V první polovině minulého století bylo v Čechách vydáno několik česko-ruských a rusko-českých slovníků bez použití cyrilice v jejich ruské části, tedy obě strany slovníků byly pouze latinkou (například František Podzimek - Rusko-český a česko-ruský slovník, Nakladatelství Josef Hokr, Praha, nedatováno; Karel Kumprecht: Česko-ruský slovník bez azbuky, Zemědělské knihkupectví A.Neubert, Praha 1945; Josef Forejt – Nový kapesní slovník česko-ruský a rusko-český, Nakladatel Jindřich Lorenz v Třebíči, 1945).
Autoři a nakladatelé tak reflektovali stav mezi světovými válkami, kdy tisíce československých legionářů v Rusku zvládly v praxi základy hovorové ruštiny, ovšem bez větší znalosti azbuky. Ale hlavně reagovali na diskuse a plány v samotném Rusku po říjnu 1917, o přechodu ruštiny z cyrilice na latinku. Dodatečným důvodem vydání takových slovníků po druhé světové válce, byl zvýšený zájem o ruštinu jako populární jazyk válečných vítězů. Tedy opět podpořili možnost základní komunikace bez znalosti cyrilice.
Řada bolševických vůdců z r. 1917 strávila dlouhá léta v emigraci a v praxi velmi ostře pociťovala problémy ruštiny, pramenící z azbuky, její písemné podoby založené na cyrilici, při oboustranné transkripci, a to zejména vlastních jmen, s tehdy nejvýznamnějšími světovými jazyky, založenými na latince.
Bolševičtí vůdci byli v bezprostředně porevolučním období přesvědčeni, že nastolují nový společenský řád, který má opanovat celý svět. V tomto projektu mohla sehrát svoji roli i ruština, jako univerzální komunikační jazyk. Jako nutnou podmínku splnění této její ambice chápali přechod ruštiny na latinku. Zároveň si však i jasně uvědomovali, že přímo imperativem je zajištění dostupnosti předchozího literárního odkazu.
Ruština v té době patřila co do početnosti mluvčích ke světovým jazykům, a i proto její reforma, přechod na latinku, vyžadovala delší časové období. Prvním krokem byla v roce 1918 dílčí reforma ruštiny (vypuštění několika písmen azbuky). Však i tento první krok, který se dnes zdá velmi krotký, vyvolal masivní odpor, zvláště u pravoslavné církve a ruské emigrace v zahraničí.
Nikoli náhodou probíhal ve stejném období analogický proces i v Turecku, kde součástí modernizace Kemala Atatürka byl důsledně uskutečněný přechod z arabského písma na latinku, který i tam měl celou řadu aktivních odpůrců.
Předpokládaný přechod ruštiny na latinku také předurčil výběr latinky pro písemný základ mnohých jazyků méně početných národů a národností, hlavně na severu a východě sovětského Ruska a později Sovětského svazu, jejichž písemná podoba jazyka nebyla ustálená nebo neexistovala vůbec.
Přechod ruštiny na latinku však nebyl završen, a to úměrně tomu, jak opadla revoluční vlna po první světové válce a s ní spojené iluze. Ve vnitropolitickém vývoji už Sovětského svazu byl poražen Trockij jako zastánce „permanentní a světové revoluce“ a naopak zvítězila Stalinem prosazovaná koncepce „socialismu v jedné zemi“, a to se nemohlo neodrazit i v příslušné jazykové politice a v jejím důsledku ruština zůstala nadále svázána pouze s cyrilicí.
A pod argumentem obecné kulturní a komunikační racionality a efektivnosti musely jazyky národů a národností, které ve dvacátých letech minulého století převzaly latinku, na základě administrativních rozhodnutí přijmout cyrilici, mnohdy upravenou, aby vyhověla požadavkům příslušných jazyků.
Tento proces byl součástí širšího procesu, kdy při řešení národnostní otázky převládla rusifikace, v konkrétních formách odlišná od politiky carského Ruska, ale obsahově na něj fakticky navazující, která trvala až do rozpadu Sovětského svazu a byla také jednou z příčin jeho neslavného konce. Také pozdní projekt brežněvovské stagnace – sen vyjádřený pojmem „sovětský lid“, vyznačující se sbližováním až splýváním i národů a dalších etnik, byl ve skutečnosti nešikovným pokusem, jak překlenout a především zastřít narůstající národnostní problémy v Sovětském svazu. V praxi přitom převládala a sílila rusifikace, bez ruštiny nebylo možné očekávat zajímavější kariéru, ani na celosvazové úrovni, ani v jednotlivých svazových republikách.
Spletitý vývoj je možné dokumentovat na čečenštině, jazyku národa obývajícího území severního Kavkazu, tedy území současné Ruské federace. První písemná podoba čečenštiny využívala arabské písmo, v letech 1925-1937 to byla upravená latinka a od roku 1938 upravená cyrilice. Po roce 1990 se projevovaly tendence vrátit se k arabštině, ale hlavně k latince.
Obdobný vývoj zaznamenala i tatarština, která se původně psala také arabským písmem, a od roku 1928 upravenou latinkou, zvanou Janalif. Ovšem od roku 1939 nastoupila cyrilice. V devadesátých letech 20. století se požadavek na znovuzavedení latinky stal požadavkem navýsost politickým, tatarská politická reprezentace fakticky rozhodla o jejím znovuzavedení, ale ruský federální jazykový zákon z roku 2002 tento proces zablokoval. Faktograficky je třeba dodat, že Tataři tvoří v současném Rusku druhou nejpočetnější národnost (asi 4 %) a Tatarstán patří k nejvýznamnějším producentům ropy v rámci Ruské federace.
Jako příklad mimo dnešní Rusko je možné uvést turkmenštinu, tedy oficiální jazyk dnes samostatného Turkmenistánu, který byl dříve součástí Sovětského svazu. V písemné podobě užívala turkmenština zpočátku arabské písmo, v letech 1928 až 1940 to byla latinka, ale dále, až do konce Sovětského svazu, cyrilice. Jedním z prvních rozhodnutí samostatného státu byl v roce 1991 přechod na latinku
Aktem dokreslujícím uvedený vývoj a aktualizujícím ho pro současnou dobu v Ruské federaci, je zmíněná zákonná úprava přijatá Státní dumou Ruské federace v roce 2002, která stanovila cyrilici jako základ pro písemnou podobu všech jazyků národů a národností na území dnešní Ruské federace.
Ruština byla a je světovým jazykem (díky počtu rodilých mluvčí, a dalších osob ruštinu ovládajících), ale vzhledem k užívání cyrilice nemůže pretendovat na statut univerzálního jazyka.
K určité univerzálnosti se ruština přiblížila v rámci tak zvané světové socialistické soustavy. Ovšem i v rámci tohoto bloku byla ruština jako oficielní jednací jazyk společných orgánů a vzájemných kontaktů se svojí cyrilicí osamocena, neboť jazyky sovětských satelitů, s výjimkou Bulharska, používaly latinku. A problém transkripce byl problémem každodenním.
Kupodivu tento vývoj v ruské jazykové politice a její rusifikační orientaci nejen nepřerval, ale naopak ještě zesílil pád komunismu a SSSR. Po určitém kolísání za Jelcina naopak nové, opět se konsolidující ruské elity v mnohém navázaly na rusifikační minulost carského i sovětského Ruska.
Univerzálním jazykem je na počátku dvacátého prvního století jednoznačně angličtina, která toho dosáhla nejen díky latince (takto vybaveny jsou i další světové jazyky), ale především díky globálnímu postavení USA (s nezanedbatelnou jazykovou návazností na Velkou Británii a její říši) a úloze americké ekonomiky, vědy a techniky (internet) ve světovém rozvoji. Dá se předpokládat, že v dohledné historické době bude i nadále jako univerzální jazyk jednoznačně dominovat, ale vzhledem k ekonomickým obtížím USA a rychlému tempu ekonomického, vědeckého a technického rozvoje v dalších zemích není však tento monopol nezvratný. Ve světové soutěži má angličtina velké štěstí, že čínština, mimo jiné i díky svému sepětí s obrázkovým písmem, ale podobně i arabština, jsou předem handicapovány. Ve vědeckých diskusích však není podceňována ani možnost umělého jazyka, ovšem na bázi latinky.
Je velmi poučné listovat ruskými internetovými stránkami, kde vlastní ruský text v azbuce je zcela běžně a hojně doplňován vlastními jmény v latince, a obdobně i odbornými výrazy (většinou v angličtině). I toto je zřejmým důkazem, že ruština dříve nebo později bude muset řešit překonání své limitovanosti cyrilicí. A to nejen proto, aby někdy v budoucnosti snad mohla mít šanci stát se jedním z univerzálních jazyků, ale i z důvodů čistě interních, aby neztratila svoji schopnost odrážet vědecký a technický vývoj a svoji komunikační schopnost v moderním světě.
V širších souvislostech je možné jen s uspokojením konstatovat, že snaha některých našich obrozenců, aby čeština přijala cyrilici, se nerealizovala. A milostná korespondence mezi Boženou Němcovou a Václavem Čeňkem Bendou-Stránickým psaná česky, ale právě cyrilicí, tak zůstala jen dokladem milostného vzplanutí.
Autor: MIROSLAV GROSSMANN
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)