Pan Petr Fidelius, jistě sympatický jako obránce jazykové kritiky a kritik postmoderní rezignace na pěstování jazykové kultury, právem v jedné mladofrontovně dnešní Kavárně polemizuje s podivnou „filozofickou“ apologií vazby být o něčem, správně připomíná, že nejde o žádné „obrazné vyjádření“, ale má za to, že je to „projev duševní lenosti mluvčího, který není ochoten namáhat se s volbou konkrétního slovesa, přiměřeného danému kontextu.“ Pak píše ještě o „vyjadřovací nemohoucnosti“.
Obávám se, že zdaleka nejde jen o takovou nemohoucnost nebo lenost, ale že zamoření češtiny vazbou „o tom“ je projevem pravého opaku lenosti a nemohoucnosti; že je to milý způsob všeho schopných „celebrit“, jak se mazaně vyhýbat odpovědnosti za výroky a názory, které by mohly přivodit komplikace nejrůznějšího druhu. Označit někoho za zloděje může skončit u soudu, a označovaný soud vyhraje, když se nepodaří dokázat, že něco ukradl. Zato výrok o panu XY, že to je vlastně o zlodějně, je prakticky beztrestný – i nejnešikovnější advokát hravě vyloží nevinnost, nezávaznost a nezávadnost takového výroku. Vazba je o tom je verbální finta, jak cejchovat nebo naopak chválit se a bájit bez rizika, a současně jazykový prostředek všeobecného alibismu, vlastního světu, který řídí neviditelná ruka trhu, tomu zvláštnímu světu, kde nikdo za nic mizerného (od devastace přírody přes výprodej národního bohatství až po trapnou hospodářskou krizi) přece není právně ani jinak postižitelný.
A pan Fidelius, který svou samizdatovou jazykovou troškou do mlýna napomáhal nastolit dnešní režim, vládu málem absolutního alibismu, nemůže si dovolit jít až k prozrazení, kde se zrůdná jazyková vazba vzala, a přiznat, proč ten plevel u nás tak bují.
Autor: T. L.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)