„Sladké neštěstí...“ „Nešťastně šťasten...“ Tyto metafory nejednou charakterizují rozporné bytí básníků. Ale jsou ještě další rozpory, dané vracejícím se vědomím krutosti dějin, nenaplněností tužeb a převzetím viny druhých, jak je tematizuje a vyostřuje ve své básnické prvotině Nely Hanelová; pod názvem CHAGALLOVO ŠTĚSTÍ ji vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny (v redakci Martina Švandy a Rudo Leška). V nakladatelské anotaci sbírky se pak dočteme: „Útlá básnická prvotina Nely Hanelové zahrnuje úsporné a na první pohled subtilní a něžné verše, které se čtenáři před očima mění v melancholické a existenciálně úderné komentáře plynoucího času. Autorka (*1980) pochází z Třebíče. Vystudovala bohemistiku, historii a polonistiku v Brně. Studovala a žila také v Greifswaldu a Krakově. Nyní studuje judaistiku v Olomouci, pracuje jako lektorka Židovského muzea v Praze, lektorka hebrejštiny na Židovské obci Brno, korektorka Společnosti pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání, měsíčníku Plav a Ligy lidských práv. Žije v Brně. Je závislá na kávě a na poezii.“
   Jako motto si autorka zvolila verše Jaroslava Seiferta („Kdo to tu mluvil o štěstí? / Žádné štěstí není. / A všichni lidé jsou jen nešťastni, / to jenom někdo o tom nemluví“) a Nelly Sachsové („Rozsetý jsi / Símě jež nikde nezdomácní / jak jen prohledat směry větrů / nebo barvy a krev / a noc religiózní strach / tušení – nitka v labyrintu vede tě – “ ). Na rozdíl od názvu sbírky, málo průhledného až k nekonečným dohadům, je volba veršů dvou nositelů Nobelovy ceny za literaturu šťastná. Ano, neštěstí a rozeklanost, dvoj- či trojdomost „genového“ bytí lyrického subjektu, mučivé vědomí nezakotvenosti a hledání identity v labyrintu světa netvoří pouze spodní proud sbírky, ale cosi ostentativně vyhrocovaného a navrstvovaného. V české literatuře dobře známé z poezie i heinovské monografie Otokara Fischera, neprávem zapomínaného. A navíc Chagallovo štěstí je sbírka částečně dvojjazyčná, umělecky bilingvní, využívající českého i slovenského jazykového kódu (byť čeština přece jen dominuje).
   Básnířka navazuje na poetiku F. Halase, J. Ortena, „zralého“ J. Seiferta a Nelly Sachsové. Nejdříve k tomu, co vyjadřuje verš naposled jmenované a „co na poplach v nich kvílí“ (s. 43). Časté téma židovské literatury v užším smyslu slova... Někdo z Čechů či Moravanů se cítí být obohacen o rodový kontext slovenský a židovský, popř. německý, a cítí se být českým, nebo česko-židovským, anebo česko-německo-židovským tvůrcem. Jinému totéž multietnické vědomí způsobuje značné problémy s identitou, národní i kulturní. Zdá se, že dnešní doba tomu, co se někdy s despektem označuje jako „etnické propletence“, mnoho nesvědčí (den co den slyšíme, že není možné žít „plnohodnotně“ dvěma „kulturami“ - což je výrok kupodivu spojovaný s „francouzským prozaikem českého původu“) a nutí nás rozhodnout se buď – nebo. Buď jsi Čech, nebo Rom, buď Žid, nebo Nežid, co mezi tím jest, od ďábla (?) jest... Nevím, nevím, jsou-li ty její slovenské verše natolik jiné než české, lepší či horší, zda jejich židovství, tu a tam probleskující, je etnické či jiné, zda je nečeské a neslovenské, nebo dokonce „protičeské“ či „protislovenské“, a zda „etnicita“ tak rozhoduje o „kultuře“, jak mnohdy čteme. Jisto jest, že „vířivý neklid“ z vědomí nejrůznějších zvěrstev, domnělých nebo skutečných vin, „jež jste mi nakladli do genů“, je tématem většiny básní, jimiž se autorka vyrovnává s dějinami, jejichž součástí - a nadmíru živou, jako vědoucí ryba na háčku dějin - se cítí být. Nebudeme ji kaceřovat a mustrovat za to, že minulost nezmění a má hledět do budoucna, protože na ono „bytí na háčku“ má právo. Jsou tu živá traumata, s nimiž se dosud autorka nemůže vypořádat, a „surové příběhy“ nestojí před ní, nýbrž jsou otevřenou ranou na vlastním těle. Nynější čas života jejího je co básně tyto, řečeno s klasikem... Avšak zdá se mi, že autorka jednou bude muset překonat dnes tak exponovaná traumata: takzvaná náprava vin a dosažení spravedlnosti je tuším největší omyl, kterého se lidstvo opakovaně dopouští. Mně přísluší trestat, vzkázal Kdosi kdesi komusi...
   Bolestné vědomí nepramení jen z polyfonie vlastního rodu a jeho krutých dějin, z tragédií, které v básních spíše naznačuje, z přesily „cizí“ viny, jež dle mého soudu nikdy nebude „potrestána“, aniž by nepřivodila další vinu, další krutosti a tragédie. Pramení i z autorčina ženství, hrdého i jemného, nervně citlivého i mravně rigidního, až k nevíře. Rozpor mezi tělesností a duševním bytím je též ve znamení krutostí, „syrovou ryskou bolestí“, krutosti milence, matky, otce, smíchu „pavlačových drben“.
   Musíme trpět za jiné? Musíme přebírat dávné rodové viny? A vinit – geny? A když odpouštět, tak komu, když je tak těžké vůbec něco někdy odpustit, „a nejtěžší je sama sobě“ (s. 9). Je možné přesně artikulovat, co nemá přesný tvar, jen obrysy? Dopovídat, co se jen rodí v tušení a „může pouze mlčet slovy“? Rozpornost, rozeklanost a disparátnost postihuje i větnou stavbu verše: odtud četné anakoluty, přerývky, zámlky, holé fragmenty slov a syntagmat, zauzlené metafory, ale i časté explicitní výrazivo plné bolesti, ba nenávisti („umíralas příliš pomalu na můj vkus“). Intencí sbírky jest však výrazová zkratka, někdy symbolicky fragmentární, dostatečně vícevýznamová, jindy pak budí dojem stejně hutného, ale nepoetického diskurzu, asertorického tvrzení „Situaci Kafkových postav znám intimně / zevnitř“. Verš je volný, začasté aktualizuje významový přesah, ale to přirozeně nebrání, aby nemohl být místy rýmován či asonován, aby autorka funkčně nepracovala s vnitřními rýmy a echy (a hle, i křestní jméno Nela je obsaženo v příjmení básnířky!), hláskovou či slabičnou instrumentací, ovšem kakofonicky, nemelodicky a halasovsky „klopýtavě“ (srov. inverzi „převrstvit a přehlušit co i ze snů hřezne zmory jenom“, s. 47, nebo ono „hrrr!“- „ta hrůza přihrnovaná zhusta po hrstech“, s. 49). Jsou komponovány zpravidla do tříveršové strofy s pointou v podobě osamostatněného, jakoby do druhé strofy převedeného čtvrtého verše: veršové schéma 3+1 umožní zvýraznit pointu, k níž básně vždy směřují, a jiné publikování, kupř. v podobě pravidelných čtyřveršových strof, bych ani nedoporučoval. Umění pointy patří k autorčiným silným stránkám.
   Nemusíme s autorkou souhlasit, ale nelze neocenit lidskou opravdovost těchto veršů, onu vnitřní pravdivost, která „musí“, i za cenu nejvyšší.





   NELA HANELOVÁ

   Ze sbírky Chagallovo štěstí

   ***
   co na poplach v nich kvílí
   žádné nahlas nevypoví
   může pouze mlčet slovy –

   práh bolesti posouvaný po násilí


   ***
   jak to protikladné sebrat
   neukamenovat
   přijmout paměť unést zděděný díl jejich viny –

   vstřebat vlastní duši rozesetou od Hainspachu po Štiavnik


   ***
   damals zweideutiges Hainspach
   dnes už jen vybydlená Lipová
   dvojsečnou zášť ten zápach
   neschováš

   ani pod jazykem jeho jména –
   skrze tebe stále rozdvojena


   ***
   všetko čo si s ním prežila (a čo on s tebou prežil)
   surový príbeh v surovom tichu
   odkvapkávajúci zo žíl –

   ako šialenstvo tvojho posledného dychu


   ***
   to kruté vždycky skrýt
   vytěsnit
   jak můj otec vlastní dětství
   jeho otec partyzánský arest a prabábi dědova otce zapřela –

   takové surovosti
   že nahlas o nich lze jen mlčet


   ***
   vahadly komíhám
   ztrácím cit nedýchám
   nad propastí –

   žíly podřezané jako Chagallovo štěstí

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]