bTento rozhovor vyšel v Kmenu č. 25 dne 24. 6. 1987. Měl znovu vyjít v mé knize Velbloud a Marie s jehňátkem, ale hned po Velkém říjnovém listopadu dali šéfové Čs. spisovatele Novák a Pohorský již zlomenou knihu rozmetat. A tak bude snad prospěšné otisknout ho po těch 20 letech znovu právě v Obrysu-Kmeni.
   ks
   
   Chlapci, slibme si...
   (Rozhovor s Jaroslavem Foglarem)
   Každá doba trpí egoismem a osobuje si právo na čest vynalézt to či ono: balón, penicilín, kolo, surrealismus a taky seriál.
   Nevím, jestli byla Šahrazád první, ale 1000 a 1 noc je přece seriál se vším všudy. Magická formule »pokračování příště« pohání motor naděje. Kdežto »dokončení« zní jako umíráček.
   Jste tvůrcem sice nikoli prvního, ale zřejmě nejpopulárnějšího českého seriálu - Rychlých šípů. V čem vidíte příčinu přitažlivosti seriálu jako takového a Rychlých šípů zvláště? Čím to, že v jiné, mentorské podobě by ti vzorní hoši byli pro mládež nesnesitelní, odpudiví?
   Začnu od konce. Já přece ty kluky líčím i s chybami, Rychlonožka zakopne, natáhne se, pronáší často dost slabomyslné průpovídky. V jedné čtenářské anketě se Rychlonožka a Červenáček umístili co se obliby týče nejlépe. A dokonce mi přišly dopisy od - řekněme - zvrhlíků, kterým se nejvíc zamlouvalo Dlouhé Bidlo.
   Všecko začalo celkem nevinně.
   V zimě roku 1938 jsem napsal první seriál. Na chodbě Melantrichu jsem potkal Jana Fischera, kreslil tehdy komické sportovní figurky a karikatury. Chtěli jsme zkusit jen jeden děj. Předpokládal jsem, že se Černí jezdci trochu poperou a dají dohromady Rychlé šípy. Jenže ohlas byl stále větší a po 68. pokračování - na sklonku roku 1939 - přišlo nakladatelství na nápad, vydat Rychlé šípy jako komplet. »Kolik si myslíte, že by se mělo tisknout?« ptali se mě. Byl jsem skromný. Během tří dnů bylo 10 000 výtisků pryč a nakonec se jich prodalo 180 000. Lidé si říkali: to si koupím zítra, jenže zítra bylo pozdě.
   Dávno předtím, v roce 1935, jsem navrhl nový časopis pro děti. Jiný než tehdejší asi šedesátiletý Malý čtenář. Tenkrát dětské časopisy redigovali dědkové, bylo tam samé haj husičky haj, a to měli číst kluci.
   Připravil jsem zkusmo čtyři čísla po 16 stránkách, obrázky jsem vystříhal z jiných časopisů, k tomu svoje články. Odjel jsem na prázdniny, na tábor, a po návratu jsem viděl v trafikách ukázkové číslo Mladého hlasatele - zadarmo. Druhé číslo - za týden - už stálo 10 haléřů. Šel jsem za ředitelem Šaldou. »Jsou tam moje články.« »Kde jste byl, hochu?« »Na táboře.« »Tak my do redakce dosazujeme za šéfa Břetislava Mencáka a vy do něj budete přispívat.« Tak mě odbyl! Ale nutili mne přestoupit od firmy Oskar Stein, kde jsem dělal účetního. Bál jsem se, že mně vyschnou nápady. Tam třináct let, tady nejistota. Až po roce jsem se dožral a dal výpověď a nastoupil do melantrišské propagace. Vymýšlel jsem slogany, můj první zněl: »Od pondělka do neděle, čtu Mladého hlasatele.« Tenkrát nic podobného nebylo.
   Začal jsem se čtenářskými kluby. Zkušený novinář a spisovatel Jan Morávek mě strašil: »Když se vám jich přihlásí 100, můžete být rád.« Jenže přihlášky chodily po stovkách a na konci, když Němci časopis zarazili, jsme dosáhli 24 000 klubů.
   Obracel jsem se hlavně k venkovské mládeži na samotách, o kterou se nikdo nestaral, chtěl jsem, aby něco dělala, posílal jsem legitimace, odznaky, návody k činnosti...
   »Jak se vám tady líbí?« ptal se mne ředitel na jedné ze svých obchůzek po podniku. A já drze: »Líbí a doufám, že se vám budu líbit i já.« »Až bude mít časopis náklad 100 000, tak se budete líbit!« K tomu došlo za pár týdnů.
   Za mobilizace byl Mladý hlasatel na dva měsíce zastaven a po ní už jsem ho vedl já spolu s Dr. Burešem. Konečně jsem měl svobodné ruce.
   Němci časopis zakázali, když jsme dosáhli 210 000 exemplářů týdně. Radil jsem chlapcům, aby dávali svým klubům názvy. Ale třeba Rudý šíp už se nesmělo objevit, to už podezírali z komunistické činnosti. V klubovní hlídce jsem je oslovoval číslem a názvem, ale číslo muselo pryč, prý je to šifra. Takže nikoli 6084 Letící šíp, jenom Letící šíp a dost. Tak nás postupně oklešťovali. 38. číslo šestého ročníku se dostalo do korektur, ale nakonec nám Němci dovolili vytisknout jen 500 letáků, že se loučíme se čtenáři.
   Za okupace jsem lektoroval, vyhledával romány na pokračování celkem asi pro šestnáct časopisů Melantrichu. Divil byste se, jací prvotřídní autoři psali o kovbojích pro Rozruch. Třeba Eduard Fiker snad každý pátý román. Zprvu to mělo úroveň, ale brzy se vypsali. Za román se bralo 5000 korun.
   Cítil jsem, že po okupaci musí vycházet zase podobný časopis. Vstoupil jsem do redakce Junáka. Na severu Čech jsem dokonce objevil zapomenutý vagón rotačního papíru. Když náklad vzrostl na 150 000 výtisků, s redakcí jsem se rozešel. Řekli mi: »Víš, bratře Jestřábe, to není skautský časopis, to je Hlasatel.«
   »Nechtěl byste vstoupit do redakce Vpředu?« telefonovali mi z Mladé fronty. Opatřil jsem tříbarevnou rotačku, schovávali jsme ji s nakladatelem Kobesem za války v ohromném sklepě v tehdejší Belcrediho třídě. Kobesovi tiskli načerno tzv. kennkarty, Míla Kobes zahynul v terezínské Malé pevnosti. (Zdeněk Burian ho zobrazil na obálce mé knihy Historie Svorné sedmy.)
   Rotačka byla špatně seštelovaná, ale sehnali jsme i montéry. Dali ji do kupy a už to začalo jako s Mladým hlasatelem - 200 000 kusů týdně. Skauti na mne sočili. Ale došlo na stejné námitky: není to pro svazáky. Nabízeli mi, abych vstoupil do redakce Mladého technika. Jenže technice jsem nerozuměl. A tak jsem žil čtyři roky na volné noze a pak deset let pracoval jako vychovatel v Domově mládeže.
   Ale to už je jiná kapitola. Dnes se těším na nové, už dvanácté vydání Hochů od Bobří řeky v nakladatelství Olympia.
   Čtenáři i novináři z vás dolují přiznání, v jakých kulisách se pohybovaly předobrazy Rychlých šípů, kde Jan Tleskač ukryl tajemství létacího kola, kde leží Jezerní kotlina, kudy teče Bobří řeka, kterým směrem hledat Přístav, Stínadla...
   V dětství jsem měl jasno: jedna písecká ulice se jmenuje Na Stínadlech. A vůbec: dětská fantazie předčí scénografy i režiséry.
   Jenže už nejsme děti a touha definovat dějiště včerejších snů roste. Vím, že se bráníte, ale nechcete mi darovat sólokapra?
   Jen abych předeslal: domnívám se, že byste mohl odpovědět jednoduše i složitě zároveň. Už Fráňa Šrámek odmítal snahu Písečanů ztotožňovat románový stříbrný vítr s často nevlídnými poryvy v ulicích reálného města.
   Zaujal mne slovníkový údaj o vašem stěhování z Podskalí do Korunní třídy, dnešní ulice Wilhelma Piecka. To bylo v roce 1914 a vám bylo sedm. Na rohu Korunní, kousek nad dnešním bytem malíře Františka Grosse, vlastnil od roku 1911 strýček František Záleský koloniál. V době mého narození byl sice již čtyři roky po smrti, ale tetu jsem ještě navštívil. A tak jsem si představoval i domy, do nichž se vraceli hrdinové vašich románů ze svých podivuhodných výprav.
   Podskalí, Vyšehrad, Karlín, Vysočany, Řásnovka, Haštal, Žižkov, anebo nic z toho anebo od každého něco a cosi navrch?
   Jindra Hojer loví bobříka mlčení a odpovídá, vlastně ukazuje babičce, která se ptá na Josefskou ulici, z a r o h !? A Josefská ulice je na Malé Straně! A v Řásnovce napsala čísi ruka na jistý dům: »Zde žili Rychlé šípy!«
   A na Zámeckých schodech někdo nakreslil ježka v kleci a ve Zlaté uličce se skvěl nápis: »Volové, hlavolam máme my!« a celé party pátrají po Stínadlech.
   Odpovídám vždycky: »Nic vám, lidi, neprozradím, i kdybyste nakrásně nebyli skutečností zklamáni.« Bylo by po kouzlu. Proto s tím dělám takové drahoty.
   Podívejte se, je to asi takhle. Jsem přívrženec staré Prahy. Děsně miluju zákoutí, průchody, plynové lucerny. Myslel jsem, že Prahu znám dokonale, píď za pídí, ale i dnes nacházím nová překvapení.
   Do letošního jara jsem psal nad Prahou druhý díl Hochů od Bobří řeky - Strach nad Bobří řekou, na Kajetánce na terase, s výhledem na prejzy. Rozložím si limonádu, škatulku s písátkem...
   Vždycky mám utkvělé místo - a jenom tam tu kterou knihu napíšu.
   Dlouho jsem psal na Kampě, u Karlova mostu, tam bylo dosti rušno. Lidi jdou na štěstí od válu, když vidí mlčenlivého morousa. Taky jsem psal u Čertovky, u kola na lavičce, u dětského hřiště. Děti mě tam rušily, což je trochu paradoxní, vždyť celý život píšu pro ně.
   Na jednom z obrázků Rychlých šípů pozoruji nápadnou shodu se skutečnou situací na rohu Havelské ulice a Uhelného trhu.
   To je čirá náhoda.
   Ale musel jste přece aspoň Janu Fischerovi říct, kde to je?
   Předkresloval jsem mu situace, křižovatky. Teď už to snad mohu říct - on snad nikdy nebyl v lese, stromy, palouk a potůček vedle sebe jsem mu musel doslova namalovat. Měl jsem vlastně štěstí, protože Dr. Fischer neprosazoval svůj vlastní výtvarný názor.
   A když už jsme u něj - nenosil klobouk, ač měl málo vlasů a čtvrtky s nakreslenými příběhy Rychlých šípů vozil do redakce z Motola na kole. A umřel předčasně na nerozpoznaný zánět mozkových blan.
   Takže váš příběh - Rychlé šípy nosí v zimě čepice (kreslený už Marko Čermákem) - vypadá jako moralita a přece je odpozorován od života.
   Řazení některých příběhů, alespoň v ostravském souborném vydání, působí jako úmyslné matení. Jednou se Rychlé šípy scházejí v dřevěné klubovně, pak zas v té klasické, zděné... Oplakávají psa Bublinu, aby se vzápětí zázračně objevil...
   Ano, editor někdy řadil příběhy třeba podle ročních období.
   Já nikoho nematu úmyslně.
   Narodil jsem se na okraji Podskalí, v Benátské ulici u Botanické zahrady. Dům opřádaly pověsti a i to mne inspirovalo.
   Skoro každé město mělo svoje stínadla, jenže já jsem nemyslel na popraviště, měl jsem na mysli čtvrť, kde jsou stíny, kde vítr zhasíná lucerny. Právě tak Řásnovka. Název jsem vzal z Gézy Včeličky, ale tam se děj neodehrává. Představoval jsem si místo jakoby zarostlé řasami, schované, utajené...
   A karlínský přístav?
   Taky ne. V románu Přístav volá jsem si představoval, že chlapec utíká ze Starého Města přes Karlův most k Čertovce a na Kampu.
   Na Vinohradech jsme bydleli na rohu Sázavské a tehdejší Korunní, ve třetím patře, v čísle 18, dnes 16. Vydělával jsem si ve dvanácti tvrdě na kolo - myl jsem 86 schodů činžáku za pět korun.
   Měl jsem utkvělou představu, že moji hrdinové žijí v starobylé části města, třeba jako je Liliová nebo Melantrichova ulice, ale inspirovaly mne i proluky v Moravské ulici, byla tam hromada proluk.
   Rané dětství jsem prožil v Nuslích - Údolí. Přemyslova ulice, Svatoplukova... Mám to údolí propletené a prosvícené, spojené vždycky jenom s dopoledním sluncem. Blízko leží Červený dolík na vyšehradských hradbách, odkud jsme vyhlíželi na Zlíchov za Vltavou, při západu slunce to jsou kopce Rikitana.
   Dodnes cítím spálený plech ze zámečnické dílny pana Pechara v Jaromírově ulici. Vedle v proluce u chodníku se nacházela bláznivá hromada oblázků, ale obrovských, vlastně valounů. V proluce běhaly krysy.
   Žily tam pražské figurky - staropanenská trafikantka u šraňků (»Nač potřebuješ ty krabice?« »Prosím pro bratra na brouci.« »Jen jestli ty brouky netrápíte?« »Kdepak, my jim dovnitř dáváme krmení!«), hokynáři, přitahovalo nás papírnictví paní Truhlářové. Po pětadvaceti letech jsem se tam šel podívat a na krámu vidím parte - paní Truhlářová umřela. Jednu stranu Svatoplukovy ulice zbourali, ale některé domy zůstaly, včetně našeho rohového nad pekařem Havlem. Končila tady čtyřka, ulice byla nedlážděná a vůz tramvaje se kolébal, protože koleje spočívaly na hlíně. Chodili jsme se dívat na staré »odložené« tramvaje, ty lepší jezdily po centru města.
   Vzpomínal jste Šrámka, ten se do Písku už nechtěl vrátit. Já se naopak vracím. Vzpomínky a zážitky se přebarví a přetaví do mých příběhů. Takže: takový svět, takovou enklávu jsem sice viděl jako dítě, ale v celku v reálu neexistuje.
   Žijí tedy Rychlé šípy?
   Ano, však jsem Dr. Fischerovi opatřil i jejich fotografie.
   Prý čelíte i takovým otázkám: »Musel se Mirek Dušín ženit?«
   Ano, ptali se na vysokoškolské koleji na Strahově. Odpovídám: »Ne, nemusel, protože nebydlel na koleji.«
   Vyčítají vám absenci žen a dívek.
   První vlajku přece dala Rychlým šípům Vlasta. Úmyslně jsem se od děvčat odpoutal, nemohl jsem je do děje umístit. Proč o nás nenapíšete seriál, naléhají dívčí návštěvy. Tak mi dejte typ a já o vás napíšu. To nejde na komando.
   Žil jsem klukovským životem v Nuselském údolí, až jsem si ani neuměl představit, že budu velký. Já budu klukem do smrti, tvrdil jsem všem.
   Kdybych žil jako každý jiný, nic bych nenapsal. Je to možná moje osobní škoda. Měl jsem dvě známosti, které se nepovedly. Maminka Božky V. dceru zrazovala: co s redaktůrkem. Mojí mamince se nelíbilo, že to byl čahoun, děvče má prý být o hlavu menší. Rodiče Květy Žaludové vlastnili pískovnu ve Třtěnicích u Prahy. Otec trpěl strachem z bouřky a v té jejich pískovně ho zabil blesk. Jezdil jsem tam na kole pro rajčata. Pořád mne odmítala, až jsme oba zůstali svobodní.
   Čeští spisovatelé i malíři často stavěli do protikladu panenskou přírodu a nečisté město. A nostalgicky, anebo štítivě, podle toho, z které strany přicházeli, hleděli na periférii, hranici světů, pásmo nikoho, podezřelou oázu, v níž umění jako by žilo v ofsajdu.
   Patříte k umělcům, kteří objevili stromy v ulicích a tajemství na dvorech. I Nusle, krajina dětství, vás spojují s jiným pionýrem civilismu - Kamilem Lhotákem.
   Jeden z vašich nejlepších ilustrátorů, Zdeněk Burian, stvořil z klíční kosti úplné tělo brontosaura a jednou provždy uzákonil podobu pravěku. Vy jste z vlhké dlažby předměstí odečetl a dotvořil jeden velký klukovský sen.
   Hudební skladatel Zdeněk Marat vzpomíná: »Lovili jsme bobříky - hladověli jsme, mlčeli a dělali dobré skutky. Běhal jsem po ulicích a hledal babičky, které nesly těžké zavazadlo.«
   Nastaly jiné noci i dny, ale sen zůstává. Možná pro tuhle větu z jednoho příběhu Rychlých šípů: »Chlapci, slibme si, že až budeme dospělí, budeme pomáhat chlapcům a děvčatům, co přijdou po nás, jak jen budeme umět!«

   Hovořil KAREL SÝS

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]