Poslední vzedmutá vlna zájmu o Petra Bezruče a jeho odkaz, zcela nestravitelný pilným krášlitelům předčeskoslovenských poměrů a panstva, které i za první republiky nadále utlačovalo chudáky na Slezské i jinde, zákonitě vyplavila napovrch zase jednou pochyby o totožnosti autora Slezských písní (viz například i loňský pořad ostravského televizního studia Petr Bezruč bez záruky) a teď přináší vzpomínky sekretářky Petra Bezruče ORTEL SAMOTY (Doplněk, Brno 2003), v nichž Zdenka Tomášková (před sňatkem Kadlecová) podrobně vypráví o posledním etapě básníkova života. Vydatně jí při tom vzpomínání pomáhá vzdělání (vystudovala na olomoucké Palackého univerzitě psychologii a filozofii, je PhDr.) a také takt.
Kniha, jejíž faktografickou revizi provedl Jiří Opelík, se diametrálně liší od všech možných memoárových výplodů nejrůznějších lokajů a samozvaných přátel slavných lidí. Není to snůška drbů a drbečků, jakými je zanesen jako nejsmrdutějším bahnem dnešní náš knižní trh, není to nic na ukájení senzacechtivé zvědavosti. Je to velice věcná zpráva o tom, jak důstojně žil básník, když mu ubývalo už sil, ale také alarmující svědectví o tom, jak nechutným způsobem si proslulého a plachého básníka hleděl přisvojit (a na jeho slávě se přihřát a tu a tam i obohatit) kdekdo. Na pár místech se autorka žel neubránila výrazům a obratům z pajazyka dnešní režimní žurnalistiky, ale v knize jsou i místa, jimiž se dnešním černobílým natěračům minulosti nemůže zalíbit; např. při probírce gratulační poštou z 1952 umí rozlišit:
Mezi telegramy přetékajícími prázdnými frázemi a řečnickými obraty patřil na prvé místo telegram od Václava Kopeckého, zatímco zcela lidsky, srdečně a prost vší oficiálnosti se vyjádřil Ladislav Štoll. Těch několik teplých vět starého pána potěšilo.
Co čtenář může v knize postrádat, je minimum záznamů o Bezručově názoru na intenzivní bádání o jeho díle, které se rozeběhlo právě v posledním desetiletí PB. Petr Bezruč je vůbec nesledoval, a pokud sledoval, nekomentoval? Až zarážející je jen jediná zmínka o Oldřichu Králíkovi, a to reprodukce ne Bezručova mínění, ale žárlivé sliny z úst předchůdce v autorčině dobrovolném sekretárství u básníka (Pírkův výrok o mladém ambiciózním badateli Oldřich Králíkovi). Že by dokonce i autorka jinak cenných vzpomínek dosud tak trochu žárlila na každého, kdo se snažil Bezručovi porozumět? A proč vlastně ne, je to lidské a taky to vypovídá o tom, jak mnoho PB znamenal a snad stále ještě znamená, nepočítáme-li konjunkturální osly, které prý z básníkova odkazu oslovují (jak jsme loni slyšeli) už jen verše domněle dekadentní.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |