu slilo do takzvané pravice, občany nakonec příšerně zklame.
Předpovídal jsi také kdysi, pokud se pamatuji, už minulému režimu, že stojí před koncem. Tou dobou bylo ještě dost daleko k listopadovým událostem...
Nepovažuji se rozhodně za nějakého »věštce«, všechno mě napadlo až při Gorbačovově perestrojce. Že bylo zapotřebí rychlých a radikálních reforem pociťoval snad kde kdo, ale já jsem tvrdil, že k nim museli dospět napřed v samotném SSSR, který na nich však pravděpodobně zkrachuje. Vzpomínám si na takový intelektuálský večírek v jedné mnichovské hospodě, který uspořádal Karel Kryl v létě 1989 na počest Jiřího Černého, pražského hudebního publicisty, objevivšího se po létech na Západě. Nejen Černý mne měl ještě i těch pouhých pár měsíců před listopadem pomalu za blázna, když jsem tam vysvětloval, k čemu v krátké době u nás v republice asi dojde. Nakonec jsem ale musel uklidňovat více než jeho hlavně přítomné redaktory Svobodné Evropy, vyděšené při takové vidině možnou ztrátou zaměstnání a prorokovat jim, že dostanou příležitost dál pokračovat v Praze. To je ovšem celkem zanedbatelná prkotina proti mému varování Jiřího Dienstbiera, když spolu s Havlem a doprovodem vykonávali první »státnickou cestu« Německem. Upozornil jsem ho na nevelký hlouček slovenských separatistů s protičeskoslovenskými transparenty a řekl mu, že od této chvíle začíná hrozit, že se společný stát rozpadne. »Jen přes naše mrtvoly,« odvětil mi suverénně Dienstbier, nikým tehdy nepoučený o tom, co má za lubem a co se chystá prosadit slovenská emigrace. Faktem je však také, že mi mnohé »věštění« často nevyjde: kupříkladu můj někdejší bláhový předpoklad, že lidé se socialistickými zkušenostmi prokouknou nově vznikající režim nejpozději do čtyř let a začnou si další politickou reprezentaci volit rozumně.
Kdy jsi vlastně poznal, že to, o co po převratu půjde, není nic pro tebe, vytrvalého zastánce skutečných demokratických poměrů, ve kterých jeden druhého neutiskuje ani neožebračuje?
V prvních náznacích již v druhé půli osmdesátých let, kdy se exilové socialistické křídlo vedené Pelikánem, Šikem, Mlynářem, Hejzlarem a dalšími začínalo dostávat do vleku konzervativců typu Tigrida, a stejně doprava se otáčel i domácí disent, v němž silně převažovali reformní komunisté. Ti se začali proměňovat takovým tempem v sympatizanty kapitalismu, že ve mně tím pádem definitivně potlačili i nejposlednější zbytky iluzí o jejich záměrech v osmašedesátém roce. Takřka souběžně s převratem se potom dostavila Havlova bláznivá vstřícnost k sudeťákům, kterou je vytrhl z určité letargie. Nedovedli si totiž představit, že by tehdejší překotné události ve východní Evropě mohly být i pro ně v něčem užitečné. No, a úplným dovršením mé kolize s nově se formujícím »establishmentem« bylo poznání - napřed v pražském Špalíčku a potom na Hradě - jaká sorta lidí se do popředí hrne! Najednou se k mému úžasu začali vzájemně objímat ti, kteří nahonem odhodili stranické legitimace, nebo ze sebe servali strachy ještě propocené svazácké košile, s těmi, kteří v cizině buď špinili svou zemi, anebo také nedělali nic a žili na sociální podpoře. Za nepřátele toho, co tu vznikalo, byli náhle považováni poctivci a lidi s pevným světonázorem, tedy kabáty neobracející komunisté. Když pak začali být nevydáváni levicoví spisovatelé, bylo mi už ze všeho jenom špatně...
Někdy tou dobou ses rozhodl vydávat alespoň některé umlčované básníky ve svém nakladatelství v Mnichově. To tě - a nejen u těch nově se probouzejících »strážců kulturní čistoty« - zdiskreditovalo asi definitivně...
O tom už jsem se, myslím, dost navyprávěl. Vznikla tenkrát takzvaná černá řada, ve které vyšly také moje a tvoje básně, a třeba verše Jaromíra Pelce, Mirka Floriana, Karla Bouška, Egona Bondyho... Bylo těch titulů celkem asi dvacet a staly se, jak jsme správně předpokládali, trnem v oku peňásovsky či jungmannovsky nadmuté literární kritice. Ale to už je dnes historie. Pro toho, kdo o ní chce vědět víc, vyšla přece ve Futuře v devětadevadesátém knížka Bratrstvo krkavčí pracky, tak ať si ji přečte.
Domníváš se - mluvíš-li o »historii« - že problém bojkotu levicových autorů mezitím už, čtrnáctým rokem po převratu, neexistuje? Anebo už ne v dřívější míře?
Tak jsem to nemyslel. Bojkot pokračuje samozřejmě pěkně zostra i nadále, jak oba víme. Nejenže bych podnes stěží hledal pro svou knihu nakladatele, kdybychom mezitím neměli ty naše vlastní levicové, ale nezdolatelnou překážkou zůstávají i páni knihkupcové, ostražitě dbající, aby neměli nic levicového na krámě! Vyslechni k tomu můj drobný příběh: Když mi v Havlíčkově Oregu vydali vloni pomalu čtyřsetstránkovou knihu Bez cenzury, nabídl jsem ji knihkupci Jiřímu Kanzelsbergrovi do jeho sítě prodejen, má jich dneska už nejmíň dvanáct po republice. Zrovna jemu proto, že jsem ho poznal krátce po převratu osobně, ještě jako vedoucího prodejny Orbisu na Václavském v Praze. Jako někteří jiní se tenkrát rozjel za exilovými nakladateli po Evropě s úmyslem rozprodat publikace z jejich končící produkce, což v situaci, která vyvstala, znamenalo velmi dobrý »kšeft«. Vyhověl jsem kdekomu, naše rezervy byly velké, ale pouze Kanzelsberger mi zaplatil do posledního haléře. Loňskou nabídku prodávat mou knihu sice přímo neodmítl - převzal do komise deset výtisků - ale ty zůstaly v hlavním skladu, před případnými zájemci zcela utajeny, a většina z nich tam asi leží dodnes. Takhle šalamounsky to funguje ve »svobodných a demokratických« českých poměrech, ve kterých oficiálně nikdo nikoho nediskriminuje.
Takže tvoje někdejší představy o české literatuře, už nikým kvůli rozličným politickým názorům cenzorsky netříděné na takzvanou oficiální, ineditní a exilovou, se ukázaly jako liché. Samizdatově vydávaných knížek, předtím odmítnutých nakladateli, dostáváme dnes do redakce spousty a opět existují zátarasy - teď zase pro levicové autory - skoro totožné s těmi, které kdysi, a to nejenom literárně, oddělovaly domácí tvorbu od exilové.
V mém heslu ve Slovníku českých spisovatelů (nakladatelství Libri, 2000) o mně Jan Wiendl správně píše, že jsem v exilovém Obrysu »prosazoval jednotu všech proudů české kultury«. Moje snahy ale nezůstávaly jenom na papíře. Když za mnou v květnu 1989 do Mnichova přijel Petr Prouza, pověřený tehdejším spisovatelským svazem, dohodli jsme spolu setkání, které do té doby bylo nepředstavitelné. Dalo mi tehdy hodně práce, abych k zastřešení té akce získal Opus bonum, finančně silné sdružení, v jehož čele stál katolický básník a opat Anastáz Opasek. Ačkoliv mne s ním pojilo dlouholeté přátelství - nikdo už by se dnes neopovážil vyslovit, že byl pro svou pokrokovost nazýván »rudým opatem« - bránil se zpočátku, a to hlavně z obavy, že takový podnik nutně skončí fiaskem. Přesto se pak uskutečnil v rámci frankenských sympozií v Bavorsku ještě během října, zhruba měsíc před převratem.
Za oficiální českou stranu se dostavili spisovatelé Petr Prouza s Vladimírem Kolárem, za Slováky Ladislav Ballek s Milanem Šútovcem. Ale zatímco nechyběly desítky exilových autorů, těch z disentu se mezi celkem asi dvěma stovkami účastníků nacházelo poskrovnu, přestože většině z nich už nic nebránilo přijet. Báli se jednoduše. Proto se také vždycky tolik nasměju, když někteří z těchto disidentů - teď, čtrnáctým rokem po listopadu - barvitě popisují svou někdejší neohroženost či chrabrost a litují přitom »sametovosti«, se kterou prý byla předávána politická moc. Sympozium žádným krachem neskončilo, jak se to domníval Opasek, došlo spíše k poodhalení oboustranných záměrů pro nejbližší budoucnost: když totiž Prouza ve svém projevu hovořil o »pozvolných krůčcích« v plánovaném sbližovacím procesu, oponoval mu na celý sál řvoucí Tigrid tím, že půjde o hodně rychlé kroky, které je ke změnám doženou. Již brzy mohl svá slova proměnit ve skutečnost: napřed coby poradce prezidenta ČSFR, potom i jako ministr kultury ČR. Kdo si tenkrát ve Frankenu neseděl na uších, pochopil s předstihem, co jiné později zaskočilo...
Teď už však zanechme vzpomínek. Prozraď mi něco, co tě i přes tu šedesátku, kterou máš neodvolatelně na krku, v posledních dnech nějak potěšilo nebo povzbudilo...
Víš, že letošní rok pro mě nezačal nijak radostně, maminka, kterou jsem po dlouhá léta opatroval, mi zemřela hned v únoru. Abych se s tím aspoň trochu vyrovnal, začal jsem pro ni hned od prvního večera po její smrti psát básničky; pokaždé dlouho do noci, někdy až do rána jednu. Vydržel jsem to třicetkrát po sobě, pak se mi poněkud ulevilo a já teď žiji s pocitem splaceného dluhu: vždycky mi totiž vyčítala, že jich píšu tolik o kdekom, ale jí nevěnuji žádnou. Bude z nich útlý svazeček, jaksi namísto pomníčku a nazval jsem jej Třicet básní za maminku.
Ty chceš ale ode mne slyšet něco příjemného, prožitého během několika posledních dnů... Tak tím tedy může být jenom knížka, kterou mám zrovna rozečtenou. Napsal ji ani ne padesátník Michael Moore, americký režisér, publicista a občasný spisovatel, a nese název - překládám do písmene - Stupidní bílí mužové. Ta kniha doopravdy splňuje to, co je řečeno již v jejím podtitulu: jde o zúčtování s Amerikou pod prezidentem George W. Bushem. Snad dojde k jejímu vydání i u nás, aby se co nejvíc lidí dozvědělo, v kom náš nynější režim spatřuje vzor. V bezohledné olejářské bandě grázlů totiž, kteří neváhají vést nejkrvavější válečné řeže, aby se zmocnili všech nerostných světových zdrojů. A kteří se kvůli tomu začínají už hnusit i mnoha občanům Spojených států. Proto čím dál kritičtěji rozmýšlejí nad kapitalismem, což povzbuzuje mou představu lepších časů.
Příjemně mě zrovna včera také překvapila i jedna mladičká česká režisérka, narozená v Kolíně nad Rýnem, žijící už ale dvanáct let v Praze. Ta prohlásila v rozhovoru pro letní přílohu Mf Dnes zcela nepokrytě, že v českých politicích vidí »největší lháře«, kteří vedou republiku ke katastrofě. Dodala pak k tomu zároveň pravdivě, že už to začalo platit i globálně, ačkoliv kupříkladu v Německu jsou politici ještě svázáni ústavním řádem. I celá česká kampaň o Evropské unii pro ni byla »absolutně jednostranná«, a jak řekla, neměla být vůbec akceptována v této formě. A protože podobné názory nezaznívají už v nejmladší generaci ojediněle, usuzuji, že bude na komunistech v dohledné době hodně záležet. Neříkám to ovšem jako věštec, za kterého by mě snad někdo měl, nebo nějaký profét, ale pouze jako realisticky uvažující člověk, vycházející z bohaté zkušenosti svých šedesáti let, k nimž byl dostrkán životem.
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |