Při svém narození v Plzni 4. 8. 1943 v česko-německé rodině dostal Daniel Strož od sudiček do vínku vedle povahových vlastností znamení Lva i věci málo chtěné. Jako syn svých rodičů již v útlém mládí slyšel na svou adresu slova jako „ten německý parchant“. V rodině byla dominantní maminka německé národnosti, která se postarala, aby se syn i mladší dcera ve škole dobře učili. Soukromé domácí hodiny němčiny malý Dan zprvu odmítal, a pak se ještě o nich prořekl spolužákům. V bojových hrách, napodobujících válečné události, tak hrál vždy roli Němčoura, a ti, jak známo, dostávali na frak. Během zkoušek na osmileté střední škole mu nešlo na rozum, proč musí dostávat o stupeň horší známky než ostatní spolužáci. S jakoby vypáleným cejchem německého parchanta se mu otevřela coby odčinění jeho původu cesta k černému řemeslu. „Já jsem horník, a kdo je víc“ – hlásala hesla na plakátech. Maminka zabojovala a podařilo se jí skrze připomenutí jaksi zapomenutých prohřešků některých tehdejších soudružek dosáhnout změny učebního oboru. Nebyla to sice vytoužená typografie, ale obor chladících zařízení, avšak syn tak neskončil v hornictví.
   Mladý Dan vůbec netušil, do čeho jde. To mu bylo dáno osudem zažívat často. Přesto zakončil zkoušky s vyznamenáním. Mohl proto ve svých 17 letech hned nastoupit jako technik chladících zařízení. Dostavily se pracovní úspěchy, jeho nadřízený ho doporučoval k dalšímu vzdělávání. Uniklo mu, že jím vychvalovaný mladý muž je ve skutečnosti technický antitalent.
   Tou dobou začal Dan psát první básnické pokusy. Musel je utajovat, zvláště před otcem, který to považoval za výraz zženštilosti. V té době spolu s vrstevníky zbožňoval Nezvala, ale i třeba Seiferta či Villona. Tehdy, v první polovině šedesátých let, se v Praze objevovala tzv. poetická divadla, a což bylo pro něho obzvlášť důležité, začalo docházet k politickému tání a celkovému rozkvětu umění. Lidé byli najednou jaksi šťastnější a uvolněnější.
   Základní vojenskou službu strávil v Košicích a na letišti Kbely.
   První básně začali Danovi tisknout od roku 1966. V Mladé frontě, Divokém vínu Ludvíka Hesse, v časopisu My 67… Začal spolupracovat s poetickým divadlem v kavárně Luxor, odkud přešel do divadélka poezie v Národním domě na Vinohradech. Jeho zakladatel však se svou novou ženou zdrhnul na podzim do Západního Německa. Dan v té době toužil po vydání svých básniček knižně, v mladofrontovní edici Mladé cesty. Tu redigovali Ivan Diviš a Karel Šiktanc. Dostal se do party čekatelů na vydání, která se scházela i se šéfy edice po vinárnách, kde se hojně popíjelo a debatovalo. Nechyběly ani hezké adeptky poezie.
   Přijde Pražské jaro a s ním spojené velké naděje naprosté většiny národa, ale pak i 21. srpen 1968 a s ním obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Čerstvě ženatý Dan se zúčastní zoufalých akcí odporu na ulicích, stavění a zapalování barikád z tramvají, autobusů a všeho, co bylo po ruce. Během pár dnů se rozhodne, že s celou rodinou odjedou za příbuznými do Bavor v Západním Německu. Vzhledem k těmto příbuzenským vztahům měli v pasech trvalou výjezdní doložku a také povolení vjezdu do NSR. Na přechodu v Rozvadově je čekalo překvapení – českoslovenští pohraničníci spolu s celníky tam dali věcem volný průchod. Jeden z pohraničníků zažertoval a ukázal na druhou stranu do Bavor: „Tam už se jich bát nemusíte, přes nás neprojdou.“ Po přejezdu hranic viděli, jak se poblíž shromažďují tanky US Army. Západní propaganda dostala další chutné sousto a makala na plné obrátky, aby z těchto nešťastných událostí vytloukla politický kapitál.
   Byli od samého počátku atypičtí uprchlíci. Navíc takhle krátce po vstupu vojsk VS do ČSSR stačilo Němcům na Čechy narazit a hned se ptali, co pro ně mohou udělat, pomocných rukou bylo dost. Díky nahodilému kontaktu se dostali do ubytovacího zařízení pro gastarbajtry, patřícího odborářům. Správce objektu je tam zdarma ubytoval po zbytek roku a navíc pro ně přes odbory vyřídil pracovní povolení. Díky tomu Daniel ihned dostal práci ve firmě na chladící zařízení a jeho rodina v Siemensu. Správce jménem Gerold jim poté zajistil i bydlení v Echingu poblíž Mnichova. Daniel naráží ale také na Sudetoněmce, kteří se v Bavorsku dokázali rozlézt po úřadech; na jejich zahořklost, zlobu a někdy otevřenou nenávist bude narážet celou dobu.
   V roce 1974 se rozvádí se svou tehdejší ženou Jarmilou, ale v zaměstnání je úspěšný a vedení firmy na něho i nadále spoléhá, což se projevuju i na výši platu. Téhož roku mu vychází i první kniha poezie. Po vyjití básnické sbírky Orgie smutku, která pojednává o desátém výročí sovětské invaze do ČSSR, je zbaven českého občanství.
   V polovině sedmdesátých let se postupně sbližuje s Karlem Krylem, který pracoval ve Svobodné Evropě. Sám do této instituce zachází jen občas, odevzdává tu příspěvky do kulturních pořadů, občas do nich i něco namluví. Nesnáší tam tu zatuchlost; mnozí dlouholetí zaměstnanci RFE jako by stále žili krátce po roce 1948. Třeba o NSR hovořili jako o americké zóně Německa. Daniel tehdy také potkává svou osudovou ženu.
   V roce 1975 zakládá nakladatelství Poezie mimo domov, později OBRYS/KONTUR – PmD. Vydá tu časem na 200 knih, převážně autorů, kteří v ČSSR publikovat nemohli. Poznává tak například povahové vlastnosti Jaroslava Foglara, které jsou diametrálně odlišné od vlastností hrdinů jeho knížek.
   Od roku 1981 začíná Daniel vydávat také kulturně-politický časopis OBRYS. Spolupracuje s takzvanou československou socialistickou opozicí Jiřího Pelikána kolem časopisu LISTY. Snaží se dostávat přes různé kurýry do ČSSR jím vydávané knihy i časopis. Pomáhá v organizování kontaktů mezi oficiální a exilovou literaturou, kdy se již nedlouho před převratem ukazuje, že vykopané příkopy jsou hlubší a jejich překonávání nebude často snadné či vůbec možné.
   Po státním převratu 1989 se na velvyslanectví v Bonnu setkává s Havlem, který byl opět prezidentem, ač tentokrát jen torza původní republiky. Vlála tam proto česká i slovenská vlajka. Během recepce se vynořila skupina sudeťáků, děkující Havlovi za vše, co pro ně udělal a jistě ještě udělá. Z pozice své i později jako europoslance se jejich snahám ještě mnohokrát postaví. Vzepře se kádrování literatury ze strany překabátěných novodobých Koniášů a pokračuje proto v Mnichově v nakladatelské práci. V letech 1993 až 1996 vydává asi 20 titulů, především černou řadu kritické, „nespoutané“ poezie. Autoři jako Karel Sýs, Egon Bondy, Jiří Žáček, Miroslav Florian, Jaromír Pelc a další tak doložili, že levicoví básníci u nás nemlčí, a to i přesto, že to s vydáváním levicové literatury v naší zemi není ale vůbec jednoduché. V roce 1995 vydal v OREGU knižně Pohroužení, vynikající a vtipnou hru o „sametové“ revoluci v pěti obrazech. A začal spolu s Karlem Sýsem vydávat Obrys-Kmen, coby literární a kulturní přílohu deníku Haló noviny, která přes některé peripetie a nedorozumění vychází dodnes. Pro mnohé spisovatele a básníky, zvláště ty sdružené v Unii českých spisovatelů, je to v současnosti jedna z mála publikačních platforem za stávajícího bojkotu, informačního embarga ze strany mainstreamových sdělovadel.
   Sám Daniel je rovněž velmi pilným publicistou, jeho články jsou zajímavé a vždy ostře polemické. Naplnilo se totiž to, co říkávala jeho maminka. Že kdo jednou zalže, bude lhát i příště. Lžou tedy, lžou, až se jim od úst práší. Tento současný morálně zdevastovaný režim jim k tomu dal opětně příležitost, jak sám Daniel prohlásí.
   Od roku 1996 žije v Čechách nedaleko Plzně. V roce 2004 je zvolen do Evropského parlamentu, byť po zbavení občanství ČSSR se stal občanem SRN. I na půdě EP se střetnul se sudeťáky, a také bojoval proti instalaci US radaru na našem území atd.… Jako snad jediný náš europoslanec vydal dva sborníky, kde ze své práce v EP složil naší veřejnosti účty. V roce 2010 vydává v nakladatelství FUTURA (spolu s Emilem Hruškou) knihu svých rozhovorů Dokázat se vzepřít, kde bilancuje život od dětství přes exil až po současnost. A skutečně: dokázal se vzepřít.
   Jeho básnická tvorba zraje jako víno. Svou recenzi básnické sbírky Teď už vím (FUTURA 2012) nazval uznávaný literární kritik Milan Blahynka: Teď už je to ono. Našel tu svou optimální básnickou nit i polohu. A myslím, že i sám sebe.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]