(Rozhovor s DANIELEM STROŽEM)
   
   Na letošní 6. červenec připadlo sté výročí narození spisovatele Jaroslava Foglara (zemřel 23. ledna 1999), fenomenálního autora knih pro mládež, ale i dlouholetého časopiseckého redaktora a skautského činovníka, který po celý svůj život ovlivňoval výchovu řady generací mladých lidí.
   Daniel Strož vydával v době, kdy Foglar byl u nás oficiálně na indexu, některé jeho chlapecké romány v cizině, čímž se snažil tehdejší mocipány přimět k tomu, aby spisovatel byl vzat na milost a opětně mohl publikovat. U Strože v Mnichově tak počátkem osmdesátých let vyšel nejen obrázkový sešit Rychlých šípů, ale postupně i romány Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a jako vůbec poprvé tištěná novinka Tajemství Velkého Vonta.
   
   Danieli, jak ses vlastně dostal k Foglarovi? Vždyť jsi přece trávil dětství v době, kdy už se jeho věci nevydávaly. Dokonce proti němu byly vedeny dost tvrdé nepřátelské kampaně...
    A víš, kdo ty kampaně vedl? Třeba takový Ivan Klíma, tenkrát stejně fanatický soudruh, jako dneska pravičák. Vedle něho potom i mnozí další výtečníci z tzv. kohoutovské generace. Dneska už tyto autory téměř nikdo nečte a z mladých jejich jména pomalu nikdo nezná, ale Foglar pro ně pořád zůstává pojmem.
   Ptáš se mě ale, jak jsem si pro sebe Foglara objevil. Bylo to někdy v mých devíti, desíti letech, jsem ročník 1943. Foglar a vlastně celé to předválečné skautské hnutí začalo skrze odsuzování a zákazy dostávat jakýsi nádech nedosažitelného tajemna. Pídili jsme se s kamarády po starých dětských časopisech, jakými byly Mladý hlasatel, Vpřed anebo Junák, mně se podařilo dokonce kdesi na venkovské půdě vyštrachat dva neveliké štůčky potištěných volných listů, z nichž se pak vyklubaly Foglarovy romány Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, vkládané původně týden co týden po arších do časopiseckých čísel.
   Někdy v letech 1954-55 začali tisknout v měsíčníku Pionýr nepodepsané příspěvky, hry do přírody či do klubovny, které se nápadně podobaly těm Foglarovým. Nedalo mi to a šel jsem do redakce, abych se poptal po jejich autorovi. Básníci a zároveň velmi přátelští redaktoři Pionýra Jiří Havel a Oldřich Kryštofek o Foglarovi však se mnou nechtěli mluvit a já jsem si v tom útlém věku pochopitelně neuvědomoval, že vlastně chránili autora v té době ocejchovaného jako "reakčního a škodlivého". Tím víc ale ve mně vzrostla touha obdivovaného spisovatele poznat osobně.

   Toto přání sis vyplnil, jak vím. Jak na tebe Jaroslav Foglar, autor knih, které jsi začal sbírat nebo lépe řečeno kupovat po antikvariátech a vyměňovat se spolužáky za jiné knihy, při osobním setkání zapůsobil?
   Nejdřív jsme se s kamarády domnívali, že Foglar už nejspíš dávno nežije, tak vzdálený nám připadal svět, ve kterém tvořil. Pak mi ale - a mému spolužákovi Jiřímu Soukupovi - vyzradila jeho adresu paní ve vrátnici v Čs. spisovateli. Rozplývali jsme se pomalu blahem a připadali si na prahu samého štěstí. Srdce se mi rozbušilo až v krku, když jsem zazvonil u dveří nejvyššího patra jednoho z činžáků v Korunní třídě. Vynořil se za nimi člověk, který sice vizuálně mohl být udatným Rikitanem, chováním ale spíše působil nějak až příliš zdrženlivě, ne-li dokonce vystrašeně. Pravdou však je, že jsme k Foglarovi přišli předem neohlášeni a naše návštěva v té době mohla být z jeho strany vnímána jako provokace.
   U Foglara jsme byli se spolužákem potom ještě jednou, to už nám předváděl plné skříně s časopisy a knihami, mohli jsme obdivovat pověstný hlavolam "ježka v kleci", ve kterém měly být původně ukryty Tleskačovy plány. Na závěr návštěvy nás spisovatel obdaroval žlutými stínadelskými špendlíky a pozval do turistického oddílu, který byl pod jeho vedením. Tam už jsme nešli.

   Takže také na základě tohoto prožitku ses později v cizině ujal vydávání Foglarových knih?
   Ale kdepak! Foglara jsem pustil z hlavy už v letech šedesátých, kdy se jeho knihy znovu bez jakýchkoli problémů či cenzurních zásahů v knihkupectvích objevovaly a vycházely ve statisícových nákladech. Mne ale uchvátily tehdejší politické události a začal jsem také publikovat vlastní básničky.
   Teprve když jsem po odchodu do ciziny v sedmdesátých a osmdesátých letech vlastnil v Mnichově exilové nakladatelství, soustřeďovala se má pozornost částečně i na doma nevydávané autory, hlavně ovšem básníky. Tiskl jsem jejich knížky a psával o nich čas od času i pro rozhlasová vysílání Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky anebo do kulturních pořadů Deutsche Welle v Kolíně nad Rýnem. Nevím dnes už kde, v které té stanici, odvysílali (a několikrát po sobě opakovali) také můj příspěvek k oslavě v naší zemi opomíjených Foglarových pětasedmdesátin. Foglar byl pro mne tehdy pouze jedním z autorů u nás v domovině nepublikovaných, kterého jsem zároveň připomenul černobílým sešitovým vydáním mnou předem vybraných sedmačtyřiceti příběhů Rychlých šípů.

   Jak tedy ale došlo na všechny ty u tebe vydané knihy?
   Ohlasy posluchačů z Československa na rozhlasový materiál o Foglarovi byly nejen vesměs kladné a počtem enormní, ale jeho příznivci po mně navíc požadovali, abych začal vydávat i jeho knihy. Vzbudí se tím prý pozornost příslušných míst v české kultuře, která Foglara raději "znovuobjeví" pro domácí vydávání. Přistoupil jsem na to naléhavé žadonění a v roce 1984 připravil Hochy od Bobří řeky, knihu všemi nejpožadovanější.
   Zhruba v tutéž dobu se u mne v Mnichově poprvé objevil Milan Svoboda, kanoista, zasloužilý mistr sportu a pracovník ČSTV z Prahy, zanícený propagátor skautských myšlenek a Foglarovy tvorby. Současně ovšem také snad největší "pašerák" exilových tiskovin do republiky. Během několika nejbližších Svobodových výjezdů do zahraničí jsme dohodli, že nově vydám - se souhlasem autora, který se bude tvářit, že o ničem neví - Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří, po nichž obdržím k dispozici již delší dobu dokončený rukopis Tajemství Velkého Vonta, který Foglar doma nemůže uplatnit.

   Tak to tedy panoval docela čilý ruch přes onu tenkrát "neprodyšně" uzavřenou hranici. Nezaujalo to vaše vzájemné konání žádnou příslušnou oficiální instituci?
   Zaujalo, samozřejmě. Sotvaže byla v mnichovské tiskárně vytištěna Záhada se Stínadly, obdržel jsem z pražské Dilie (divadelní a literární agentury) doporučený dopis, ve kterém mi ředitelka zahraničního oddělení Helena Kocourová sdělovala, že se na ni Foglar obrátil poté, co prý náhodně zjistil, že "bez jeho vědomí, jakéhokoli souhlasu a smlouvy s ním" byl u mne vydán román Hoši od Bobří řeky. Kromě toho na Foglarovo výslovné přání zdůrazňovala, že "autor toto vydání odmítá a zavrhuje". Oklikami mi ale Kocourová dala na vědomí, abych to psaní nebral vážně a klidně dál jednal podle svého uvážení, jelikož Foglarův postup byl prý pouze zbabělým aktem "preventivního sebeudání se".
   Krátce nato do Mnichova zavítal Milan Svoboda s mnoha Foglarovými pozdravy a díky, ale především i se slibovaným strojopisem Tajemství Velkého Vonta. Přitom mi opatrně naznačil, že by autor přece jenom nepohrdl alespoň nějakým honorářem, přestože dopředu bylo dohodnuto, že neobdrží žádný, protože náklad knih byl mizivý a vydání mělo sloužit výhradně k tomu, aby byl spisovatel doma vzat znovu na vědomí.

   Měl jsi vůbec nějakou možnost přesvědčit se, že si Foglar vydávání knih u tebe doopravdy přeje? Že si to všechno Svoboda třeba nevymyslel?
   Svoboda mi jako stvrzení pravdivosti svých slov několikrát předložil Foglarem zvlášť pro mne určených pár řádek, ručně psaných na neutrálním kusu papíru. Děkoval mi v nich za péči, kterou jsem již vydaným titulům věnoval a v tom posledním pak žádal alespoň menší honorář v penězích a také nějaký speciální, poměrně drahý fotoaparát, který v Čechách tehdy nebyl k dostání. Lístečky jsme pokaždé - na Foglarovo přání - se Svobodou spálili v popelníku v restauraci, kde jsme se scházeli. Spisovatelův rukopis jsem měl pochopitelně ověřený s pomocí jiných lidí.

   Foglar ti ale - ještě si na to vzpomínám - alespoň navenek vděčný nebyl. Obviňoval tě na veřejnosti, že jsi knihy vydával bez jeho svolení a odmítal do těch, které byly propašovány do Československa, vepsat čtenářům věnování...
   Foglar, po skautsku Jestřáb, bohužel nebyl člověkem s těmi vlastnostmi, které připisoval pozitivním hrdinům svých knih. Možná právě proto si vysnil Rikitana, Mirka Dušína a další postavy. V reálném životě se zrovna nejčestněji nechoval, a to nejen vůči mé osobě. Podobnou zkušenost s ním udělala celá řada lidí. Když Tajemství Velkého Vonta v druhé půli roku 1986 u mne v Mnichově vyšlo, vzkázal mi zprostředkovaně, že ho zbytečně kompromituji a tím zbavuji příležitosti vydávat doma, a navíc prý ho ještě vystavuji nebezpečí vyšetřování. Tou dobou již měl totiž - jak jsem se později dozvěděl - uzavřenu exkluzivní smlouvu s pražským nakladatelstvím Olympia. To zahájilo v roce 1987 masovým nákladem Hochů od Bobří řeky novou vlnu vydávání jeho díla.

   Takže vydávání Foglarových knih nezačalo až po převratu?
   To by leckdo možná slyšel rád, ale pravdou je, že po převratu pro Foglara začal spíš nejúděsnější úsek života. Knihy mu sice dále vycházely, ale byl nařčen z konfidentství s gestapem během protektorátu, jeho jméno se pak objevilo i mezi agenty StB v Cibulkových seznamech. Očerňovali ho i jako homosexuála, aniž by k tomu existoval jediný důkaz. Dokonce byl ve svém bytě přepaden, také okraden kýmsi u přepážky v bance, a z pamětní výstavy k jeho devadesátinám zmizelo nenávratně několik exponátů. Popřevratová morální devastace si tudíž od Foglara vybrala víc, než se u jedince dalo očekávat.

   Myslíš si, že Foglarovy knihy osloví čtenáře i v budoucnu?
   Zvykl jsem si posuzovat spisovatele nikoli podle jejich kádrových materiálů, nýbrž výhradně podle publikovaného díla. Foglar je v podstatě jednoduchá četba, ovšem velmi blízká především mládeži ve školním věku. A ta, přestože je už zaměřena počítačově, jejímu poselství rozumí dodneška. Myslím si proto, že zájem o Foglarovu, anebo chceš-li o Jestřábovu tvorbu přetrvá i na další léta.
   Hovořil EMIL HRUŠKA

   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]