Bylo by nesprávné, nevěnovat pozornost literatuře, která snad stojí na okraji literárního proudění. Spisovatelka Vlasta Pittnerová se stala jednou z dědiček odkazu Boženy Němcové a již i to ji staví na místo více než čestné. Z nakladatelství Akcent v Třebíči přichází nyní útlá sbírka pěti povídek pod souhrnným názvem PANIČKY. Paničky byly manželky úředníků a zřízenců; snad vynikaly laskavostí, přísností, byly někdy i protivné, tvrdé a nepřístupné. Svérázným vývojem naší literatury v přítomnosti se stalo, že díla Vlasty Pittnerové, jakož i Vlasty Javořické, se stala velmi čtená a populární.
Očekávat nějaký zajímavý děj v těchto knížkách nelze. Autorka sama byla nadána bystrým zrakem, viděla společenské rozpory své doby, ale převáděla je na rozpory povah a osob. Pozornost upínala také k věcem, kterými se její paničky obklopovaly, jako by v těchto předmětech byly zaklety mnohé osudy. Proto také její příběhy jsou kresleny bezděky jako obrázky minulých dob. A v těchto dobách se střídaly chvilky štěstí s událostmi velmi nešťastnými, jako byly války, úrazy, úpadek řemesel aj. A protože Pittnerová ze všeho nejlépe znala prostředí Vysočiny, hranic Čech a Moravy, kde ještě panovaly moravské zvyklosti, ale podle jejích představ tu hory také dokázaly vtisknout lidským povahám drsnost a do jisté míry uchovávaly neporušenou ryzost, zatímco vpád kapitalistického podnikání víc a víc odsouval slávu soukenictví a tím i sousedských vztahů do ztracena.
Již jsem uvedl určující vzor Pittnerové, jímž byla Božena Němcová. U Pittnerové se však zdá, že vliv Němcové se v jejím psaní přece jen rozpouští a ztrácí, chybí jí síla filozofie Boženy Němcové. Naplno se tyto slabiny projevují v kresbě česko-židovských vztahů, za mnoha řádky tušíme lehký odstín antisemitismu. To jistě patří k zjevným nedostatkům, ale autorka je dokáže do jisté míry kompenzovat zálibou v kresbě ryzích povah, obvykle těch lidí, kteří již byli společností nějak odepsaní. Tak píše v druhém příběhu o Jindřišce, nazvala jej Hrbatá. Tělesný handicap je vykoupen trpělivou a obětavou snaživostí, věrností i v čase, který jako by neskýtal již žádnou perspektivu a tak se čtenář může nechat okouzlit manželským štěstím jako happyendem povídky. Pittnerová, jistě jdoucí ve šlépějích Němcové, se pokusí prokreslit i moudré stáří ve vztahu k vnoučatům (jak by nás tady nenapadla Babička Boženy Němcové!). Autorka zaznamenává i pronikavé změny ve způsobu života (Pletení paní Sadilové) se všemi nectnostmi paniček, které ještě nevěděly mnoho o ženské samostatnosti, a tak i lituje ty dívky, kterým zbývá jen »žití-šití« s vyhlídkou na vhodný sňatek. Pittnerová dokázala vystihnout i bezútěšnost lidského osudu v příběhu Černá panička, ač i tam svítá naděje splynutím s rustikálním prostředím v myslivcově rodině a obětavou prací pro jiné.
Prózy Pittnerové přinášejí tedy přece jen hodnotný pohled do uplynulé doby.
Autor: Josef Bílek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)