Co si pamatuji, a pamatuji toho hodně - málem za osm desítek let - Čechové a Češky si při setkání odjakživa navzájem přáli, aby se den vydařil a byl dobrý, takže jsme slýchali a říkali pozdrav »dobrý den«. Pravda, byl to ustálený zvyk, avšak když se to tam vezme, byl to zvyk odpovídající běžným dobrým vztahům mezi lidmi, kteří nehodlají právě jeden druhému přerazit čelist, rozbít nos, zničit chrup, zlomit nohu či učinit jiné násilí. Aniž jsme o tom uvažovali, pokládalo se to za vhodné a odpovídající každodennímu soužití, ač na to nebyl a není žádný zákon, ba ani obecní vyhláška. Asi to v nás zůstalo z dob, kdy nám rodičové i pedagogové (jakož i celé společenské prostředí) nenápadně, zato však účinně vštěpovali pravidla slušného chování, takže jsme »dobrý den« přáli vždy a dodnes přejeme. Alespoň my, co nepodléháme výkyvům módy tak snadno a honem, dobře vědouce, že ne všechno, co doba odnáší, je hodné zavržení, a že ne vše, co přináší, musíme také my honem napodobovat. Snad to není projev zpátečnického pohledu na svět, jenž se prý dle některých mudrců s pravidelností rovnou jistotě musí dostavit u lidských jedinců věku pokročilého, čili nás, »přestárlých«.
   Jenže - povšimli jste si toho také? - teď tu frčí »hezký den«. Tak nás zdraví v rozhlasu, v televizi, i někteří známí, sousedé, snad pod vlivem snahy být jiní, vyjadřovat se moderně či módně, být »in«, jenom ne »out«. »Dobrý den« je asi příliš usedlé, tudíž nevhodné pro lidi znalé požadavků nové doby.
   A tak tedy - »dobrý«, nebo »hezký«?
   Dejme si to do jiné souvislosti. Přáli bychom si mít tátu a mámu raději hezké, nebo dobré? Co mne se týká, dal bych přednost rodičům dobrým před hezkými. Třebas ti moji nebyli taky žádní škaredové, vím, že ve své dobrotě mě měli rádi, dobře se o mne v dobách mého dětství starali a postarali. Co by mi byli platní pěkní rodiče, jimž by chyběla ta vzácná vlastnost - dobrota srdce, mysli, péče o blízké i jiné, kladný vztah ke společnosti (kdysi předmět zájmu dotazníků v souvislostech zcela jiných).
   Abych se vrátil k tomu pozdravu. Slýchám »hezký« (či »pěkný«) den, čemuž rozumím tak, že to má být den plný sluníčka, přiměřené teploty, abych se nepotil ani nemrznul, vánek vane mírně a vlaze, netlačí mě boty, nebolí zuby či klouby, neotravují mě nepříjemné povinnosti ani protivní lidé, zkrátka - žiju si. Tak to je asi ten »hezký den«. Jenže mi tu cosi chybí. Bude-li den hezký nebo škaredý, to ovlivnit nemohu, zatímco k dobrému dni mohu napomoci svým jednáním, svou jedinou šestimiliardtinou vlivu z nás všech, co tu na tom světě běháme. Dobrý den, který bych si přál mít a který přeju i druhým, by pro mne byl ten, v němž se s nikým nemusím dostat do sporu ať závažného, ať malicherného, kdy nikdo neutrpí bezprávím a není na něm pácháno násilí, nikdo nepřijde o život na silnici, nikdo není zavražděn, nikde na světě se neválčí, politici si nespílají, nepomlouvají se navzájem, »nekopou se do kotníků« či jinam, sousedé se nehádají a nedělají si naschvály, zdraví pomáhají chorým, nikdo nikomu nenastraží vidle či nehodí stoličku, tatínkové a maminky s láskou pečují o své ratolesti, neřvou na ně, nespílají jim třeba jen proto, že dítko se domáhá jejich pozornosti právě ve chvíli, kdy oni si chtějí s někým popovídat, cestující v tramvaji se necpou jeden přes druhého, aby urvali místo k sezení, staří jsou vlídní k mladým a mladí pozorní ke starším; ani to všechno nestihnu vyjmenovat.
   Tak tohle je pro mne kupříkladu obsaženo v pozdravu »dobrý den«, to přeje člověk druhému člověku. »Hezký den« samozřejmě také, jenže to je jaksi málo. A tak vám přeju, přátelé, všem známým i neznámým, i těm, kteří v tomhle punktu mají mínění jiné a jsou nakloněni spíše tomu hezkému dni (třeba jenom proto, že to je něco nového, neotřelého, jinačího), vám všem přeju dobrý den. A aby všechny vaše příští dny byly tak dobré. Dokonce to přeju i těm, co vyjadřují svůj vztah k druhým slovy »čau, vole«, nebo mi zvěstují, že se mnou se nesluší mluvit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]