Když mi kdysi lékař dal v nemocnici »koňskou« injekci, začaly se mně po ní dělat před očima kruhy. Veliké žlutooranžové světelné kruhy s černým kotoučem tmy uprostřed. Ta tma byla tak černá, jako když jsem někde četl, že když šlo vejce do světa, potkalo tmu a tma se zeptala: »Kam jdeš?« Vejce jí odpovědělo? »Já nevím, tady je tma.« Také já zase nevím, kde a proč jsem ve tmě zavřených očí po zneklidňujícím streptomycinu potkal barevné kruhy a nemohl se z nich vyvléct, vymanit. Jako malý hoch jsem miloval těžká, mosazná kružítka, později rýsoval černou tuší úhledné rysy a když jsem byl rýsování zbaven - zůstal jen děs z kruhů v tělocvičně.
   Kruhy ve tmě - to je, půjčím si to od Dyka - »děs z prázdna«. A jak při tom nemyslet na statečného Archimeda a na barbara, který zničil v písku jeho dílo a zmařil i jeho život.
   Na ztichlém náměstí v Berouně jsem jednou uviděl před hotelem Tichý malého mužíčka. Měl cajkové rajtky, zastrčené do zchátralých jezdeckých bot, na hlavě neforemnou čepici. Byl to místní poloblázen, doprovázený tlupou kluků. A ten nešťastník kreslil starou holí s gumovým nástavcem kruhy podobné spíše elipsám, šišatiny, které se mu nepravidelně protínaly. Na dráždění chlapců ten ubožák odpovídal: »Já ti dám facku, až budeš chytat ryby«, či »Ty rozmarýne!« A ty jeho kruhy, nepodařené kruhy v písku, kluci zničili.
   Vandalství lidí postihuje učence i blázny. Jen kruhy před očima vám nikdo nevezme, jsou vaše. Mohou se rozpínat a protínat podle zákonů deskriptivní geometrie i proti nim. A i kruhy pod očima patří jen vám.
   Nejsem matematik a přesto jsem se kdysi pokoušel vypočítat kvadraturu kruhu. Vím, že to nejde, a právě proto jsem se o to několik dnů marně snažil. Je to krásné, pustit se do něčeho, co ještě nikdy nikdo nevyřešil a co zatím vyřešit nejde, ale co bychom přesto všichni jednou chtěli vědět.
   Je to prastarý úděl lidstva: ničit a znovu kreslit kruhy Archimedů i bláznů. Zbývá jen dodat, že všichni lidé se také pohybují v podivných kruzích života, které se někdy prapodivně prolínají, protínají, navzájem setkávají i vzdalují, sbližují i odcizují. Když pražský novinář Glünwich poslal redakčního řidiče Jandu, aby mu přinesl z železářství od Rotta Eustachovu trubici, a řekl mu, nemají-li ji tam, aby se po ní ptal i v jiných železářstvích - jaké kruhy životů se zde navzájem potkaly? Život je stejně nevyzpytatelný. A kruhy jsou vpravdě jeho kolotočem. A každý kolotoč zamotává člověku hlavu...
   Ale kam jsme se to až dostali od oranžových očních kruhů v černé tmě? Zatím nevím, proč se před očima takové kruhy dělají. Také jejich vysvětlení patří budoucnosti. Pochopitelně, že té archimedovské...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]