Naříkání na to, že český tisk je z osmdesáti procent v zatím téměř neviditelných cizích rukou, které se sápou i po vlnách, není k ničemu, ničím nepohne a přirozeně nic nezmění. Dokud se nic zlého neděje, dokud české zájmy nepřekážejí hrabivým zájmům těch rukou a i na domorodce cosi zbývá a zachází se s nimi poměrně slušně, konzumní většině je srdečně jedno, komu patří tisk, rozhlas a televize. Stejně je tomu i s osudem české literatury: dokud ji nikdo nezakazuje, ale také pro nic dobrého neudělá, zdá se všecko v pořádku, její existence stejně jako existence národa se bere jako samozřejmost.
   Jenže tak jako obrana národních zájmů je vydávána (zvl. médii v cizích rukou) za zbytečnost a zpozdilost a cejchována hanlivě jako nacionalismus, dokonce zběsilý, jako by neexistovalo právo na sebeobranu, také účinnou obranu národní literatury a kultury, bez níž nemůže být trvalé existence národa, má zatím za akutní nutnost jen pár set tvrdohlavých obětavců, kteří jsou vesměs bez přístupu do mocných médií a jejich hlas nedoléhá za hranice ghetta, do něhož jsou uzavřeni vžitou praxí médií, kde se pohrdavě ignoruje vše, co je nezajímavé pro trh anebo co by mu mohlo dost škodit. Za této situace nezbývá, než pochopit, že je třeba nového národního obrození, a soustředit se k vybudování střediska, v němž se budou sbíhat jeho silokřivky. Takovým střediskem nemůže být za daného stavu nic než cílevědomý a skutečně náš časopis, který by se možná mohl jmenovat David, protože první, co ho čeká, bude těžký boj s Goliášem, jímž je dnes televize. Má náš David sebemenší šanci ten boj vyhrát? Jistě ne větší než měl biblický David a než čeští vlastenci na začátku prvního národního obrození.
   Slovo náš v mém návrhu odkazuje (řečeno slavnými slovy z Poláčkovy knížky Bylo nás pět) k nám, kteří spolu mluvíme a chodíme; kteří radši spolu mluvíme, než zíráme na takovou obrazovku, jaká je; kteří spolu mluvíme o tom, jaká nádherná věc by mohla televize být, kdyby dnes téměř celá nesloužila málem už absolutní moci trhu i skrze ni manipulujícího, a to svýma věru neviditelnýma rukama, neviditelnýma, protože tak velmi špinavýma, že dokonale splývají s nejčernějším temnem, o jakém se ni samému Jiráskovi nezdálo; kteří spolu mluvíme o tom, jak zatnout tipec tomuto nejhromadnějšímu a také nejhroznějšímu médiu prakticky jednostranné komunikace (tu svou jednostrannost ovšem dnešní televize umně maskuje a zastírá), médiu názorové nivelizace, glajchšaltující globalizace a s ní už nerozlučně spojené atomizace, jaká je pro držitele moci doslova k nezaplacení: televize drží občany doma v jejich bytovkách a v papučích u obrazovek ve stále žhavené naději, že uvidí něco nebývale a mimořádně důležitého, nutného vidět, zkrátka super, že uslyší konečně nějakou exkluzivní zprávu a pobudou se známým slavným bavičem jménem Petr Novotný anebo amatérsky zpívající politička Vlasta Parkanová, takže se nebezpečně nesrocují na ulicích a na náměstích, pokud tam nejsou z obrazovky a pro obrazovku povoláni jakožto neplacený ochotný kompars, jako davy, které přece nemohou nebýt při tom, když se zase už dělají dějiny.
   Slovo náš v tomto textu odkazuje k nám, kteří spolu mluvíme - a mluvíme, místo abychom konali. Samozřejmě nevěříme, že si lidé vyžadují samé plytkosti, samozřejmě nám ještě nikdo nedokázal, že by se lidé nedívali na Shakespeara, kdyby nebyl zaháněn do kanálu, dvojkového televizního kanálu jako něco předem prezentované co málem školní otrava; a také samozřejmě víme, že se neviditelné ruce trhu, ovládající sněmovnu jako veliké loutkové divadlo, nikdy dobrovolně a po dobrém nevzdají své vlády nad médiem nenápadně, a tedy nejúčinněji manipulujícím jednou jako televize nepokrytě komerční, podruhé pod firmou televize prý veřejnoprávní, která se bezostyšně honí za zadavateli zlatonosné reklamy a vstřícně hoví jejich často velice pochybnému konzumnímu vkusu a jejich zálibě v neustálém bavení, samém bavení až ke zbavení se všeho smyslu a rozumu.
   Samozřejmě chápeme, že nám, co spolu mluvíme o osudu národní kultury, protože se bojíme o její budoucnost, nikdo nikdy nedá televizní licenci, i kdyby našimi mluvčími nebyli podezřelí levičáci; trh přece nemůže potřebovat a nepřipustí riziko důkazu, že obrazovka dokáže sloužit kultuře, a ne jen politickým honům na čarodějnice a podívaným co nejkrvavějším a nejdráždivějším.
   Televizní kanál nám nikdo nedá ani na jediný den nepropůjčí, ale protože si na ty globalizační splašky mnozí naříkáme, aniž se většinou dokážeme nedívat, leží tu a čeká obrovská šance na působení média sice méně vtíravého, o to však trvanlivějšího, protože soustavně sledujícího, přímo detektivně odhalujícího, jak si televize podobojí (veřejnoprávní stejně jako komerční) ve službě vševládného trhu počíná stejně klamavě jak reklama, z níž a s níž tyje; jak nás minutu po minutě, hodinu po hodině, pořady zdánlivě nejrůznějšími, dovedně zpracovává, abychom nejen kupovali stále dokonalejší vložky, stále víc osvěžující žvýkačky a stále výhodnější mobily, ale abychom si brali také za své, abychom si osvojovali žádoucí názory: žádoucí z hlediska té hrstky lidí, kteří mají v hrsti vše, moc peněz, a v tržním světě tedy moc jako takovou vůbec.
   Nedívat se prostě na televizi, když se nám nelíbí, jak nám to dobráci opakovaně navrhují, je těžší než řešit rovnice o mnoha neznámých a je to prakticky nemožné tak jako kvadratura kruhu: každý přece chce vědět a vidět a spoléhá na to, že si to, co mu ukáží, sám přebere; že vždy rozpozná, kdy skutečně jde o svobodu nebo o lidská práva, o lidskost, spravedlnost a hodnoty, a kdy se za těmi velkými a krásnými slovy skrývá jen spekulace a ta slova jsou dokonale vyprázdněná. Jenže sám to nikdo nezvládne, sám čelit tomu dravému proudu polopravd a pseudozábavy nelze.
   Nejsem proto jistě sám, kdo by uvítal, kdyby týden co týden dostával průběžnou, inteligentní a vtipnou, tedy vlastně i zábavnou, chytře zábavnou kritickou týdenní inventuru lstí, úskoků a nenápadné každodenní manipulace, jakou jsou už téměř všechny relace, od vynalézavě řízených diskusí až po ony zvlášť oblíbené seriály; kdyby tu byl prostě časopis, který by se soustavně kriticky věnoval televizním, filmovým, hudebním, literárním, divadelním a výtvarným kanálům; kdyby tu zkrátka byla časopisecká štika, která by týden po týdnu systematicky a zcela konkrétně proháněla celý domácí rybník a (proná)sledovala traviče vody, věděla o všem, co se děje a jak se o tom mluví a píše v médiích oddaných trhu, aby se tak stále připomínala bezcennost a prázdnota lákavě barevné obrazovky i barevných a lesklých týdeníků a měsíčníků. Jde o zřízení pranýře a neúnavný ironický komentář toho, co ve svém úhrnu představuje klamavou reklamu tržně zotročovaného světa; přirozeně se zvláštním zaměřením na jeho reklamní jazyk a také styl, jímž se ta média prostřednosti (slovem médium bezděky prozrazované) ohánějí stejně horlivě, jako velice rádi zpívají lidé, jimž je souzeno zpívat falešně. Systém formálně vzdávající pocty chrámům, ale sloužící krámům tak efektivně, že ve vytlačování náboženského duchovna dokázal za deset let víc než několik desítiletí byrokratického úsilí vštípit obyvatelstvu ateistické pojetí života, obává se takové soustavné kritické inventury své produkce jako čert kříže.
   Proto se například literární kritika, pokud ji tržní média vůbec pěstují, zcela programově omezuje na posuzování básnických sbírek a esejistických knih, vydávaných už jen v pár stovkách kusů, a na recenzování té beletristické prózy, jejíž náklad je ve srovnání s náklady konzumního čtiva a s miliony sledujícími debilní seriály trapně a hlavně zanedbatelně nízký; nepodrobuje hodnocení nic z toho, co mocně působí na davy a co formuje jeho představy o světě, kráse, hodnotě; každému soudu o čemkoli z veletoku pahodnot se důsledně vyhýbá; to čtivo a ty seriály prý není vůbec možné brát vážně a kriticky nazírat a přebírat, protože si to žádné vyšší cíle neklade, jako kdyby už ta rezignace na vyšší cíle nevolala po stanovisku, a jako kdyby plytce zábavné čtivo a seriálové televizní zábavno agresivně neutiskovalo, nevytěsňovalo a v knihkupectvích i v éteru se de facto nestávalo náhražkou toho, co se na rozdíl od něho nepodbízí a co hájí humanistické hodnoty.
   Tady je obrovské pole neorané. Čtyřstránková příloha, jakou je jednou za týden Obrys-Kmen, nemůže se pustit do takové nanejvýš potřebné soustavné heraklovské práce; taková očista superchlévů dnešního tržního krále Augeia čísle vyžaduje mnohem víc místa, strhující velkorysost.
   Je na čase založit časopis, který zaujme jako nápaditá, veselá a tím pronikavá a přitažlivá vlna, vždy znovu odplavující smetí, hrnoucí se ze všech těch kanálů; takový časopis, který bude věrným zrcadlem dnešního absurdního světa, nemůže nezaujmout mnoho čtenářů. Nemůže to být žádný chudý příbuzný na špatném papíře a s ubohými ilustracemi; skutečná tvorba není přece žádná chudinka bez oddaných ctitelů, kteří jen nenalézají na trhu, onom chaotickém trhu marnosti zatím, pokud jde o média, vůbec nic, co by bylo jejich; má co rozvíjet i nabídnout. Investice do takového podniku, do časopisu, kde bude vše, o čem píší pokleslým způsobem a s vážnou tváří všichni ti uměle a reklamně šťastní Jimové a stále stejné story, ale nazíráno našima očima, očima nás, co spolu mluvíme, a psáno naší kultivovanou mateřštinou, jíž nás stále učí Vančura, Nezval, Seifert, V+W, rozhodně se brzy začne vyplácet nejen morálně.
   Nehledejme sponzory, kteří zpravidla šilhají po tom, co jim to vynese, začněme každý sám u sebe, a kdykoli nás upoutá lákavá obálka a naše zvědavost nám už sahá do kapsy pro dvacet i mnohem více korun, které vzápětí považujeme za vlastně vyhozené, protože jsme se vlastně zas nic skutečně zajímavého nedověděli (nebo snad je k něčemu vědět, která s kým a jak dlouho?), podívejme se pod lákavou obálku někde v knihovně a ušetřený obnos použijme jako předplatné pro to, co bude skutečně naše.
   Co tak předložit té části veřejnosti, která ještě dovede myslet, docela věcnou představu o krásném časopise, který by byl opravdu náš, který by patřil nám, vypsat subskripci, ale přitom osobně zainteresovat každého, komu leží osud kultury a národa na srdci, získat zkrátka pro začátek jedno jediné procento národa - to bohatě postačí a náš David se nebude muset ve svém boji spoléhat na nespolehlivé vypočítavé sponzory a nebude muset žebrat o inzeráty.
   Je to sen? Jistěže. Krásný sen. První národní obrození bylo dlouho taky takový pouhý sen. Je to přece taky možnost, jak už konečně něco dělat.
   Nové národní obrození? Kdy jindy než teď, kdo jiný než my, co spolu mluvíme a co máme rádi českou národní kulturu bez ohledu na to, že někteří naši miláčci se občas šeredně mýlí a díváme se na svět v mnohém různě?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]