"Co je národ? Národ je veliký počet lidí, pocházejících z téhož kmene, kteří bydlí na témž místě na zemi (jakoby ve společném domě, jejž nazývají vlastí), mluví týmž jazykem, a jsou tak spojeni týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o obecné dobré." Tuto zcela moderní definici národa podal v šedesátých letech 17. století Jan Ámos Komenský, tedy více než jedno století před tím, než v Evropě vykvetlo "jaro národů", doba národních obrození, epocha vzniku moderních národů. Jejím vrcholem je 19. století, ukončené ovšem až 1. světovou válkou. Vznik národa, a to platí obecně, prochází třemi historickými fázemi. V první je dosud pouhá etnická skupina předmětem zájmu učenců, kteří se zaobírají studiem jazyka a kultury. V druhé fázi přecházejí vlastenečtí vzdělanci k národní agitaci, přesvědčují příslušníky svého etnika o tom, že toto etnikum má stejnou hodnotu a stejná práva jako národy již existující. Třetí fáze je charakterizována masovým ztotožněním se s národními ideály, emancipací hospodářskou a nakonec i dosažením co nejširší autonomie či samostatnosti v podobě vlastního státu.
   Právě s koncem 1. světové války, pod velkým vlivem prvních dekretů vítězných ruských bolševiků a Wilsonových článků, vznikla na evropském kontinentu řada nových "národních" států, ve kterých však žily velké národnostní menšiny. Masarykova republika, kde podíl menšin tvořil 33 % (podle velmi nespolehlivých statistik), ošetřila práva Němců, Maďarů, Poláků i ostatních jak ústavou z roku 1920, tak přistoupením na celou řadu mezinárodněprávních závazků na ochranu minorit pod patronací Společnosti národů. Jako demokratický stát zaručovala ČSR rovnost všech občanů bez ohledu na národnost či jazyk. V praxi se to projevilo např. tím, že německá menšina jako jediná v Evropě měla zastoupení ve vládě (1926-1938, ale nabídka ministerských křesel byla odmítnuta hned na počátku republiky), měla ucelený školský systém završený vysokými školami. Němci mohli v okresech s více než dvacetiprocentní převahou komunikovat s úřady ve své mateřštině - a to se týkalo 90 % všech obyvatel německé národnosti. Ani problémy, které vycházely především z poměrně velké centralizace moci, nemohly zastínit mimořádně liberální a tolerantní politiku nového československého státu. Tu Němci a Maďaři zpochybňovali především z důvodu ztráty svého několikasetletého vládnoucího postavení.
   Při analýzách národnostních poměrů první republiky se většinou přehlíží srovnání s tehdy panujícími poměry v Evropě. A ty byly skutečně někde až zarážející. Např. ani demokratická Francie právně nebrala na vědomí existenci více než milionových menšin Bretonců a německy hovořících Alsasanů, protože od Velké francouzské revoluce uznávala pouze práva individuální, nikoli kolektivní. Ve školství se jiný jazyk než francouzština nesměl používat. Ostatně tzv. přímé metody, kdy děti byly ve škole hned od první třídy vyučovány jediným povoleným státním jazykem a neslyšely tu ani slovo v mateřštině, užívali i v Nizozemsku, Španělsku, Maďarsku, Řecku i jinde. Velká Británie i USA národnostní menšiny jako subjekty práva také neznaly. Tvrdý útlak zažívali Slovinci v Itálii, přestože v Jugoslávii byla respektována dvoustranná smlouva s Itálií na ochranu její minority. V Turecku a Řecku došlo dokonce počátkem dvacátých let k hromadnému vyhánění menšin spojenému s obrovskými masakry. Naopak nejpříznivější postoj vůči minoritám vládl kromě ČSR i ve Finsku, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, ale i v Rakousku.
   Z velmocí meziválečného období mělo největší zájem o menšinovou politiku Německo. Je to pochopitelné, neboť Němců žilo za hranicemi obrovské množství. Zatímco navenek Německo vystupovalo v roli ochránce (nejenom německých) menšin, doma nikdy do praxe neuvedlo menšinový článek č. 113 své Výmarské ústavy. Nejpostiženějšími byli Poláci (1,7 mil.) a Lužičtí Srbové (130 tisíc), jimž byla znemožňována výuka v rodném jazyce do té míry, že např. jen jedna třetina Lužických Srbů dovedla v rodném jazyce psát. Po nástupu nacistů k moci se pak menšiny staly zcela bezprávnými, zakázáno bylo dokonce i soukromé používání menšinových jazyků.
   I když všechny státy, na jejichž území menšiny žily, byly vázány mezinárodněprávními závazky, v praxi také velmi záleželo na sociální a kulturní úrovni dané menšinové komunity. Zde jednoznačně nejschopnějšími v prosazování svých práv byly menšiny německé.
   Druhá světová válka hluboce otřásla všemi dosavadními jistotami, na mnoho menšin se pohlíželo jako na příčinu, ať už skutečnou či domnělou, válečného utrpení. Nepopiratelným faktem je, že právě menšinová problematika se stala jednou z nejhlasitěji proklamovaných záminek k násilným agresím a anexím. Následné poválečné násilné, ale i více či méně dobrovolné masové transfery obyvatelstva na etnickém principu, byly už jen logickým vyústěním předchozího vývoje.
   Menšinová politika všech evropských států je dnes pod dohledem mezinárodního společenství a práva jsou vesměs legislativně zaručena. To neznamená, že situace je ideální. Rozdílnost poměrů i jen uvnitř Evropské unie je podstatná. Na jedné straně Španělsko, kde si Baskové a Katalánci dobyli takovou míru autonomie, že i nejvyšší politici hovoří s obavami o ohrožení integrity samotného španělského státu. Nutno podotknout, že při obhajobě svých menšinových práv neváhali používat i násilných prostředků. Na straně druhé Lužičtí Srbové v Německu, jejichž práva jsou plně zaručena v saské i braniborské ústavě, musí tvrdě bojovat o základní potřeby ke svému národnímu životu. Saský stát např. svým striktním dodržováním zákona a předpisů ohrožuje existenci jediných šesti lužickosrbských škol, protože vyžaduje k jejich registraci určitý počet žáků, který je v srbských vesnicích dnes, kdy i zde poklesla porodnost, těžko dosažitelný. Výjimky se nepovolují. Státní finanční podpora menšiny, už tak nízká, se plánovitě rok co rok snižuje. Ze stejných důvodů je ohrožena existence Německo-srbského lidového divadla v Budyšíně a dalších národních institucí. Mozaiku problémů, které Srby sužují, může doplnit nařízení představené kláštera Mariina hvězda, jež svým řádovým sestrám zakázala mluvit lužickosrbsky tam, kde je přítomen Nesrb. Připočteme-li fakt, že oficiální nezaměstnanost v Horní Lužici dosahuje více než 18 procent a lidé se musí za prací stěhovat do jiných oblastí Německa, pak je samo bytí malého národa pro budoucnost zpochybněno.
   V současnosti se v Evropě stalo módním zvykem zahrnovat otázky národnostních menšin pod pojem multikulturnost, i když se tu, často bez hlubších znalostí a souvislostí, směšují problémy minorit autochtonních, tedy původních, a přistěhovaleckých.
   Před nedávnem publikoval Jiří Přibáň, který se tímto fenoménem zabývá, názor, že "multikulturnost je přímým důsledkem otevřenosti západních liberálních demokracií..." Jeho tvrzení však začne pokulhávat, konfrontujeme-li ho se zkušeností z rozlohou největší země světa. V sedmdesátých letech, tedy v době "stagnace", "neostalinismu", či jak jinak je nazývána tehdejší podoba socialistického systému, jsem dlouhodobě pobýval v Sovětském svazu a poznal zevnitř (!) život tamní společnosti. To, co mě hned zpočátku ohromilo a po celou dobu fascinovalo, byla právě její pestrost způsobená tím, čemu dnes někteří říkají multikulturnost. Pro Čechoslováka vychovaného v představě monolitního sovětského lidu to bylo něco zcela překvapivého. Jako příklad bych uvedl milionové město Volgograd, na které se tehdy pohlíželo jako na chudého příbuzného mezi ostatními ruskými městy, tedy místo nikterak zvlášť přitažlivé. V oficiální statistice se uvádělo, že zde žijí sovětští občané 25 národností, ale myslím si, že úřední údaj byl dokonce podhodnocen. Odhlédneme-li od pestrých národních komunit vysokoškolských studentů, trvale zde sídlily více či méně početné skupiny kavkazských a zakavkazských národů (Azerbajdžánci, Arméni, Gruzínci, Avaři, Čečenci, Ingušové, Kurdové...), kolonie mongolských Kalmyků, na předměstích žili Tataři, tábořili kočovní Cikáni. Drtivá většina příslušníků těchto národů se uvědoměle vyhraňovala vůči ruské většině především v oblasti kulturní a náboženské. Muslimové se běžně scházeli k vlastním obřadům, své mrtvé pohřbívali na zvláštních hřbitovech. Přehlédnout se nedalo, že v čele mnoha významných městských, státních i kulturních institucí stáli Nerusové - především Arméni a Židé. Pro našince bylo také zajímavé (a téměř nepochopitelné) pozorovat, jak čilé kontakty se zahraničím udržovali Arméni, kteří přes svoji především americkou diasporu dostávali např. novinky světové literatury, o kterých jsme si my mohli nechat jen zdát. Intelektuální vrstvy Azerbajdžánců pilně studovaly turečtinu, aby mohli sledovat televizi a "udržovat kontakty se svými bratry". Tureckých knih jsem viděl opravdu hodně. Sovětská hranice, ač se to zdá neuvěřitelné, byla děravá jak řešeto. Setkal jsem se i s hrstkou povolžských Němců, kteří navzdory dějinným vichřicím v sobě stále nesli tradici proslulé evangelické misie z 18. a 19. století.
   Touha po kulturní svébytnosti těchto menšin byla obdivuhodná a Čech se zde mohl tak trochu přenést do doby probouzení vlastního národa. Občas na povrch vyplavaly i známky národnostní a náboženské nevraživosti, a to je zajímavé - ze strany menšin. Především ty kavkazské se netajily svým přezíravým postojem k Rusům, když vyzvedávaly své starobylé kultury a tradice. Přesto vzájemné obohacování mělo jednoznačný prim a možná právě i díky (či navzdory) tzv. totalitnímu politickému systému.
   Vědomí národní příslušnosti představuje živou a reálnou hodnotu v duchovním životě lidí, která významně určuje jejich činy. Národy tedy nelze, jak se o to dnes někteří pokoušejí, považovat za imaginární záležitost. Je také příznačné, že nejsilněji je národní identita vyjadřována obyvateli početně malých národů, které měly právě s její obhajobou smutné historické zkušenosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]