Most, určený jen pro muší a supertěžkou váhu, chodce a vlaky. Pobřežní cestička, lemovaná řekou a křovím. Mezi ní a železničním náspem liduprázdné pozemky, zpustlá spleť deponií (jak vznešeně se dá nazvat smetiště!), skladišť, ohrad a stavenišť, obydlí hlídačů a něčeho, co obydlím snad kdysi bylo. Jediný kontrast: rozlehlá přešlechtěná louka, na které se bankéři a podnikatelé strefovali lesklými holemi častěji do země než do míčku. Jediný náznak sportu: loděnice. Jediná poezie: řeka.
   Krajina příhodná pro schůzky ve dvou, při kterých se kráčí ruku v ruce, dokud některá z dlaní nezabloudí tam, kde by si to na ulici sotva mohla dovolit. Topoly, osiky, šípky a flóra, které se říká rumištní. Tráva proložena pneumatikami a kusy kovových lan, semtam i rezavými rourami a dvířky od kamen. Rovina přerušovaná jen kopečky zeminy ze základů, hloubených pro rozpínavé odnože nadnárodních společností.
   A lyrika plně odpovídající prostředí. - Dej pryč tu pazouru, ten dědek na nás čumí.
   - Ručička se už těší na večer, a na malou zálohu má snad nárok.
   - Houby nárok. Ještě sis to ničím nezasloužil. A neblbni, nebo se naštvu.
   Čumilova dlouhosrstá kolie, čenichající v trávě, zavítala i ke dvojici, sedící na troskách převoznického prámu; ometala se chvíli kolem nich a nechala se od dívky podrbat, než odklusala za vzdalujícím se pánem. Muž, který nechtěně cosi zahlédl a býval také mladý, odcházel s nevyslovenou omluvou a porozuměním, vyjádřeným spikleneckým úsměvem.
   - Já že jsem si to nezasloužil? A kdo v sobotu vypochodoval s tím frajerem, co se na tebe sápal?
   - Myslela jsem DNESKA. Dneska mi jdeš na nervy. Víš, že to nemám ráda, a zase jsi zahazoval vajgly na chodníku. A nešahej na mě, jedou sem nějaký děti.
   Výrostky, zdolávající na kolech hrbolatou pěšinku, byl Romeo (Petr) ochoten ignorovat, Julii (Kamilu) utvrzovali však v jejím odmítání. - Snad se dočkám, proboha. A jestli nepřestaneš, tak JÁ to večer vydržím sama. Mám fůru novejch knížek a můžu si klidně číst nebo zavolat Lídě. Sto let jsme se už neviděly.
   Myslela to Kamila vážně?
   Petr se zamračil - propást jedinečnou příležitost považoval za hřích, a na to, jak ji vytvořil, byl nemálo pyšný. Šoupnout stokorunu jejímu bráchovi byla klasika, tím se nemohl chlubit. Využít ale obdivu PT rodičů k M. D. a přihrát jim vstupenky na Sluhu dvou pánů, to už byl kousek. S ohledem na vzdálenost mezi obydlím a zlatou kapličkou to znamenalo mít tři hodiny volné pole. A volné ruce.
   - Ale...
   - JÁ na to nejsem tak žhavá jako NĚKDO, lhala Kamila. - A vůbec, dej mi napít.
   Chvíli si tak podávali petku, ze které jejich oblíbeného nápoje - minerálky s grepovou příchutí - rychle ubývalo. Poslední kapka a Petr mrskl v doznívajícím vzteku vyprázdněným plastikovým válečkem do ostružin. - Tak jdeme. Stejně bude pršet.
   Jeho přítelkyně vytřeštila oči.
   - To přece nemyslíš vážně!
   - Co jančíš? Vymyslel jsem si to já? Kázali včera v telce, že na sklonku dne se dají v středních Čechách očekávat přeháňky, a koukej támhlety mraky.
   Kamila si povzdechla, a nejenom proto, že měla v baťůžku pláštěnku a na dešti jí valně nezáleželo. - To přece nemyslíš vážně, zahodit v přírodě flašku a jít?
   - Tomuhle bordelu říkáš příroda? Podívej se laskavě kolem sebe a jestli ti to není jasný, tak tenhle svinčík jsem tu neudělal já.
   - Neudělal, ale děláš ho teď! rozkřičela se Julie. - Příroda je všude, kde je něco zelenýho, a když je někdo dobytek, neznamená to, že musíš bejt taky. Říkala jsem ti to už s těma vajglama.
   A tradá pryč. A Petr za ní. Chvíli tak uháněli, jako když mladí manželé běhají před večeří pro zdraví. Pronásledovaná zadržovala slzičky vzteku a obav, že by Petr nakonec mohl večer nepřijít, v pronásledovateli stoupal hněv. Přidal a dostihl uprchlici, právě když zpomalila, aby na něj mohla udělat dlouhý nos.
   Nesourodá čtveřice psíků (knírač, špicl, rasová směs a jezevčík) se na něj obořila, naštěstí jen štěkotem, právě když si ohnul - vsedě na panelu - Kamilu přes koleno a hrozebná dlaň vylétla nad pravé ucho. Kvarteto babiček, jež si vyrazily na procházku pod ochranou chlupatých bodyguardů, se rozesmálo, nejstarší z nich však zahrozila na neurvalce hůlkou. Psíci, nepříjemní jen početní převahou, doštěkali; nemile zaskočený Petr pustil Kamilu a zčervenalá dívka se postavila. Pohoršena incidentem s lahví a zahanbena nedůstojnou polohou (jedna ze stařenek ji znala) vynesla sadistický ortel, sotvaže spasitelky zmizely za stohem otřískaných panelů.
   - Chceš večer přijít?
   - Domluvili jsme se přece, a sama jsi říkala, jak se těšíš.
   - Souhlas, ale bude to za vstupný.
   - Vstupný? To už je tomu hajzlíkovi stovka málo?
   - Naturální vstupný. Přineseš mi... přineseš mi... (višně v čokoládě? napadlo Petra, koňakový desert?)... přineseš mi sto petek, a sešlapanejch, aby se vešly do popelnice.
   - Cože?
   - Slyšel jsi dobře a do sta snad počítat umíš. A budou všechny tady ze břehu, od loděnice až k jezu.
   - Ty seš namouduši cvok.
   - K jezu, povídám, a kdyby jich tu bylo málo, tak až k cukrovaru.
   - To se mi snad jen zdá. A kvůli takový káče já sháním lupeny do nároďáku.
   - Každej jsme nějakej, já káča a ty čuně. Jenomže já jiná nebudu a ty nemusíš takovej zůstat. A jestli se ti nechce sbírat, řekni to hned a já zavolám Lídě.
   Po čtveřici seniorek zachránili tentokrát Kamilu kolečkáři, vracející se od ledáren v protisměru. Pěsti zaťaty, sledoval Petr bezmocně dívku; záda kryta občanem větrajícím dogu směřovala - ani se neohlédla - k podjezdu pod železnicí.
   Rozhlédl se - těch zatracených válečků se tu povalovalo habaděj. I ten igelitový pytel by se na skládce našel, sbírat ten svinčík bylo ale pod jeho důstojnost. Ať si trhne nohou, potvora, vykročil Petr rychle k jezu; barvitá představa večerních slastí vyvstala mu však před očima a přebila všechen hněv. A navíc - nebudou tam určitě žádné babky, žádní psi. Bude mít volné ruce.
   - Nechcete si, kluci, vydělat stovku? obrátil se velkomyslně na hlouček cyklistů, zaraženě přihlížejících nedovršenému dramatu.
   Chtěli.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]