Bývala v pražských Vršovicích zelená louka, na které si kluci mohli kopat do hadráku a hrát vybíjenou. To když byl nějaký míč k mání... Louka v předpolí fotbalového hřiště Unionu v závětří Vozatajských kasáren, kam v čase mobilizace v roce 1938 narukoval i můj otec, však poskytla rovněž místo k postavení klubovny junáků i těch ostatních kluků těšících se, až se v dřevěné trafice za Waldesovou továrnou objeví nové číslo týdeníku Vpřed.
   Byl jsem tehdy stár jen okolo deseti let a stal jsem se členem Foglarova čtenářského klubu s názvem Skaláci. V klukovském týdeníku s kresleným seriálem o Rychlých šípech existovala stránka, na které se čtenářské kluby prezentovaly (měly dokonce svá čísla). Nás Skaláků bylo pět z jedné ulice ve stejném věku, jen vedoucímu bylo asi o tři roky víc. Proč zrovna Skaláci? V dětských očích se zdá realita vždy nějak větší, a tak pár skalnatých strání, spíše kamenů, nad kaňonem potoka Botiče kousek za Hostivaří pro nás představovalo div ne Skalisté hory. Navíc Hostivařská přehrada ještě neexistovala, čistá voda Botiče byla plná ryb a raků, no prostě byli jsme Skaláci. Kluci mě přezdívali Skokan, neboť skočit do dálky či do výšky anebo přes Botič mi nečinilo problémy. Někdy jsem otci skočil také pro pivo do hospody U klokana u nás v domě...
   Úžasné výpravy z Vršovic proti toku Botiče přes zeleň Záběhlic byly plné her a dobrodružství. I přihodilo se, že někdy místo našich jmen padlo slovo, které dnes zrušilo snad veškerá jiná oslovení - vole. Za vola se v klubu platila koruna do společné pokladničky a dvoukorunový výlet parníkem na Zbraslav byl tak předplacen. Defraudanty jsme tenkrát ještě neznali.
   Takovou morálku přijal zcela dobrovolně klub Skaláků a s ním tisíce kluků a děvčat v celém Československu! Dokázal to od té doby vůbec někdo druhý? Spisovatel Jaroslav Foglar - Jestřáb ano!
   Téměř o šedesát let později si říkám: kdyby tenhle žádným parlamentem neodhlasovaný zákon o klukovské cti platil i v rozpuku 21. století, a kdyby se navzdory inflaci za oslovení "vole" platilo zase jen po koruně, vybralo by se na postavení desítek nových záchodových domečků po celé Praze. Ty bývalé se totiž proměnily v bistra. Navíc se dnešní dívky rovněž oslovují vole, takže by se vybralo víc...
   Popravdě řečeno, ona ta korunka - a to bylo před měnou v roce 1953 - nám klukům jinak pořádně chyběla. Musela se poctivě vydělat sbíráním míčků na tenisových kurtech kousek za zahradnictvím pana Voláka. Ostatně se zahradníkovým synem jsem se setkal při práci pro plzeňskou Škodovku. A zase ten Foglar! Čtenáři jeho knížky Záhada hlavolamu zajisté vzpomínají na časopis Sběrač, který hrál v příběhu Rychlých šípů ve Stínadlech také svoji úlohu. Půlden pobíhání po tenisových kurtech za míčkem, pro který se občas muselo za plot, hodilo někdy i tři koruny! Takže si Skaláci na toho vola dávali bacha!
   To by dnes Jestřáb zíral, jak se před televizními kamerami častují poslanci a lékaři se před celým národem fackují! V sakách, kravatách i motýlcích... Neplatí za to nic a ještě si zvyšují prebendy!
   Skaláci lovili bobříky a nosili Krabičky poslední záchrany. Tři z nás byli synci krejčích, a tak jehly a nitě byla naše záležitost. Bobříky odvahy jsme lovili v zatím ne moc dobře zajištěných krytech z války. Tenkrát ovšem nehrozilo, že se zraníme použitou injekční stříkačkou.
   A což takový bobřík slušnosti? Babičce odnést tašku až k domu, nikoliv však natrvalo, jak dnes činí dospěláci, či pustit starší osobu v tramvaji sednout, o to jsme se předháněli. Škoda, že jsem dnes si během jízdy metrem nezapamatoval aspoň deset tváří školaček. To abych jim v budoucnu - sám s devíti křížky na hrbu - mohl uvolnit sedadlo, až budou gravidní...
   Jestřábe, ty jsi pro mne zůstal, i přes všechny tvé mouchy a vrtošivé nálady, i po tvém odchodu nedoceněnou legendou, a přitom jsi dokázal několika generacím zpříjemnit svět dětství. Dodnes čítávám v denním tisku, byť už nikoli českém, jméno Mirka Dušína z Rychlých šípů coby synonymum rovného jednání a charakteru ve světě přibývajících Dlouhých Bidel, Štětináčů a nemytých Bohoušů. Ostatně tihle plantážníci jsou z dnešního pohledu vlastně moc fajn kluci!
   Vím, že tě, Jestřábe, opředla osidla závisti přihřívačů na tvé popularitě, těch, co tě chtěli oškubat, ale ty jsi žil neskutečně skromně a šetrný jsi byl až běda. Vím, že když si někdo u tebe sundal kabát, strachoval jsi se, jak moc dlouho se zdrží a poznamenalo to tvé rozpoložení i náladu.
   Není zase tolik českých spisovatelů, aby jejich knížky vyšly v tolika překladech. V době oslav 90. narozenin - v létě 1997 - Jaroslav Foglar naposledy navštívil Sluneční zátoku, kde se konaly tábory slavné pražské Dvojky. V roce 1944 zde však proběhl násilně zkrácený Tábor smůly. Zasloužilo se o to udání, že se zde měly tisknout protiněmecké letáky. A tak přijela na kontrolu německá policie z Prahy, tábor byl okamžitě zrušen a Foglar se musel dostavil k raportu.
   Když jsme 5. července 1997 společně s Jestřábem a jeho přáteli projížděli v autě za zpěvu písně My pluli dál a dál v zelené lesy pod hřbitovem v Ledči nad Sázavou ke Sluneční zátoce, zčistajasna se Jestřáb nechal slyšet, že na zdejším hřbitově lovili chlapci z letních táborů bobříky odvahy. Na jednom z hrobů bylo třeba v noční tmě křídou vyznačit tři křížky...
   Nikdo si nevybírá dobu svého pobytu na Zemi. Jaroslav Foglar publikoval již v čase první republiky, hašteřil se s vydavateli, byl však také v Melantrichu oceněn za klukovský příběh Přístav volá. Byla to úžasná recese a zážitek, když v mansardě dnes už bývalé české budovy Melantrichu dostával v 90. letech dobíhajícího 20. století v rámu zasklenou chybějící jednu korunu z honoráře, o které se před léty v jednom dopise zmínil...
   Foglar byl výjimečný člověk, na kterého nelze zapomenout. Já byl jen jedním z členů Foglarových čtenářských klubů rozsetých po celé zemi. Pamatuji na jednu besedu v roce 1969, kdy řekl: "Já vím, že to s tím dobrým a zlým přeháním, ale budu moc rád, když z toho dobrého zůstane co nejvíc..."
   Není to tak dlouho, kdy z Foglarova hrobu na Vinohradech zmizel stromeček ginkgo a Václav Větvička slíbil opatřit na hrob nový jinan dvoulaločný. Uctívači ginkga z Foglarova románu nebyli loupežníci... Ti nezvaní návštěvníci na hřbitově však nebyli dobří lidé, nýbrž zloději.
   Vlastně nikdo nechce být volem, ani za tohle oslovení druhých platit. V životě se ale nakonec za vše zaplatí. Já však na jednokorunovou platbu díky Jaroslavu Foglarovi nikdy nezapomenu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]