Daniel Strož, básník, spisovatel, publicista, spoluzakladatel Obrysu-Kmene slaví 4. srpna 70. narozeniny.
U příležitosti svých sedmdesátin obdržel titul „Čestný předseda Unie českých spisovatelů“.
Srdečně blahopřejeme!
Setkání s tím, kdo se rozhodl stát se básníkem, jsou vždy pozoruhodné chvíle. Musí převracet každé slovo, aby dobře zapadlo do rýmů svou formou, a tak přemýšlí, jak přibývají léta, stále více i nad jejich obsahem. Nad smyslem slov a věcí kolem nás. Jsou básníci, plavající vždy v hlavním proudu, mnozí z nich však svým kritickým postojem vybočují.
S Danielem Strožem je posezení nad šálkem kávy jaksi málo. Povídání by jistě vydalo na menu o několika chodech. Narodil se v roce 1943 v Plzni v rodině živnostníka, maminka byla nadto německého původu. Vrata škol byla tak pochopitelně zavřená – vyučil se technikem chladírenských zařízení. Ovšem odmala četl a psal, přispíval do časopisů pro mladé. Pražské jaro let šedesátých a večery poezie; když pak skončilo – cesta do německého exilu. Zde později zakládá exilové nakladatelství, vedle Škvoreckého asi nejvýznamnější. Spolupracuje s disentem, vydává literaturu těm, kteří byli doma na indexu. V roce 2004 se básník Daniel Strož stává českým poslancem Evropského parlamentu. Od roku 1995 žije a píše v Plasech na Plzeňsku.
V roce 1968 jsi odešel do exilu, v Mnichově posléze založil nakladatelství Poezie mimo domov. A to vydáním vlastní sbírky Zpovědnice moje hvězda. Jak jsi vykročil na šikmou plochu poezie?
Nakladatelství, přejmenované mnou pak později na Obrys/Kontur – PmD, protože jsem v něm od roku 1981 začal vydávat i jiné literární žánry a hlavně též časopis Obrys, vzniklo až sedm let po mém odchodu do Bavor. Napřed jsem si totiž pro sebe a svou rodinu musel vybudovat existenci s pevným příjmem. Po celá ta léta v Bavorsku jsem byl proto zaměstnán jako technický úředník. Otevřít nakladatelství a vydat v něm jako první svou vlastní knížku, čili „jít na jisto“, nebylo tehdy v cizině ničím výjimečným. Stejně tak postupoval kupříkladu Josef Škvorecký. Mojí básnickou knižní prvotinu, která vznikla už před odchodem do zahraničí, vydal sice celkem ochotně jeden český nakladatel v New Yorku, ale nebyl jsem s její úpravou spokojený. – A jak se stát básníkem? Na to nemám recept. Tvořit jsem se prostě pokoušel už od nejútlejšího mládí a verše mne obzvlášť fascinovaly.
Šedesátá léta – cejch naší generace. Pro Daniela Strože pořady v kavárně Luxor, večery ve vinohradském Lidovém domě. Ale také, cituji „Když někdy nebyly prachy, šli jsme s partou na chlebíčky. Do Gastronomu, do Koruny, také k Rozvařilům… “ V jaké partě poetů, pokud se tedy jednalo o literáty?
Ano, recitovalo se tenkrát všade možně. Bylo to tak zvláštně výjimečné období! Začal jsem tou dobou publikovat zároveň časopisecky. A také v denících. Ani v nich nesměly tehdy chybět básně! Ta moje báseň ovšem, ze které cituješ, popisuje raný klukovský věk. Jde v ní o partičku rozpustilých puberťáků, vstupujících do života ve velkoměstském prostředí. Později jsem vydal vedle děl slavných literátů i tvorbu těch, s nimiž jsme se po pražských kavárnách a vinárnách pravidelně vídali. Patříval jsem do okruhu básnických adeptů kolem Ivana Diviše anebo také Pavla Kohna. Nebylo to už potom vysedávání u chlebíčků, ale spíš u lahví vína…
Z periodik, kam jsi přispíval, jsem si vybral pozoruhodný časopis MY. Jak na něj vzpomínáš, pokud vzpomínáš? A byl jsi také v některých redakčních radách…
Časopis MY náležel k tomu nejkvalitnějšímu, co se soustavně věnovalo mladým lidem. Myslím, že nezapomenutelné jsou v něm jedinečné úvahy spisovatele Jana Procházky. Jeho politické názory byly na svou dobu velmi odvážné a zčásti určující pro orientaci naší generace. Redaktorem anebo členem redakčních rad, a to dokonce celé řady novin a časopisů jsem se stal až během exilu. K nejznámějším z nich tady v Čechách patří asi Pelikánovy Listy. Po převratu1989 jsem potom krátce pobyl v redakční radě nově koncipované Tvorby. A od roku 1995 jsem redaktorem týdeníku Obrys-Kmen, který je zčásti pokračovatelem mého mnichovského Obrysu.
Dá se říci – slohová práce na volné téma: jak se kdy psaly básně, jak líbávaly Múzy? Básník by měl okousávat tvrdé kůrky a pít laciný absint s krásnými milenkami v nevytopeném podkroví. Jak se tvoří nyní v tak příšerně nepoetické konzumní epoše?
Teď jsi mi připomněl jeden proslulý obraz malíře Carla Spitzwega, typického představitele německého biedermeieru. To dílo se jmenuje česky „Chudý básník“ a originál zdobí mnichovskou pinakotéku. Horečně tvořící umělec tu leží zabalen v peřinách ve studeném pokoji a nad sebou má rozevřený deštník, protože zatéká stropem. Mne nad tím Spitzwegovým zobrazením těžkého básnického údělu z devatenáctého století jímala a jímá hrůza. Také proto musím říct, že považuju za šťastnou tu dobu, ve které jsem dospíval. Jakož i tu pozdější, během které jsem psal takzvanou poezii všedního dne, jak se jí tehdy říkalo. A nestydím se ani za své ryze politické verše. Nic z toho nebylo nadarmo, všechno splnilo svůj účel. A co se současné konzumní epochy, poezii tak děsně nepříznivé, týče? Kašlu na ni a píšu přesto. Lidé se z ní časem vyléčí, a budou si ji už jenom připomínat, asi jako bolest z vykloubeného ramene po někdejším cinkání klíči.
„My, slavní exulanti, radíme se v jedné vyhlášené mnichovské restauraci s českou kuchyní…“ Jak to tehdy v Mnichově s exilem a disentem chodilo, jak jsi vybíral poety „do tisku“? A vlastně nejen poezii – vydal jsi i Foglara a posílal Slávku Šimkovi, vydal jsi hry Václava Havla, když to tady nešlo…
Cituješ z jedné mé básně, navozující velejemně atmosféru českého exilu. Existovala v něm stejná netolerance, rozhádanost, řevnivost a vlastně všechno to zlé, co i dnes ovládá českou společnost. Pouze to bylo venku po celá léta jaksi skrytější, hlavně kvůli obavám z ostudy před západní veřejností. Jedním z nepsaných zákonů bylo nesoudit se mezi sebou. Takže když kupříkladu „konkurenční nakladatel“ zcizil a okopíroval mnou vydanou knihu a prodával ji, nemohl jsem proti tomu zasáhnout. Na téma spolupráce mezi exilovými nakladateli a autory z disentu, nebo o kritériích rozhodujících o začlenění titulů do edičního programu, bychom spolu museli vést samostatný rozhovor. Pouze ve zkratce řečeno, s některými domácími básníky a spisovateli jsem byl v písemném styku, manuskripty mi posílali všelijakými oklikami. Podstatnou část pašované samizdatové tvorby mi pak také zajišťoval Dr. Vilém Prečan. A na mnohé vybrané tituly mi finančně přispíval prof. František Janouch z Nadace Charty 77. Jinak bych šel se svým podnikem ekonomicky ke dnu. Janouchova podpora mi zároveň umožňovala dávat knihy zdarma desítkám odvážných zájemců v Československu.
Vlastně jsi měl být poté, co se stal Václav Havel prezidentem, protežovaným prominentem… Jaká byla z tvého pohledu dnes již vlastně zapomenutá Olga Havlová?
S Olgou Havlovou jsem vyjednával častěji mezi Mnichovem a Prahou po telefonu, než si s ní později osobně povídal. Líbilo se mi na ní, že dokázala držet svého muže „při zemi“, jaksi v reálu. Netrpěla slavomamem a proto nejenom pro Havla, který to tak možná ani necítil, ale pro nás všechny nakonec bylo neštěstím, že tak brzy odešla. S paní Olgou jsme si byli vzájemně sympatičtí, což ovšem neplatilo u jejího protějšku. Nikdy jsem nepatřil k Havlovým kamarádům a rozkmotřil jsem se s ním a jeho kohortou nedlouho po převratu, když jsem měl možnost přesvědčit se z bezprostřední blízkosti, jak daleko je u něho od slov k činům.
Co se ozve, když se řekne Karel Kryl?
Co na tohle říct? Hlavně se vynoří bolest ze ztráty „dobrého přítele“, jímž mě on sám také nazýval. Byli jsme si hodně blízcí. Potom jsou tu také příjemné vzpomínky na bouřlivé básnické excesy, které jsme společně s ním a partou dalších českých i nečeských kumštýřů a kumštýřek v Mnichově a jeho bavorském okolí zažívali. Po staru se tomu říkávalo mejdany. To, co tady z Karlíka po jeho smrti udělali, se mi příčí. A jemu by se to příčilo ještě víc!
Básník pět let poslancem v Bruselu… Jak bylo, co zbylo? Z představ, předsevzetí, z ideálů?
Nehrnul jsem se tam a bral to po zvolení jako úkol, který přede mnou vyvstal. Snažil jsem se podat maximální výkon ve prospěch republiky. A že jsem přece jenom cosi dokázal, o tom svědčí jedno vyhodnocování italských expertů, kteří mě na konci mandátu 2004–2009 spolu se Zuzanou Roithovou zařadili coby nejaktivnějšího europoslance čtyřiadvacetičlenného českého týmu. Neměl jsem žádné zvláštní představy a nešel tam ani s ideály. Na půdě EU – konkrétně v Německu – jsem přece už předtím žil celá dvě desetiletí. Nepřekvapovalo mě nic, vadila mi ale klasická česká neschopnost se vzájemně domluvit a dokázat táhnout za jeden provaz, když je toho zapotřebí. V tomhle jsou právě třeba Němci v Evropském parlamentu příkladní. Další kandidaturu jsem odmítl, mám se svým „zbytkem života“ jiné plány.
Dočítám tvou nedávno vydanou sbírku sonetů Psát trny a šťávou z rudých růží, takže usuzuji, že stále tvoříš, dokonce se vracíš k té prazákladní inspiraci poetů – tomu krásnějšímu pohlaví, tedy dívkám. Když krmíš jako důchodce na lavičce v parku plaské holuby, zamýšlíš se nad tím, co jsi napsal kdy lepšího, zásadnějšího, nebo prostě jen s větším potěšením?
Tak teď jsi mě doopravdy rozesmál! Já a vysedávat na lavičce? Krmit holuby? Na něco takového jsem doposud ještě neměl pomyšlení. Cestuju často autem po českých pamětihodnostech, kochám se všelijakými pěknými místy, do kterých jsem za dlouholetého pobytu v cizině nemohl ani pomyslet ještě jednou vstoupit, a mezitím – dostaví-li se ono nutkání – sednu k počítači a píšu. Tím, co je v mé tvorbě horší či lepší se vlastně nezabývám, svoje vydané knihy po sobě nečtu. Někdy mě ovšem trápí, že jsem svůj obdiv a lásku k ženskému pokolení nedokázal vyjádřit dokonaleji. Proto o těch dívkách, ženách a paních píšu pořád nanovo, i ve svých sedmdesáti.
Hovořil JIŘÍ VLASTNÍK
Autor: DANIEL STROŽ, JIŘÍ VLASTNÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)