V Manéži, moskevské výstavní síni, se koncem roku 2007 konal nepravidelný, ale etablovaný literární Festival BIBLIOBRAZ 2007. Sedmadvacet zemí se prostřednictvím akcí, diskusí, besed, předčítání, workshopů a ve spojitosti s dětskou literaturou také divadelních představení vzájemně seznamovalo s nabízenou literaturou. Jednou se zúčastněných zemí byla Slovenská republika. Literáty reprezentovala Etela Farkašová, prozaička, esejistka a básnířka, držitelka několika domácích i zahraničních ocenění, členka Spolku slovenských spisovatelů, PEN klubu a vedoucí Katedry filozofie a dějin filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, překladatelka z němčiny a angličtiny. Slovakistům - profesorům a studentům slovenského jazyka na moskevské Lomonosovově univerzitě představila v ruštině vydanou úvodní esej ze své stejnojmenné knihy Uvidět hudbu. Příjemné bylo zjištění, že pro diskutující publikum, jež dokázalo navodit výbornou tvůrčí atmosféru, nebyla neznámou autorkou, že znalosti slovenské literární tvorby, které projevilo v rámci programu »Dialog kultur - slovensko-ruské vztahy v literatuře« byly překvapivě rozsáhlé a fundované, že ji dokáže vnímat a ocenit.
S poezií Ruské federace se Etela Farkašová opět setkala v nedávných dnech.
Ruské centrum vědy a kultury v Bratislavě pořádalo ve svém Literárním salónu setkání s lyrikou v tvorbě ruských a slovenských básníků. Tvorbu za rusku stranu osobně představila básnířka Tatiana Skorikova rusky recitovanými verši ze své nejnovější sbírky Za živou vodou (vydané letos v Moskvě). Autorka prostřednictvím poezie uvedla posluchače do hlubin duše současné ruské ženy.
Etela Farkašová se, mimo jiné, svěřila, jak už dávno začala pečlivě vybírat slova a ukládat je, až vznikla její druhá sbírka Opřená o ticho (měla by vyjít v tomto roce). Podává zprávu o sobě, o skutečnostech viděných pohledem ženy. »Nevím však, zda to jsou verše, zda je možné nazývat je poezií,« zapochybovala Etela.
Možná pro jejich osobitost jsem autorčino vyznání prociťovala intenzivněji při osobním kontaktu s textem než zprostředkovaně předčítáním. Ať tak či onak, v každém případě je tento druh tvorby Etely Farkašové nepřehlédnutelný, už pro její schopnost vystoupit z těsné ulity všeobecně užívaného tvaru.
IVANKA DŽIUBOVÁ
ETELA FARKAŠOVÁ
Pýtie v nitru
předobře víš o naší rozbitnosti,
o nádobách křehčích než porcelán,
zdaleka obcházíš zdi pověstného chrámu,
aby tě nenašly Pýtiiny věštby,
tenkrát, dnes, navěky záhadné,
bez jasného, jednoznačného významu,
matoucí, znejisťující: až do nitra,
předobře znáš orákulum,
které neseš v sobě (snad od počátku),
čteš je dennodenně v hrníčku ranní kávy,
tam čekává, přikrčeno na dně,
jakkoliv bys odvracela oči,
je už v nich vepsáno,
vykresleno v klikatých čarách,
křivolakých cestičkách
napříč černou sedlinou,
jakkoliv by ses bránila,
porozuměla bys jejich tíživým,
zauzlovaným tvarům:
tichá proroctví,
zevnitř ti odírají pokožku,
zadřené úplně do hloubky,
předtuchy, které si sama
zatvrzele snováš
opřená o ticho
slova zas jednou opustila věci,
z kterých se (kdysi dávno) vyklubala:
vzdálila se, odcizená
vlastní genezi, prapočátku
(vlastně i sobě samým):
z bezradnosti úplně osiřelá,
opřená o ticho
jen němě naslouchám
dechu pozdněpodzimního rána
(a té, co je v ranním pološeru
také před sebou v hloubce tak dobře ukrytá)
zátiší
s rozkrájeným jablkem
karmínová idaredka
rozkrojená na osmero,
(zraněný kruh s podobou
pravidelných měsíčků)
hasnoucí červení
stýská si po ztracené celistvosti,
ještě s nožíkem v ruce
naslouchám vzdechům
orosené dužiny,
zkroušeně (a úplně potichu)
počítám veliká černá jádra
roztroušena na dně
staré keramické mísy
uprostřed našeho zahradního stolu
možný úhel pohledu
jen pár mávnutí křídel
(nenápadných, křehkých,
dejme tomu: motýlích),
jen pár kapiček deště
(letního, příjemného na dotyk),
k tomu ještě pár veder,
drsně lomozících hromobití,
případně také vichrů,
jen za hrst událostí
(citů, zřetězených vztahů),
troška porážek,
nebo i výher, ještě pár
(jen?) náhodami spředených
shluků (mírně fádních) dějů,
nakonec také mnohorukých,
zdánlivě nesouvisejících věcí
(možná však, že občas záměrných
a téměř nevyhnutelných),
(jen) úplně obyčejný příběh,
který se sklání k obzoru
téměř déja vu
a potom ten prazvláštní pocit,
všechno, co píši, bylo už jednou napsáno,
(vůbec nezáleží na tom kdy, kde a kým),
to, co, sama, jedinečná,
ve svých dnech vidím, cítím, anebo prožívám,
už (kdesi, kdysi) bylo viděno,
procítěno (s menšími variacemi), prožito,
dokonce jakoby do zásoby
(opakováními zmnoženo a zhuštěno),
jehla gramofonu obíhající celé věky
(téměř) v stále stejné rýze,
kruhodráhy, v kterých se ztrácejí
odlišnosti nevýznamných detailů,
na první pohled mohou se jevit
jako téměř nepostřehnutelné,
nepodstatné výčnělky,
výjimky, tu a tam také antivzorce
můj život (já sama)
téměř jako otřelé
déja vu
hledání těžiště
vždy toto trýznivé hledání těžiště,
bodů, o které se možno opřít,
v kterých si možno hasit žízeň
(byť jen) kapkami prchavé rovnováhy
nelítostné zápolení tisíců
(nelítostných) vektorů,
úzkost na krutoúhlých křižovatkách
sil přicházejících zvenčí
(a ještě více těch,
co se už stihly
pevně zachytit v nás)
Ze slovenštiny přeložila IVANKA DŽIUBOVÁ
Autor: ETELA FARKAŠOVÁ, IVANKA DŽIUBOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)