Pták noh

   Anarchista, individualista, prorok moderní doby, komunista kráčející v řadě, nad řadami i mimo řady, strážce třídní čistoty poezie, vášnivý diskutér, který zakončil svůj tvůrčí i lidský životaběh provokativní básní proti prezidentu Trumanovi...
   A zároveň ve stejném těle mučedník napadaný lidmi, které nepochopil a kteří nepochopili jeho, chlupatý faun, satanista, nevybíravý svůdce, materialistický poživačník zalykající se vůněmi lesů, vod, strání a ženské pleti...
   Hned vynášený coby skalní orel české poezie, sám bájný pták noh v zapelichané voliéře Čech, hned zatracovaný coby zkostnatělý demagog, sám vděčný objekt v rukou demagogů...
   To vše byl, je a zůstane Stanislav K. Neumann, otec moderní české poezie, který razil cestu vetešnickou hlušinou avantgardě, jež ho milovala i nenáviděla, trpíc Oidipovým komplexem.
   Já osobně nikdy nezapomenu na návštěvu ve vile Hercovce, kterou mu momentálně vděčný národ daroval jakožto státnímu básníkovi č. 1. Ve vile, kterou v našich časech obývala již jen Lída Špačková, jeho múza i těšitelka, v jejíž tváři bylo lze zachytit poslední poprašek bývalé krásy. Žila osaměle a bez peněz, neboť orel byl již třicet let mrtev a divotvorný pták noh není v žádném režimu oblíben...
   Zavedla nás do Neumannova úmrtního pokoje, v němž nebylo s ničím hnuto, ani s prachem. U okna stálo křeslo přikryté dekou, jíž rytmicky pohybovali moli. Pléd děravý jak noční nebe jižních krajin si však dosud pamatoval básníkovo tělo.
   Tento nadýchaný, jemně se vlnící tvar byl nejen mementem mori, nýbrž i mementem jediné věčnosti, kterou smíme prožít.

   KAREL SÝS
   Z nové knihy edice Báseň pro tebe NĚHA Z HLUBIN, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 99 Kč


   STANISLAV K. NEUMANN

   Básník a člověk

   Básník a člověk jedno jsou,
   nelze jich oddělit frází.
   Květ každý dán je rostlinou,
   a rostlina půdou, z níž vzchází.

   Čarodějové nám ze svých slují
   věc prostou ovšem zatemňují.

   Básník a člověk jedno jsou,
   světlonoš, mrzák, troup nebo dítě;
   básník a člověk svorně jdou
   opium pít i ležeti v žitě.

   Čarodějové nám ze svých slují
   věc prostou ovšem zatemňují.

   Básník a člověk jedno jsou,
   dělník, jenž rodí se pro čin
   a podporuje hřivnou svou
   osvobození nebo zločin.

   Čarodějové však z temných slují
   tu prostou věc nám zatemňují.


   Poledne v seči

   Mám plná ústa pryskyřic
   a myslím, že utonu dnes
   v zeleně proudech dychtivých,
   jež ze všech stran se řítí.
   Je poledne. Ležím u seče.
   Do vlažné trávy jsem kles.
   Po tichých deštích májových
   vzduch hoří, chvěje se, svítí.

   A já tu ležím pokořen
   života bláznivým dnem,
   jenž tryská, šílí, zpívá, žhne,
   var pudů, hladů, žízní;
   jsem zmámen vzruchem instinktů
   a tvarů prchavým snem,
   jež od země tíhnou za sluncem
   a synteticky vyzní.

   Mám plná ústa pryskyřic
   a barev plničký zrak;
   šum promíšených pohybů
   jak moře v sluch mi hučí:
   já ležím na dně, trosečník,
   jenž opustil svůj vrak
   a život pod hladinou teď
   se milovati učí.


   O půl šesté ráno podle zahrad

   O půl šesté ráno podle zahrad
   znova s tebou v duchu hovořím
   po těch pěti nočních hodinách, jež
   zpola probděl jsem - a pouze vím,
   že jsem s tvými ňadry na rtech spal,
   rukama tě celou miloval.

   Všecky myšlenky mé, všecky nervy
   dávno, drahá, víš, že ty jen máš,
   ale teď i krev mou, celé tělo
   těžkým vínem bouříš, napínáš:
   Strome sladký, rovna nemoci
   je má touha po tvém ovoci.


   V modřínech

   V květnovou zeleň modřínů,
   ve smaragdovou lázeň
   hodil jsem srdce únavu
   a mozku střízlivou kázeň.

   Dostal jsem ukrutnou, divou chuť
   celý se ponořit do ní;
   ne jako člověk, jak strom se chvět
   pod cvalem větrných koní.

   Tak zatraceně býti nah!
   Tak moudrý, pevný, svěží!
   Tak samozřejmě přijímat
   měnlivý život, jenž běží!

   Celý jsem vtiskl se do stráně,
   jí sestoupil jsem až ke dnu,
   čekal, až zapustím kořeny
   a větve zelené zvednu.

   Modřínů vlající chocholy
   nad hlavou šuměly mi,
   les v nitro vcházel mi pomalu
   a všemi smysly mými.


   Listopad mezi buky

   Všechny jízvy strání se již obnažily
   zvětralé a šedé, mechem skvrnité.
   Suchá voda větru šumí steskem lesů,
   po vrších je slunce měkce rozlité.

   Slunce milosrdné, jež by chtělo hřáti
   stromů vrcholky již polobezlisté...
   chladný den má vůni hrdé rezignace,
   barvy rozkladu a lesky zlatisté.

   Bloudím žleby mezi bukovými lesy.
   Ještě mají stromy trochu zeleně,
   vydechující do spleti kmenů choře
   lehce fialovou páru jeseně.

   Bloudím tiše s křídly klidně složenými,
   zhnědlé zlato buků šustí pod nohou,
   na dně žlebu ručej zvoní ledovitě,
   ptáci - touho! - ptáci zpívat nemohou...

   Stojím v klíně kopců; harmonií stesků
   sladce dýše píseň listopadová.
   A mne mrzí jedno: v černém haveloku
   že tu stojím jako skvrna surová.

   Raděj byl bych faunem chlupatým a hnědým,
   v hnědých proudech listí sotva zřejmý bod:
   na bukový pařez s píšťalou bych used
   listům padajícím hráti doprovod.


   Jsi z prutů zlatých a stříbrných

   Jsi z prutů zlatých a stříbrných
   tvrdá a krutá klec,
   a já jsem stěn tvých studených
   zoufalý zajatec.

   Od mříže k mříži se potácím
   s touhou a mroucím snem,
   odražen, vstanu a narazím;
   lidé jsou zvěřincem.

   S rozbitou hlavou vzpomínám
   v pokorný schoulen kout,
   jak za člověkem jsem vyšel sám,
   zřel zlatý oblak plout.

   Byla to iluze. Šel jsem tmou.
   Objal mne tvrdý kov.
   Až mne z té klece vynesou,
   buď zdráva! Šťastný lov!


   Život

   Život je krásný, život je těžký,
   nemilosrdné hodiny,
   dlouhá údolí, vysoké sněžky,
   jsme vlastně všickni hrdiny,
   my, kteří jdeme pěšky.

   Život nás láká, život nám hrozí,
   žíznivé touhy, krvavá lopota,
   za rohem číhají zákeřní bozi,
   zlatá periférie života,
   ti, kdož se tu jen vozí.

   Život je krásný, život se mění,
   všeho i bídy jen do času,
   z temnot se dereme na světlo denní,
   v nejkrkolomnějším zápasu,
   bude i to, co není.

   Život je krásný, daleká cesta,
   marné však není žádné volání.
   Zemdlený není ostudou města,
   hanbou je zrada a pokání,
   zpáteční cesta se trestá.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]