Měl bych napsat pár slov k poslední knížce Jana Drozda a musím myslet na svoji babičku, která zemřela na samém začátku letošních prázdnin a s ní neodvratně odešlo moje dětství. Musím myslet na rybník v Šenově, který zrovna kvetl žlutými stulíky jak impresionistický obraz. A do toho SMUTEK Z MILOVÁNÍ a ŽIVOT NA HRANĚ! Jedno mi splývá s druhým. To proto, že také Jan Drozd nejraději vzpomínal.
   Třebaže v povídce Rozkaz (Život na hraně) si povzdechne: "Kam se poděly ty žírné lány s volskými potahy, pole provoněná paprikou, rajčaty a růžovými květy tabáku. Kam zmizela puškvorcová zákoutí s jarními vodami", ve skutečnosti je tam stále doma. Tam, kde je cítit letní rovina u řeky Tisy kdesi na jihu Podkarpatské Rusi, kde prožil svoje dětství a dospívání. Stačí pouhé znamení, "sladkost melounů", abych tam byl s ním. A jsem tam s ním proto, že přírodu, lásku, bolest dovede hluboce prožívat a že mi to sděluje těmi nejtrefnějšími slovy. Stačí, když pak napíše "...na popel položila měkké kukuřičné klasy, nalité prvním dužnatým mlékem", a je v tom plno smyslnosti.
   Drozdovo sepětí s přírodou nevylučuje ani předtuchu, zlou náladu, znamení, tak jako jsou součástí pověrečných povídek tradovaných přírodními lidmi. Najednou to, co jsem slýchal právě od babičky, slyším i od něj: "Nesmíš se vracet, špatně se ti povede!" Je to i moje dětství a život na vesnici.
   Jan Drozd si mě ale získal především milostnými baladami, Smutkem z milování. Už v baladě Piroška je onen nádherný svět Jendova dětství u líné Tisy. Děvčátko Piroška - jeho malá nevěsta s horečnatýma modrýma očima, ale také lekníny, stulíky, kosatce, konvalinky, ředkvičky, střevlíci i mravenci, kvetoucí akáty, slzy a smrt.
   Bálint v Baladě jinošské se po dvaceti letech vrací z vězení za zabití milé. Když Drozd popisuje jeho první milování, jsem zajatcem smyslnosti a poezie přírody. A co Bálint? Pro cikána, pro polovičního cikána z osady je vždycky těžké najít vysněnou lásku, a když už ji má na dosah, urve mu ji Jiný. A ten Jiný je tu po dvaceti letech zas, stejně rozkročený, stejně nadutý. Bálint ani teď nepoloží na hrob milé čajové růže, které měl pro ni před dvaceti lety. Ale ani když Jiného zabije, před vzpomínkami neuteče.
   V Baladě studentské po celou dobu cítím něco neskutečného, něco, co není uhněteno z matérie Podkarpatské Rusi, a ono to je, jak se ukáže, bláznovstvím dívky Sylvy, chodníčkem ke smrti.
   Zato v Lucii atmosféra léta u řeky kdesi na východě všechno prostupuje. Stačí "ve tváři cítit poryvy teplého větru". Je to tak sugestivní! A příběh lásky utonulé v domácí třešňovce jako by z toho vyrůstal.
   Tak si budu vždycky pamatovat Jana Drozda, s nímž jsem se spřátelil nad autory Slezských písní. I v povídkách ze Života na hraně je nejpřesvědčivější ve svých návratech k tabákovým polím, do Země zaslíbené.
   Smutek z milování a Život na hraně vydala Tilia v Šenově u Ostravy v roce 2006.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]