Kolik životního optimismu musí člověk mít, aby svoji knihu nazval ŽIVOT JE PREVÍT, ALE KRÁSNEJ... Většina lidí se spíše shodne na tvrzení, že život by byl krásnej, ale...! Pod tím "ale" si ovšem každý představí něco jiného - jeden Lucernu, druhý lucerničku, jeden jelenicí přeleštěný mercedes, druhý jakž takž vzkříšeného trabanta, jeden langustu a la Vasco da Gama, druhý utopence a la vršovický Ezop, jeden frak s devíti ary řádů, druhý šusťák s kopretinou v knoflíkové dírce, jeden Kanáry, druhý kanárka v kleci, jediného kamaráda, který zazpívá, i kdyby na zob nezbylo...
   Jeden brousí po Praze jako by ho vozili v obrněném lincolnu nebo v tom autě, co je dlouhé jako jezevčík a není vidět dovnitř ani ven, druhý kráčí jako exkavátor, který dostal za úkol spočítat všechny patníky, jeden chodí s hlavou pyšně zvrácenou k zenitu, druhý s hlavou skloněnou k nadiru, v němž se rodí nejvíc psích hovínek a chudobek bez rodného listu. Někdo se žene páchat orchideje, jiný pílí - skrývaje šedesátiprocentní dech do dlaně - ke školce, jeden spěchá surfovat na internet, druhý se už vidí na vršku pivního příboje, jeden šustí čerstvě vypranými pětikily, druhý přihazuje na váhu drobné a hle - není shledán lehkým!
   Jeden vybírá paměť druhých jako brtník med, spoléhá na píli včel, na encyklopedie, dideroty, digesty digestů a průřezy průřezů, druhý žije, aby bylo co si pamatovat.
   Fotograf František Dostál rozhodně patří k těm druhým - ti první ani žádného fotografa nemají, leda odlévače posmrtných bust a masek - ale mezi druhými patří k prvním. Den za dnem, měsíc za měsíc, jaro za létem, rok za rokem a hle - najednou je z toho dvacet, třicet, čtyřicet let focení. A města i vesnice, řeky, mosty, nádraží, parky a především chodci se s důvěrou a důvěrně obracejí před Františkem zepředu i zezadu, neboť věří, že i když je zastihne v barchetových nedbalkách, vyvede je jako krále a princezny v hermelínu a brokátu.
   Jistě, občas i mne zamrzí, že František se nezastaví před ničím, že mu není nic svaté, že si vystřelí ze symbolů dob právě zašlých za roh. Ale to už tak musí být, chudí se zase smějou chudým, a koneckonců on zaznamenává, co je na těch symbolech směšného, že bylo směšné chtít představovat "mládí světa" a krmit pražské baroko souchotinářskými a vysloužilými rádobyrevolucionáři z rádobyaurory (vzpomínám, jak si to hrůzné panó na Staromáku fotografoval kdekdo a jak jsem se tenkrát styděl). František nechá pasanta šlápnout na Gottwalda-rohožku, ale stejně razantně šlape na kuří oka papalášům nové doby, kteří - zatímco chodec si otřel obuv a možná už dostal výpovědní list - vyhnali svá konta do nebe, tam, kam nerostou ani stromy.
   Nakonec ale přece převáží obyčejní lidé, kvůli kterým stojí za to žít s teleobjektivem v oku, pojídači tenkých párků, tanečníci o krk kratší než tanečnice, lvi zapuzení do penze, sochy zašité do igelitu, atlasové obklíčení zapomenutým lešením, pařezy zapomenuté na parkovišti, děti zapomenuté v krabici, nádražačky prsatější než lokomotivy, koleje vedoucí do Nikam, krásná setkání šicího stroje s deštníkem a babičkou před operací kýly, telefonní seznam jímž listují větry, Stalin vezený kolem Národního shromáždění, v němž všechna moc už dávno nepatří lidu, nýbrž Lídě Rakušanové.
   Fotografické příběhy z let 1964 - 2000 vydalo pražské nakladatelství Ostrov a ozdobilo ji citáty: "Jsou dny, kdy cítíš prostou záležitost vidění jako pravé štěstí. Cítíš se tak bohatý, že dostaneš radost, převelkou radost, o kterou se chceš rozdělit s ostatními." Tolik Robert Doisneau. A František Dostál dodává: "Moje radost z vidění byla tak obrovská, že jsem měl chuť někde na rohu ulice zadarmo rozdávat kornouty zmrzliny." Ale nejvíc se mi líbí Dietrich Bonhoeffer: "Nebude třeba géniů, cyniků, těch, kteří pohrdají lidmi, ani rafinovaných taktiků, nýbrž prostých, jednoduchých, přímých lidí."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]