Vyrůstali po světové válce v silnou a nadějnou tvůrčí generaci. Pak ale na počátku studené války dali kvůli touze vyniknout veškerý svůj talent k dispozici těm, kteří prosazovali nejtvrdší zacházení se všemi, co odmítali nastoupenou cestu k lidové demokracii. Jeden z nich za to dokonce nosil prezidenta Klementa Gottwalda láskyplně na ramenou a podobně jako sportovní zápasy komentoval v rozhlasu politické procesy, druhý ničil tehdejší skautskou organizaci a s ní i spisovatele takzvaně buržoazní dětské literatury, třetí psal fanatické verše o komunismu a z vděku Stalinovi, čtvrtému zase některé děti málo tleskaly při vypravování o zážitcích v SSSR, a proto od nich požadoval adresy, aby mohly být potrestány. Jména těchto lidí znějí Jiří Ruml, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Luděk Pachman, ale byly jich další desítky (většinou jsou již po smrti), bez nichž by padesátá léta minulého století nemohla probíhat tak otřesně, jak se nám dnes tvrdí. V šedesátých letech pak přišli tito stejní mužové s podporou reforem, které měly socialismus údajně vylepšit, ale jejich otevřené bratříčkování se s kapitalismem přivodilo národu opět jen neštěstí, v podobě zásahu Varšavské smlouvy. V následném dvacetiletí se pro změnu vychytrale rozdělili na exil a disent, napřed sborově plačící po Dubčekovi, zakrátko se ale pod firmou »Charta 77« orientující do té ciziny, odkud to zavánělo jak pokračováním slávy, tak i nejlukrativnějším způsobem obživy.
   Svou novou příležitost zavětřili shora jmenovaní pánové a jejich četní kumpáni, zpočátku vesměs dlouholetí členové KSČ, s příchodem Gorbačovovy perestrojky. Na konci jejího chaotického vývoje se konečně zas jednou prodrali doma na výsluní, tentokrát již rovnou v dresech zastánců tržního hospodářství a západoevropského stylu demokracie, který jim byl rájem na Zemi. Hlavně asi skrze zasílané tuzexové poukázky, v nichž se přímo utápěli jako disidenti a hojnou finanční výpomoc ze strany nepřátel socialismu těm, setrvávajícím v zahraničí. K tomu, co se u nás po převratu událo, uhlazovali společně a pilně cestu, a i když byli později vytlačeni vlnou probouzejících se domácích obracečů kabátů, neopomíjejí přesto čas od času oblažit veřejnost nějakou tou radou či zkušeností. Naposledy tak učinil spisovatel Klíma (v LN, 2. 7. 2004), jenž varoval před současnou KSČM, jelikož se »hlásí k odkazu Lenina, Gottwalda a Stalina«, což nejspíš nelze, když už se od toho on sám odvrátil. Klíma bere také v ochranu neschopnou Špidlovu vládu a nevadí mu prý ani trochu, že se zpronevěřila svému programu. Občané by si podle něho měli uvědomit, že největším »nebezpečím pro tuto zemi« jsou komunisté, a to i kdyby pro ně dělali politiku lepší než ostatní. Už ovšem neříká, proč by tak tomu mělo být. Trápí ho zřejmě jenom představa, že by se po svých mnoha názorových přemetech neměl kam přifařit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]