Michal Prokop si do televizního Krásných ztrát zve nejrůznější tzv. celebrity po dvou, asi aby divák vydržel poslouchat moudra i toho druhého, když se zajímá alespoň o jednoho. Sledovanost je přece pro televizní bossy nejvyšším zákonem. A tak dominantní ohled na pokladnu provádí dramaturgii psí kusy a bezděky občas vyleze na povrch i to, nač nikdo u válu asi ukázat nechtěl. To je patrně případ toho večera, kdy si pan Prokop pozval do svého televizního baru Krásné ztráty pány Cepla a Klepla. Jak přišel na to, proč dát dohromady ty dva, jednoho právníka už penzijního stáří, citýrovaného v médiích jako náramná autorita, a jednoho herce spíše prostředního věku i úrovně, seriálového, ne-li sériového. Možná že dramaturgii nebo Michala Prokopa (nebo kdo ty dvojky dává dohromady) svedlo prostě to, jak se jejich jména krásně rýmují.
   A nikoho kromě až diváků nenapadlo, že se rýmují nejenom ta jména, ale též cosi důležitého z jejich osudů. V takzvaných těžkých časech "za bolševika", kdy se tady dle dnešní informační normy hrozně trpělo, oba se těšili mimořádným výsadám. Pan Cepl se po vystudování právnické fakulty Univerzity Karlovy (1961) tak osvědčil jako právník v Transaktě, že už roku 1964 přišel na rodnou právnickou fakultu, kde to postupem času dotáhl na kandidáta věd a docenta a z níž, jistě ne proti její vůli, roku 1967 šel na dva roky studovat do Oxfordu, odskočil si na studijní a přednáškový pobyt také do USA, na univerzitu v Michiganu, a když se vrátil, trpěl za normalizace až tak, že roku 1976 pobýval studijně na Lomonosovově univerzitě v Moskvě. 1989 založil na rodné fakultě Občanské fórum a jelo se močálem temným kolem bílých skal dál - jak do politického grémia Občanské demokratické aliance, tak co hostující profesor na Universitu of San Francisco. Už v letech šedesátých s podobným privilegovaným dítkem Petrem Pithartem sepsal skripta pro právníky, v letech sedmdesátých (podle publikace Kdo je kdo v České republice 94/95) publikoval Efektivnost právních norem a též učebnici Československé občanské právo (v knihovnách jsou i dvě knihy z té doby - Nigérie a Východoafrický společný trh -, podepsané Vojtěch Cepl a kolektiv, ale to možná jde jen o shodu jmen), pak v letech osmdesátých mu vyšla práce Ke koncepci bytového práva, a tak není divu, že už 1990 přispěchal v Přítomnosti s Cestou z nevolnictví. O tom, jak si žil v těch zlých časech pan Klepl, stačí, co řekl sám v Krásných ztrátách: když se jako chlapec, který přišel na svět v Moskvě v rodině československého diplomata, vrátil domů, mohl si dovolovat, co jiní ne, a dík dobře osvojené ruštině i aroganci občas mohl šlechetně prospět i těm spolužáků a pak kolegům na vysoké škole, kteří podobných privilegií sami nepožívali.
   A protože rým se s rýmem rýmuje, oba pánové se samozřejmě nezmohli ni na jediné dobré slovo o společnosti, kterou byli hýčkáni (jistěže proto, že jim vždy šlo a stále jde o osud neprivilegovaných), oba se produkují na výsluní demokratického dnešku jako jeho přímo výstavní exempláře a přirozeně si přes všecky drobné chybičky (jaké se jich ostatně osobně nedotýkají) pochvalují dnešní svět, systém oplývající novými, neskonale většími privilegii, v němž si našli svá místečka, pan Cepl jako spolehlivý a vždy pohotový obránce bezohledného tržního světa a pan Klepl jako herec komerční televize, který se rád už vzdal tvůrčích ambic, dobře živ i bez nich.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]