Pražské nakladatelství Formát pokračuje v ediční řadě Obrazové životopisy. Po Oldřichu Novém, Adině Mandlové a Lídě Baarové došlo i na OBRAZOVÝ ŽIVOTOPIS VLASTY BURIANA.
   Je na co koukat. Autoři - Josef Frais a Pavel Jiras - mohli otevřít soukromá alba, takže lze spatřit Vlastu dokonce hanbatého (stojícího, u nevypuštěného bazénu), Vlastu s prostým lidem se bavícího i Vlastu bavícího se jen tak.
   Již z výčtu životopisů plyne, že autoři sáhli po jménech, jež budí kontroverzní pocity (snad s výjimkou Oldřicha Nového), s cílem obhájit jejich protektorátem pochroumanou čest i pověst. Jistě, lze zvolit obhajobu typu "Vždyť přece jiní kolaborovali mnohem okatěji". Autoři naštěstí sáhli k obhajobě (pokud vůbec byla potřeba) rafinovanější - inkriminované osobnosti se žádných přestupků proti mravopočestnosti nedopustily, právě naopak - působily coby obětavý korektiv okupantských excesů.
   Komentář k fotografiím (snad až příliš volný) je psán se značným osobním nasazením, je znát (což není nesympatické), že jeho autor prožil podobné trauma za dvojí směny čtyř režimů - tzv. pražského jara a tzv. normalizace, a tzv. normalizace a tzv. sametové revoluce. Nelze se mu divit, že účelově ukazuje celou bídu českého charakteru, věren úsloví Nic nového pod sluncem. Jenže ono to tak úplně nejde, historie se vzpírá stejnokrojům a konfekci vůbec. Snaha po absolutní objektivitě se obrátí v názorovou sterilitu a v absolutní nihilismus. Páni z roku 1938, 48, 68 a 89 jsou prý jedna verbež, zatímco lid je jednou a touže obětí. Leč není tomu tak. V každém tomto uzlovém bodě českých (ale i evropských a světových) dějin šlo o něco podstatně jiného. Takže heslo "Nejsme jako oni" je ve skutečnosti ještě perverznější, než autor tuší.
   Bůhví, proč postavil údajného "burianovského Honzu" proti "flegmatickému a sobeckému Švejkovi" ve snaze udělat z dobrého vojáka antihrdinu, cizího české národní povaze. Švejk by naopak docela přesně vyhověl autorově koncepci dějin - vždyť je to postava, která - stejně jako Lelíček, Ducháček, Hadimrška či Anton Špelec přežije všechny grázloviny mocných. Jenže Švejk pouze nepřežívá. V tom se mýlili všichni, kdo diagnostikovali jeho, respektive českou pasivitu. Švejk svou moudrostí, nijak zvlášť ukrytou za výřečnost (nikoli bezbřehou, naopak, velice rafinovaně vykolíkovanou a pečlivě odváženou) nakonec blbce celého světa převálcuje. Zatímco válka a kanonáda konečně rozvěsí po stromech i jejich prošlechtěná střeva, on žije a zplna hrdla volá: Nestříleje, vždyť tam jsou lidi!
   Nelze sedět na dvou židlích a ulévat bohům, ani trošku, každá kapka se vymstí.
   Píše-li autor "o pozdějším, dnes ovšem značně zpochybňovaném ?národním hrdinovi? Juliu Fučíkovi", měl by podotknout, že ?zpochybňovaném? pouze maločeskými ignoranty. Neboť dostal-li se zcela nesporný národní hrdina Fučík do uvozovek, pak je Vlasta Burian bezesporu těžký kolaborant a není co řešit. Za okupace si užíval a užil: reklamních aut, peněz, poct i Emanuela Moravce; parašutisté, Lidice i Ležáky kolem něj prošuměly, aniž ovlivnily tóninu jeho pověstného smíchu. Jan Masaryk, skeč o němž (Hvězdy nad Baltimore) Burianovi po válce zlomil vaz, se za něj sice možná přimluvil na veřejnosti (již tehdy se bezostyšně pěstoval imidž), nikoli však v zákulisí. Koneckonců viz mstící pěst, jež nemilosrdně dopadla na všechny válečné odpůrce Edvarda Beneše. A to blíže nezmiňuji upocené pokusy o zřejmě povinný antikomunistický folklór ve stylu "komanči nám zakazovali se smát".
   Knihy této edice se však kupují spíše pro fotografie. Potěší se oko? Rozhodně.
   Škoda však, že snímky nezachycují více stránek Burianovy osobnosti. Nemyslím film a divadlo - tato sféra je zmapována a fotograficky doložena více než dostatečně, ale čtenář by přivítal více úhlů pohledu, a to i doslova. K jedné události (např. cyklistický závod) je tu množství fotografií různé kvality, od senzačních až po fádní, některé se bůhvíproč - zřejmě omylem - opakují. Výběr fotografií tak působí fatalisticky - vzalo se prostě vše, co bylo k dispozici. Ale i tak díky za pohledy do soukromého zákulisí krále komiků. A zvláštní dík za fotografii na str. 72, jež atmosférou poklidného letního podvečera evokuje nejmagičtější obrazy Kamila Lhotáka z téže doby.
   Jaký tedy byl Vlasta Burian? Zase se potvrdilo, že nepostižitelný. Génius je vždy nepostižitelný - jako oči milence. Jedna tvrdí, že je má modré, druhá oponuje, že černé. A všechny ho milují pro oči zelené.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]