S publicistou a spisovatelem Vlastislavem Tomanem jsem se seznámil ve Středisku západočeských spisovatelů v Plzni, ale leccos jsem o něm věděl z dřívějška, tak jako mnozí, kteří v dětství četli a prohlíželi si ABC mladých techniků a přírodovědců, kde působil od jeho vzniku (1957), zprvu jako redaktor techniky, už od roku 1959 coby šéfredaktor. Ne sice dodnes, ale dohromady to udělalo třicet pět let, což už je pořádný kus života...
   
   Ivo Fencl: Vlastislave, ale proč o sobě občas říkáš, že jsi Plzeňák žijící v Praze?
   Vlastislav Toman: Protože jsem se v Plzni narodil a prožil tu zhruba prvních dvacet let života, abych pak odešel na vojnu s přesvědčením, že se sem zase vrátím. Mezitím mi však osud přehodil výhybku a já zamířil z Písku, kde jsem sloužil u spojařů, do Prahy... Ani tam, v redakci vojenských novin Rudá zástava, kde jsem tři roky dělal redaktora kulturně osvětové práce, jsem však ještě neuvažoval o tom, že už se do Plzně nikdy nevrátím.

   A odkdy tedy?
   Když vojenští páni Zástavu rušili, naskytla se možnost nastoupit do nového časopisu pro děti, což bylo právě ABC. Byla to šance, jak si splnit dávný sen, který jsem měl už jako puberťák čtoucí nejen Mladého hlasatele, ale zejména poválečný týdeník Vpřed.

   Redakci Vpředu jsi několikrát navštívil, viď?
   V letech 1947-48. Tak jsem poznal jak doktora Karla Bureše, tak i Jaroslava Foglara, a nástupem do ABC se pak ze mne stal Plzeňák žijící v Praze. Platí to dodnes.

   A není to jen fráze? Má to i další opodstatnění?
   Jistěže má. Celé mé plzeňské údobí od dětství do dospělosti se mi stalo doživotním zdrojem inspirace v mé literární práci.

   Například?
   Připomenu jen kreslený seriál, či jak se dnes říká komiks, Strážci. Z velké části se odehrává na Petrohradu a Slovanech, v komiksu jsou to Petrov a Slovanka. Ale taky v okolí Plzně, na Hrádku a jinde. Jeho hrdiny je pětice kluků. Jsem to já (Hadži) - a moji kamarádi Václav Štekl (Zrzek), Míra Liška (Honza), Vláďa Bednář (Robin) a Zdeněk Vřešťál (Kája). Vzniklo celkem 176 stran tohoto komiksu a k tomu ještě knihy: Trampoty s kapitánem, Trampoty na pokračování a Strážci Žulového paláce.
   
   Četl jsem tvou memoárovou knihu Můj život s ABC - ábíčkem z nakladatelství Ostrov (Praha 2005), kde uvádíš i další příklady vztahu k Plzni. Zkus ještě něco málo připomenout!
   Jsou tu i dvě knihy Objevení Sluneční země a Příběhy psané střelným prachem. Obě vyšly v Západočeském nakladatelství v Plzni a k napsání té první mě inspirovaly příhody, které jsme prožívali jako parta z plzeňského svazáckého souboru Divadlo naší doby (DND) v bývalém mlýnu u Stříbra.
   A k Příběhům zase má cesta vedla přes proslulou sbírku historických zbraní v Městském muzeu v Plzni. Ty mi učarovaly na celý život, takže jsem napsal i řadu dalších Příběhů, které najdeš ve druhém výboru Dlouhý oheň smrti.
   S Plzní a okolím jsem však spojil i jiné aktivity. V roce 1959 jsme měli první sraz čtenářů ABC na Radyni, později přibyly srazy u rozhledny na Chlumu a pod Přimdou. Spolupracoval jsem dlouho s tehdejším Krajským domem pionýrů a mládeže a Městskou stanicí mladých techniků, měl jsem v Plzni řadu besed s dětmi, a na zdejším výstavišti se z mé iniciativy konala I. celostátní přehlídka mladých techniků (1961), kde mělo ábíčko vlastní expozici. No, snad to stačí...
   A přece něco dodám. I v mé pozdější literární tvorbě, až po současnost, se "plzeňské prvky" objevují. Někdy je hrdinou Plzeňák nebo aspoň někdo ze západočeských končin.

   Opusťme však už Plzeň. Slyšel jsem, že jsi nedávno získal titul Velmistr žánru, ale nejen to? Jakého žánru? A co přišlo ještě?
   Víš, Ivo, velmi mě překvapilo, když jsem byl vloni pozván do Chotěboře na 12. Festival Fantazie, abych tu převzal ocenění v anketě Aeronautilus. Byla tak ohodnocena moje dlouholetá organizátorská a tvůrčí práce a udělen mi byl právě titul Velmistr žánru.
   
   Kdo to ale rozhodl?
   Rozhodovaly na jedné straně hlasy odborníků, na straně druhé účastníci festivalu - většinou mladá generace. Překvapilo a současně mě potěšilo, že má dílka znají. Ať už komiksy nebo tu skutečnější literární tvorbu. Nu, v ABC jsem přece jen byl více na očích, zatímco jako senior už teď takové příležitosti moc nemám.
   I když... Přednedávnem jsem na pár minut vystoupil v České televizi v pořadu RETRO. Ten díl byl věnován právě českému komiksu za minulého režimu a já při té příležitosti dostal další titul, když mě nazvali ikonou českého komiksu.
   
   Máš však ještě jedno čerstvé ocenění!
   Ano. Převzal jsem ho na letošním veletrhu Svět knihy v Praze. Akademie science fiction, fantasy a hororu mi udělila cenu v kategorii Za dlouholetou práci pro SF za rok 2007, opět s přihlédnutím k zásluhám o rozvoj českého komiksu.
   
   Jak vnímám, sbíráš jedno ocenění za druhým, tak tedy blahopřeju! Věnujme se ještě chvíli tvé komiksové tvorbě...
   Mám mluvit o kvantitě nebo o kvalitě?

   O obojím. Co si myslíš, že spíš hrálo roli v případě ocenění, kterého se ti dostalo?
   Předpokládám, že na prvém místě to byla kvalita, ale pak i některé mé aktivity ve sporech o to, co je to vůbec komiks... Víš, vrátím se... Na rozhraní 50. a 60. let byly kreslené příběhy/komiksy šmahem odsuzovány jako západní ideologická diverze, a proto i zakazovány. Potom... Společným postupem redaktorů dětských a pionýrských časopisů se pomalu, ale přece jen podařilo dosáhnout toho, že dnes patří do literatury - jako samostatný žánr. A že u nich, tak jako u knížky, básně či povídky, rozhoduje obsah, námět a děj, přičemž může být komiks buď dobrý anebo špatný.

   No, tehdy je ale pěkně metli pod koberec anebo spíš ven...!
   Studená válka řádila v mnoha oborech a směrech, ale nám se podařilo nastolit v této tvorbě jakýsi neutrální stav. Něco podobného se opakovalo v 70. a 80. letech a také tehdy - už s odkazem na mnohaletou tvorbu a snad i tradici - se podařilo český komiks zachovat a naopak i rozvíjet. A dá se nakonec říct, že v druhé polovině 20. století se českému komiksu dařilo jako nikdy předtím. Ukázalo to mimo jiné i několik výstav, třeba předloni na Veletrhu dětské knihy v Liberci.

   Ano?
   Však tu také byla široká platforma pro jeho publikaci. Všechny naše časopisy pro děti a mládež komiksy tiskly! Od Sluníčka a Mateřídoušky, přes Ohníček a Pionýra či ABC, včetně Sedmičky, Mladého světa a deníku Mladá fronta. Všude se komiks objevil a trochu se pochlubím, když řeknu, že ABC bylo v tomto směru jakousi vlajkovou lodí. Uveřejňovali jsme v každém čísle dva velké komiksy, jeden malý komiks humorný, minikomiks v rubrice Kompas a... A často jsme komiksy zařazovali i do přílohy, tzv. déčka.
   Od roku 1985 jsme pak začali pravidelně vydávat ABC speciály (už předtím nepravidelně), které přinášely jak reedice úspěšných seriálů z časopisu, tak příběhy nové. Jednorázově sečteno tu šlo o statisícové náklady a za dostupnou cenu!

   A dneska?
   ... si příznivci a autoři komiksů o něčem takovém mohou nechat jen zdát! Nemluvě o tom, kolik takové publikace stojí.
   Napsal jsem svých asi čtyřicet, tedy náměty a scénáře, a zmínění Strážci jsou dokonce hned po Rychlých šípech Jaroslava Foglara druhým největším seriálem z klubovního prostředí... Pak je tu i šestidílná série scifi-příběhů, o které se obvykle mluví jako o Kruanovi, i když se tento hrdina objevil až ve třetí části. I té se dostalo čestného označení kultovní komiks druhé poloviny 20. století.
   
   Vím... Sestává z šesti cyklů: Příhody Malého boha, Příchod bohů, Kruanova dobrodružství, Kruanova cesta, Kruan a bohyně a Kruan a Pozemšťané. Tyhle komiksy dnes mají dokonce šanci na zfilmování, je to tak?
   Ano, a mají šanci na film a televizní seriál, zaklepejme to, jednání probíhá. Kéž by bylo šťastné! Ve světě právě zfilmované komiksy frčí. Jednání se ujal režisér Tomáš Krejčí spolu s producentem Jiřím Konečným. Dokonce už uvažují o výběru herců pro hlavní postavy Kruana, Tily, Mbuny a Argeta.

   To už delší dobu. Ale netvořil jsi jen fantasy...
   Ne, udělal jsem i dvě série komiksových Příběhů psaných střelným prachem a také komiksové verze některých knižních příběhů. Mám i jakýsi eurokomiks Strážci času IKS, jehož děj se odehrává v zemích Evropské unie. Byl publikován v sešitech Ahoj, Evropo. No..., seznam by byl dost dlouhý.
   
   Před chvílí jsi vyjmenoval snad všechny bývalé časopisy pro děti a mládež (ne, bylo jich ještě víc). Z té pestré palety jich však po listopadu 1989 mnoho nepřežilo, nebo vlastně jenom tři: Sluníčko, Mateřídouška a ABC. To se ovšem v roce 1999 přejmenovalo z "mladých techniků a přírodovědců" na časopis generace XXI. století. Jak se to mohlo stát?
   Snad se tou otázkou bude jednou někdo opravdu seriózně zabývat. Já se mohu jen domnívat, proč k tomu došlo.

   A proč?
   Měli jsme časopisy pro děti, které nám záviděli na obou stranách "železné opony", a to jak kolegové novináři, tak pracovníci mládežnických organizací a pedagogičtí odborníci. Zkrátka kdekdo - a byl jsem toho svědkem na několika mezinárodních konferencích novinářů pokrokového tisku i při setkáních pracovníků dětských organizací či návštěvách partnerských časopisů a naopak při pobytu zahraničních kolegů u nás. Nechť je mi prominuto, že stále mluvím o ABC, ale tento časopis byl mnohokrát oceňován jako unikátní a originální ve své kombinaci s vysokým nákladem. Vyjádřili jsme to tehdy sloganem: Dívej se, čti, dělej!
   
   Přesto po převratu fakticky skončil...
   Jednou z příčin krachu zřejmě byly i ceny dětských časopisů, které byly původně nízké. Výrobní náklady pokrývala tzv. záporná daň, čili dotace ze státní kasy. Když ale nastala v letech 1990-91 cenová liberalizace, šly ceny všeho, jak víme, raketově nahoru a zvýšila se progresivně i daňová zátěž. Nebylo výjimkou, že v Mladé frontě (vydavatelství a nakladatelství) udělali ekonomické propočty, aby určili novou cenu toho kterého časopisu, a vzápětí se všechno změnilo - tiskárna zvýšila cenu, papírna rovněž, barvy podražily jakbysmet, distribuce požadovala vyšší rabat a... V rodinách se zároveň začalo šetřit - tedy i na časopisech pro děti.
   U ABC jsme kdysi, v průběhu let, cenu měnili jen o pár desetníků - v souvislosti se změnami v časopisu - a už v 80. letech marně žádali o ekonomické zvýšení z tří korun na pět. Měli jsme tehdy náklad... kolem 300 000 výtisků. A přílohy, tzv. déčka. Jako jediní! Z ÚV KSČ zdražení zamítli! Nebudeme přece zdražovat dětem časopisy! Ovšem oblečení pro děti se zvýšení cen dočkalo. Koloval tenkrát vtip: Co je nejlepší antikoncepce? Dětské dupačky nad manželskými postelemi!
   Takže na prvním místě z příčin krachu bych pochopitelně uvedl ekonomické důvody. A ABC vlastně přežilo, přestože náklad postupně klesl o dvě třetiny. Časopis přesto ještě zůstal ziskový a zajímavý.

   Ale byly tedy i jiné příčiny konců?
   Ano. Na druhé místo bych dal pomalou nebo vůbec žádnou reakci našich redakcí na vpád zahraničních časopisů, jejichž české mutace byly navíc konkurenční i cenově! Ty časopisy byly nové a stále ještě s příchutí donedávna nedostupného zboží. To lákalo. Vzniklo sice i několik nových českých časopisů, zejména pro mladší děti, ale většinou záhy zanikly a jen pár jich dosud přežívá. Viz např. 21. století - Junior. Ale sotva kdo podpoří vydávání těch zaniklých a případně začne vydávat nový, opravdu český časopis.
   Sotva kdo... Stát to zřejmě nebude. A úspěšní podnikatelé nebo podniky a společnosti raději zaplatí reklamu na sportovních či jiných akcích.
   A připomínám, že drtivá většina novin a časopisů u nás je vydávána zahraničními vydavatelskými domy a například právě ABC v roce 1992 převzala akciová společnost Ringier ČR. A abych to shrnul: Hlavním měřítkem úspěšnosti toho kterého titulu je dnes jeho prodejnost a zájem inzerentů zadat si v něm reklamu, bohužel...

   Znamená to prostě, že za "totáče" nebyla ekonomická návratnost časopisů důležitá...(?)
   Samozřejmě taky byla. Stát ovšem měl možnosti, jak přerozdělovat finance a podpořit třeba právě dětské časopisy. Má dáti - dal, to platí v každé ekonomice. I proto už mělo v 80. letech dojít k cenovým úpravám. Tehdy by zdražení jistě nebylo velké a lidé, tedy děti i rodiče, by je přijali. Jenom u ABC se od roku 1972 do roku 1989 náklad zvedl ze 135 000 na 315 000 výtisků. Náklad, a tedy i zisk. Jak to ale bohužel nakonec dopadlo, už jsem předeslal.
   
   Zajímalo by mě také, nakolik byly tenkrát časopisy pro děti a mládež ideologicky manipulovány svými vydavateli, tedy Socialistickým svazem mládeže (SSM) a Pionýrskou organizací SSM (PO SSM)?
   Nemohu dost dobře mluvit za deník Mladá fronta nebo týdeník Mladý svět, sídlící v Panské ulici, zatímco dětské časopisy až do roku 1983 několikrát změnily adresy, ale soudě podle jejich různých průšvihů, dělali kolegové dobré a čtené mládežnické noviny. Vedle nezbytných oficialit se často pouštěli i na pole neoraná a byli "neposlušní". U dětských a pionýrských časopisů, jak se těm našim říkalo, bych zkrátka řekl, že jsme si zachovali dobrý profil i tvář.
   Leccos se dalo ošidit a obejít třeba jen přifařeným znakem sjezdu či výročí k článku nebo reportáži. Samozřejmě, že nahoře se občas také něco nelíbilo a pak zahřmělo a přišla kritika, dopadlo i pár postihů - i já jeden finanční měl. Pro mne osobně však bylo tím nejlepším hodnocením takzvaně totalitní minulosti, když se mi do rukou dostal dopis jednoho tatínka, který o ábíčku řekl, že to byl časopis, který se dal číst!
   Nejen o ABC, ale také o ostatních tehdejších dětských časopisech to dodnes říkají mnozí. Jak bývalí, dnes už dospělí čtenáři, tak i rodiče a senioři.
   
   Ábíčko, jak pamatuju, podnítilo mnohé dětské aktivity, např. i budování tzv. minikár... Vzpomněl bys teď ale na tzv. čtenářské kluby, které tehdejší časopisy organizovaly? Pokud se nemýlím, šlo o unikátní vztah časopisu s jeho čtenáři. O vztah, jaký snad ani nikde jinde v zahraničí nikdy neexistoval...
   S myšlenkou čtenářských klubů přišel jako první spisovatel Jaroslav Foglar v předválečném týdeníku Mladý hlasatel. Měl velké zkušenosti jako skautský vůdce a dokázal je využít pro vytvoření jednoduchého, avšak lákavého klubového programu známého jako 13 bobříků.
   Foglar také vytvořil jakýsi vzorový klub, známé Rychlé šípy, který čtenářům ukazoval, co a jak v klubu dělat, jak prožívat volný čas, jací by měli kluci a děvčata být. Ten i čtenářské kluby vyvolaly velký zájem chlapců i děvčat, a tak se přihlášky jen hrnuly. Za čtyři roky existence (1937-41) jich bylo redakcí zaregistrováno přes 24 600! Pravdou však je, že ne všechny tyto kluby stále existovaly. Některé přežily sotva pár týdnů nebo měsíců a pak se rozpadly. Bylo ale dost těch, které přežily okupaci, i když už časopis neexistoval (okupanty byl zakázán). Klubovní náměty ovšem motivovaly i jednotlivé čtenáře, což je taky důležité...

   A po válce?
   Jaroslav Foglar obnovil své kluby v časopisu Vpřed a obohatil jejich činnost o nové prvky a podněty pro všechny čtenáře. I tady však kluby, a bylo jich asi 12 300, skončily. V roce 1948, spolu s nuceným sloučením Vpředu s týdeníkem Junák, údajně kvůli šetření papíru, ale kdoví, co za tím opravdu vězelo...

   A jak jste k tomu po patnácti letech přistoupili vy?
   Bylo pro nás lákavé zkusit, zda by i děti v 60. letech o klubovou činnost měly zájem. Doba se ale změnila, měnily se i zájmy a možnosti a také tu byla jednotná dětská pionýrská organizace přifařená ke škole. V té době se naštěstí ukázalo, že by přece jen bylo vhodné a prospěšné obohatit činnost tehdejší Pionýrské organizace ČSM o práci v místě bydliště, tedy i mimo školu. Ústřední rada PO ČSM hledala proto možnosti, jaký dát dětem program, a my v redakci ABC jsme ho našli!
   V září 1960 jsme odstartovali celoroční hru s názvem Volá vesmír. Ano, vesmír byl tehdy v popředí zájmu všech. I dětí. Létaly první družice a kosmické sondy, připravovali se první kosmonauti a to bylo lákavé motto! Hrajte si na raketové posádky! Tak vznikly i první, jak se později říkalo, pionýrské zájmové kluby při časopisu ABC.

   Podmínky vzniku se tedy lišily a...
   Podmínky vzniku a složení klubu, to se velice podobalo těm foglarovským klubům, změnila se především náplň. Přišlo zaměření na poznávání vesmíru, kosmické techniky a vůbec moderní vývoj.
   
   Ale nezůstali jste jenom ve vesmíru. Vznikaly i jinak zaměřené kluby a ABC nebylo jediným jejich organizátorem...
   To je pravda. Tehdy se do popředí začala dostávat ochrana přírody, která k ábíčku přirozeně patřila, a tak jsme zakládali hlídky ochrany přírody. Ukázalo se, že své zájmy by chtěla uplatňovat i děvčata, a proto vznikaly dívčí kluby. V menším měřítku se průběžně uplatnily i jiné zájmové obory, a celkem jsme zaregistrovali na 6500 klubů. Z toho bylo zhruba 5000 "živých". Měli jsme totiž přehled i o tom, zda klub pracuje, nebo skončil.
   A také jsme registrovali řadu generačních klubů, kdy zakládající a odrůstající parta předala název a číslo mladším členům a ti v činnosti pokračovali a třeba pak zase štafetu předali.

   Vím, že byly i odměny...
   Klubům jsme udělovali za dobré celoroční výsledky především čestné tituly jako Gagarinská raketová posádka (GRP), Kolumbovská hlídka přírody (KHP) nebo Dívčí klub Robinsonek (DKR). Byly však i věcné odměny, účast na soutěžích v televizním magazínu Vlaštovka anebo v rozhlasovém pořadu Meteor. Dokonce byl natočen i krátký polohraný film o raketové posádce z Příbrami. S kluby jsme se setkávali i na našich čtenářských turistických srazech a měli jsme dokonce i jakési následovníky Rychlých šípů v již zmíněném komiksu o klubu Strážců a jejich kamarádkách Vlaštovkách.
   O čtenářské kluby však svoji činnost obohatily i další dětské a pionýrské časopisy.
   Týdeník Sedmička měl Party opravdových kamarádů (POK), měsíčník Pionýr zase Turistické rozvědky (TR), v Ohníčku byly Robinzonovy družiny (RD) - a kluby vznikaly i mimo centrum. Například okresní noviny Prahy-východ Hlas východu organizovaly Rozvědky Partyzána Rysa, na Liberecku to byly Rozvědky Azimutu X, na Kroměřížsku působila Modrá stovka, na Krnovsku Avanti... A byli i další organizátoři.

   A dnes?
   Dnes bohužel tito organizátoři, tj. časopisy pro starší děti a mládež chybí. A chybí zřejmě i nápady proč a jak děti organizovat, například s využitím internetu.
   Kdekdo ovšem taky ví, že dnešní dětská a pubertální generace se "nerada organizuje". Dokladuje se to i klesajícími počty členů existujících sdružení. Naproti tomu se však mládež přirozenou cestou organizuje sama. Bohužel, v řadě případů i pro násilnickou, kriminální a jinou závadovou činnost. Zatímco pro ty "hodné a slušné" nabídka není. Proč?
   Tady mají velký dluh i všechna média.
   Zdůrazňují - a někdy velmi atraktivně - především záporné příklady mladistvých delikventů, "drogistů", zdůrazní kdejaký malér, který se stane třeba skautům, pionýrům, táborníkům či výchovným zařízením pro volný čas a sport, ale jakýkoli kladný příklad, ať jednotlivce anebo kolektivu či organizace, je pouze ojedinělou výjimkou.

   Ale proč tomu tak je? Kopíruje to prostě jen svět, realitu?
   Proč? Prý proto, že kladné příklady neprodávají!
   To se týká jak tištěných médií, tak rozhlasu a televize. Jejich sledovanost a prodejnost je totiž základem pro získání reklamy, která je dnes významným ekonomickým prvkem pro vytváření zisku toho kterého média. Inu, samozřejmě, že drby o nějaké celebritě přilákají čtenáře, diváka či posluchače, ale že by občany už vůbec nezajímaly zajímavé momenty z činnosti sdružení pro děti a mládež anebo z center volného času?
   Že by se nepodívali na profil člověka, který třeba vede dětský kolektiv už řadu let a připravuje klukům a děvčatům báječné tábory, výpravy a soutěže? Kdo umí, umí - a je na pracovnících médií, aby se naučili takové věci ukázat. Pak i "klaďas" přispěje k prodejnosti nebo sledovanosti, o tom jsem přesvědčen!
   Ale když po celé zprávy "teče" z obrazovky krev, tak se pak lidi snad rádi podívají i na atraktivní reportáž o šikovných a čilých dětech, ne? Nebo o lidech, kteří dětem věnují kus života! Vzpomínám na některé spolupracovníky a autory našich časopisů a na to, co bylo jiné...
   Tehdy, za "totáče", se práce pro děti a s dětmi přece jen uznávala. I na pracovišti, v odborech, u vedení. Existovalo placené volno pro vedoucího letního tábora, bylo možné uvolnění pro vedoucího zájmového kroužku atp. A svazáci a pionýři za takovou práci udělovali diplomy, medaile a čestné odznaky. V zaměstnání k tomu někdy přidali i nějakou tu mimořádnou odměnu. Nic moc, ale přece jen to člověka potěšilo. Dnes? Už řečeno. Bude-li společnost chtít a mít zájem, třeba se však cesta najde, od shora dolů. Možná i v médiích. Zatím...
   I touto cestou chci však aspoň poděkovat všem, kteří dodnes dokáží pro naše kluky a děvčata něco udělat a dát jim nejen svůj čas, ale i znalosti a vědomosti.

   Jak ti naslouchám, zdá se mi, jako bys naše povídání uzavíral. Naštěstí ne unaveně. S energií. A já bych měl ještě jednu otázku...
   No, tak mi ji, Ivo, dej. Snad ji ještě zvládnu.

   Jak jsi se vlastně stal novinářem a spisovatelem? Původně jsi přece studoval elektrotechniku a měl jsi být konstruktérem.
   Měl, ale jako svazák jsem v Plzni chodil do filiální redakce Mladé fronty, kterou vedl redaktor Ludvík Mištera. Mimochodem, báječný člověk, bohužel už není mezi námi. Bylo nás víc, kteří jsme tam pomáhali, a občas jsem přišel i s nějakou informací. A jednou mi Ludvík povídá: Vlastíku, přece dokážeš zprávu napsat sám!
   Tak jsem to zkusil, ono to šlo a už jsem u toho zůstal, od roku 1948 dodnes, už šedesát let. Takže díky, Ludvíku Mištero, žes mi pomohl tu životní výhybku přehodit!

   Já děkuji za rozhovor, Vlasto.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]