Pravil Tatík svému Synu: / Hodný's hošku, leč mne mrzí velmi, / že si s tebou kamarádí šelmy, / to ti více neprominu.
   Tak podle svědectví Karla Havlíčka Borovského (1821-1856) káral Tatík, tedy Bůh Otec, svého Syna, tedy Boha Syna Ježíše Krista, když tento jeho jediný potomek upadal do tenat velmi špatné, nečisté společnosti. A aby bylo jasno, kdo byly ony "šelmy", s nimiž se "hodný hošík" Bůh Syn kamarádil, pak je náš Havlíček ve svém svědectví jednoznačně určil jako"Societas Jesu", Tovaryšstvo Ježíšovo.
   Znaje ovšem Havlíčkovo zaujetí jezuitismem spěchal jsem navštívit Galerii Klementinum na Starém Městě pražském, kde se při příležitosti 450. výročí příchodu jezuitů nikoliv do zemí Koruny české, ale na území Českého království konala ve dnech 24. dubna až 15. června 2006 výstava "Jezuité a Klementinum", pod záštitou vůči katolické církvi až klerikálně vstřícného ministra kultury Vítězslava Jandáka a kardinála Miloslava Vlka.
   V lukrativním katalogu výstavy čteme, že oba - výstava i katalog - prý představují prý jeden z prvních kroků k pravdivému prý poznání důležité a neprávem prý opomíjené kapitoly českých dějin. Jako by skoro nic nebylo vykonáno a poznáno! Přejí si snad autoři obého, aby poznané bylo anihilováno? Těch kroků k poznání bylo ovšem už mnoho! Protireformace vůbec nebyla ve vědecké práci opomíjenou kapitolou historie. Dospěli jsme opravdu dosti daleko v pravdivém poznávání této jistě důležité kapitoly našich dějin. Jde tu dnes ovšem o něco jiného: o obracení pravdy naruby. Černé se má stát bílým a bílé černým, přestože se právě jezuité odívali do černého.
   Nechutné fackování spisovatele Aloise Jiráska pokračuje i na tomto místě. Vynikl v něm už mnohokrát primas český Miloslav Vlk, hlavně kvůli Temnu. Jako by mu nebylo známo, že kontrapozice světla a temna se vyskytuje mnohokrát v biblických historkách, jak v obraze jejích postaviček a postav, i v tom, jak jsou v nich vyprávěny příhody a příběhy coby kontrasty dobra a zla, života a smrti, spasení a zatracení. Jako by osoby, které na Jiráska kvůli Temnu neustále dští oheň a síru, nečetly Bibli! Jako by nevěděly, že Jirásek své Temno psal a tiskl v auře světové války a že zejména toto jeho dílo posilovalo vlastenecké úsilí, které u něho i u jeho čtenářů směřovalo - ke vzniku svobodného Československa. Anebo to vědí a pak smutní po privilegiích, jaké v Habsburgii dob Franze Josefa I. a Karla I. měli jejich legitimní předchůdci! Třeba jim připomenout, že arcibiskup pražský Paul de Huyn zmizel s 28. říjnem 1918 stejně rychle jak zmizeli Habsburkové. Utekl před svobodným Československem! Kéž by dnes byl družině v čele s kardinálem Vlkem příkladem!
   Před Bílou horou působilo v zemích Koruny české - nikoliv bez problémů - několik církví. Po porážce Českého království zůstala tu hlavně vlivem jezuitských rádců Ferdinanda II. Habsburského jediná jedině samospasitelná církev, jak toto její postavení ústavně zakotvovala Obnovená zřízení zemská pro Čechy a pro Moravu. To se pak prima "rekatolizovalo", když evangelíkům doma nezbylo než držet ústa a krok! Násilí na křesťanech a hrozba násilím křesťanům byly v podstatě až do roku 1781 všudypřítomny, i v obsahu oněch barokních festivit, přepodivných kultů podivných svatých a tupě bigotních pobožností, na nichž účast byla vlastně povinností! Podezřelým se totiž stával, kdo se neúčastnil. Autoři klementinské výstavy jako by nevěděli, že poddaní proto utíkali ze země ještě v posledním desetiletí vlády Marie Terezie a zpravidla se nikdy nevraceli. Není jim zřejmě známo, jak ohromnou úlohu v dějinách civilizace sehrály právě ony davy evangelíků, kteří utekli a nevrátili se. Asi nejsou seznámeni s heuristicky minuciózními pracemi Edity Štěříkové, asi nic nevědí o Obnovené jednotě bratrské, a zřejmě ani nic vědět nechtějí.
   Výstavní obraz o působení klementinské citadely jezuitismu z let 1556 až 1773 byl dvojrozměrný a černobíle dvojbarevný. Byly v něm potlačeny podstatné informace o tom, že i u nás narážela aktivita jezuitů na značný odpor. Chyběla tu charakteristika Arnošta Albrechta hraběte z Harrachu, který byl v letech 1623 až 1667 snad posledním slušným arcibiskupem pražským. Byla sice představena protijezuitská Tajná napomenutí snad Jeronýma Zahorowského z Polska, sepsaná kolem roku 1614 jezuitou, který dobře věděl, o čem psal. Bylo možno spatřit spis jansenisty Antoina Arnaulda (1612-1699) Filozofování jezuitů v Marseille (1692). Vzdělanějším návštěvníkům výstavy musela chybět prezentace českého překladu Listů proti jezuitům (1926), které v letech 1656 a 1657 s názvem Lettres provinciales psal a tiskl přírodovědec a filozof Blaise Pascal (1623-1662). Závažným nedostatkem byla absence prezentace protijezuitských projevů rádce a důvěrníka kardinála Harracha Valeriana Magniho (1586-1661), jehož posmrtný obraz můžeme spatřit na zámku Magniů v jihomoravské Strážnici. Upozornění na protijezuitské projevy Karla Havlíčka Borovského jsem tu ovšem nepostrádal, protože jsem předem věděl, že se s nimi na této výstavě nesetkám. Cenzura je mocný pán!
   Jezuité byli ve své aktivitě jako vězni připoutáni řeholními sliby poslušnosti k nadřízeným a k papeži. Bylo však mezi nimi nemálo vzdělaných učenců, kteří znali a věděli. Sotva však mohli uplatnit to, co věděli o soudobém, zejména přírodovědeckém myšlení. Byla jim vlastní úcta k učitelům, vlastnost, která dnes téměř zanikla. Přišel věk rozumu a bylo v jejich zájmu, aby se sami začali osvobozovat. Nenašel jsem mezi vzdělanými jezuity nikoho, kdo by se obrátil proti řádu, s nímž byl spjat, když byl bulou z 21. července 1773 "Pán a Spasitel náš" Giovanniho Antonia Ganganelliho z okovů osvobozen. Bulou, kterou tento Kliment XIV., předposlední papež, který za něco stál, ukončil hlavně v katolických zemích činnost Tovaryšstva. Vždyť právě tento akt znamenal svobodu pro všechno, co bylo v Tovaryšstvu přínosného.
   Bylo tedy v Klementinu ledacos vidět z minulosti jezuitů u nás z let 1556 až 1773. Na své si přišli, kdo hledali poučení a kdo byli nadáni schopností uvažovat a nalézat. Poznali ovšem bez námahy, že výstava byla koncipována jako panegyrikum, jako rétorská oslava činnosti Tovaryšstva, s absencí vědecky kritické analytičnosti, vlastnosti vědecké práce, která je předpokladem hledání pravdy. Obsah výstavy jako by demonstroval vůli dnešních prelátů z arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí v Praze dosáhnout stavu, který by byl "druhým Temnem". Vůlí, která se už dnes stala panskou zvůlí. A jistý kardinál by měl vědět, že všežravost vede nejenom k bolení břicha, nýbrž i k tomu, co následovalo poté, co Kliment XIV. vydal bulu "Dominus ad Redemptor noster". A že se na konci musí i v Čechii stát to, co platí ve Francii, v USA a ve všech civilizovaných zemích, totiž úplná odluka státu hlavně od římskokatolické církve, úplná odluka této církve od pokladen obcí, měst, krajů, ministerstev a vlády. Podle kvalifikovaných odhadů odčerpává tato církev ročně na šest miliard Kč, z toho více než 4 miliardy Kč z daní občanů bez vyznání, z plateb občanů, kteří ji k ničemu nepotřebují.
   V katalogu klementinské výstavy čteme jména několika dnešních jezuitů, kteří se na její přípravě a realizaci podíleli. Na prvním místě uveďme rozvážná slova P. Ing. Františka Hylmara SJ, provinciála České provincie Tovaryšstva Ježíšova. Zdá se, že s rozvahou přispěli P. Miroslav Herold SJ z Olomouce, P. Mgr. Petr Havlíček SJ z Prahy a Ing. Petr Šimon Vacík SJ z Prahy. Nedostatky, s nimiž jsme se setkali, padají na vrub profánním historikům, těm, kteří podlehli až fanatické horlivosti. Z nich vyniká Pavel Ambroz, autor stati Obnova Tovaryšstva Ježíšova v českých zemích jako součást nových kulturních dějin. Připomíná nám svým jedem nenávisti a vulgaritou výrazových prostředků kázání zlopověstného škůdce Antonína Koňase SJ tak, jak nám ho realisticky zpodobnil Alois Jirásek. Zřejmě usiluje o to, abychom pochopili a abychom se osvobodili až k tomu, co napsal Karel Havlíček Borovský pod nadpisem Evangelium sophisticum: Atheistou buď, toť víra jistá / Pán Bůh sám je také atheista.
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]