Milé děti, odrůstající drobotino a ani vás dospělé nevyjímaje! Abychom vám představili, co jinde mají a my doma nemáme, vypravili jsme se do vzdáleného Irska za Williamem Trevorem, autorem knížky DĚTI Z DYNMOUTHU (Mladá fronta, 2001). Ale protože se nám pan spisovatel už před léty odstěhoval do Londýna, nezastihli jsme jej, což nevadí, neboť se zatím stal součástí angloirské literární tradice jako kupříkladu Elizabeth Bowenová nebo Caroline Blackwoodová. Jako důkaz, že si v Irsku pana spisovatele nadále váží, svědčí český překlad (Dominika Křesťanová) doplněný prohlášením: Tato kniha vychází s laskavou podporou překladového fondu Ireland Literature Exchange, Dublin, Irsko. Takže vám, milé děti, odrůstající drobotino a ani vás, dospělé nevyjímaje, přece jen můžeme nabídnout něco, co jinde mají a my doma nemáme. A hned zkraje je třeba uvést, že se v knížce mluví o vás všech. Dynmouthské děti se nijak neliší od dětí kdekoli jinde, praví se. Vedou dvojí život, stojí psáno. A na závěr, když dospějí, nejsou jejich činy shledány jednoznačně lehkými: Lidé se pohybují v šedi a směřují k padoušství nebo hrdinství, ale jednoznačný padouch nebo hrdina ve skutečnosti neexistuje, říká William Trevor ústy místního faráře.
   To výrostek Timothy Gedge má k padoušství blíže kvůli nešťastným poměrům v rodině a chorobné touze zviditelnit se. Oblečen do žluté bundy slídí a špehuje, na každého obyvatele Dynmouthu cosi nepěkného ví. Z jeho vtíravého klábosení se vytrácí míra pro pravdivé. Nastupují polopravdy, smyšlenky a lži. Dokáží ublížit? Pro co se rozhodnou navenek vážení občané dynmouthští? Dá se žít v nepříjemné pravdě, nebo je snesitelnější pohodlná lež?
   William Trevor dovedně míchá kaleidoskopem lidských vztahů: našeptavač Timothy, zdá se, ví o lidech víc, než vědí sami a než jsou si schopni připustit. Tak staré paní Abigailové sdělí, že žila celý život s pederastem, hostinského Planta může donekonečna vydírat kvůli nevybíravé promiskuitě. A děti Stephen a Kate? V jejich případě povídačka o vraždě a sebevraždě vážně ohrozí jejich duševní vývoj. Kdo by to vzdával? Všechno bude fajn, zpívá v závěru Petula Clarková jako připomenutí, že knížka vyšla před pětadvaceti lety, nikoli však z módy.
   Může vám mít proto někdo za zlé, milé děti, odrůstající drobotino, vás dospělé nevyjímaje, že se dopouštíte násilné trestné činnosti ve stále nižším věku? Vždyť jenom těch drog je pořád citelný nedostatek a ještě dlouho nebude pro všechny. Zatím naprázdno vyznívají snahy některých z vás podělit se: infikované injekční stříkačky na dětských hřištích, pískovištích a sedadlech městské hromadné dopravy. Pronásledují vás: posílají do pasťáků a za mříže. Mohou se divit, že odpovídáte železnou tyčí či kusem dřeva, když vám chybí finanční prostředky na základní zbrojní arzenál?! Copak nesliboval sběratel kravat s krátkou pamětí blahobyt pro všechny a nejméně stoprocentní výplatní navýšení?
   Takže buďme rádi, milé děti, odrůstající drobotino, ani vás dospělé nevyjímaje, že jsme zase doma a že jsme vám mohli představit... však už víte! A nevzdávejte to. Vězte, že všechno bude fajn!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]