Kdyby se osada Bocca di Magra nenacházela v Itálii, na pomezí Toskány a Ligurie, ale v Čechách, nemohla by se jmenovat jinak než Ústí nad Hubenou: Bocca v tomto případě znamená ústí a Hubená je řeka Magra, která se tu vlévá do Tyrhénského moře. Okolnímu kraji se říká Lunigiana, podle dávno v půdě zmizelého - zbyly po něm zbytky malého »kolosea« a sem tam objevené římské mince a střepy nádob - římského přístavu a města Luni, položeného mezi mořem a Apuánskými Alpami. O nich v Kůži píše Curzio Malaparte: »A odtamtud jsme pozorovali pisánskou rovinu až k Livornu, k Masse, piniové hájky a moře tam dole, světélkující víčko moře a Apuánské Alpy, bílé sněhem a mramorem.« Z Bocca di Magra se dá turistickou stezkou vysoko nad mořem vyrazit na opačnou stranu, obejít klášter na Punto Corvo, Havraním výběžku, odkud možná shlížel na moře pod sebou z rodné Florencie vypuzený Dante Alighieri, projít osadou Monte Marcello, pojmenovanou po římském konsulovi Claudiu Marcellovi, který zde svedl vítěznou bitvu s odbojnými Ligury, a dorazit do městečka Lerici, kde v roce 1822 moře vyvrhlo na břeh tělo utonulého anglického básníka Shellyho. Jeho přítel Byron mu na břehu otevřel hrudník, srdce vložil do olověné schránky a tělo spálil na hromadě klestí. Rozlehlý záliv, který Byron prý den co den tam a zpátky přeplaval, se dnes jmenuje Záliv básníků. Podobně by se Bocca di Magra mohla jmenovat Osada literátů a umělců.
   V prvních letech po druhé světové válce se tu usadila literatura. Už před ní, v roce 1932, v nedaleké lokalitě zvané Poveromo, strávil několik měsíců rasovými zákony ze své vlasti vypuzený Walter Benjamin. Bydlel tu se svým přítelem Wilhelmem Speyerem ve vile Iréne, psali tu divadelní hru Plášť, klobouk, rukavice, která je měla uživit, a Benjamin se tu pustil i do Berlínského dětství kolem roku 1900, vzpomínek na město, do něhož se už nikdy neměl vrátit. Vilku tu tehdy měl i spisovatel a malíř Alberto Savinio a sem za ním přijížděl i jeho slavnější bratr Giorgio De Chirico. V nedalekém Forte dei Marmi pobýval přes léto, to ale až po druhé světové válce, slavný sochař Marino Marini (častý host v restauraci Ciccio v Bocca di Magra), u něhož bývali hosty anglický sochař Henry Moore a litevský sochař Jacques Lipchitz. Objevoval se tu i obchodník s uměním Kahnweiler. Významný turínský nakladatel Einaudi přivedl do Bocca di Magra spisovatele Elia Vittriniho, jehož knihy Sicilské táčky, Lidé a nelidé a Červený karafiát jsme četli v českém překladu, básníka Vittoria Sereniho, jehož Lidské nástroje jsme si rovněž mohli v překladu přečíst, a básníka a kritika Franca Fortiniho. Oba posledně jmenovaní si zde nakonec pořídili trvalé bydlení. Z osady Le Grazie, kde se narodil, za nimi do Bocca di Magra docházel básník Giovanni Giudici, vášnivých poválečných diskusí se tu účastnila významná americká autorka Mary McCarthy, přítelkyně politické publicistky Hanah Arandtové, a sem rovněž umístila, po letních měsících, které zde strávila, děj svého románu Koníček z Tarquinie francouzská autorka Margareth Durasová. Bocca di Magra si tehdy vysloužila výstižné označení »rive gauche« levicových intelektuálů.

   + + +

   Na rozdíl od počátku let padesátých, kdy Bocca di Magra byla zastrčenou rybářskou osadou a břehy řeky byly zarostlé vysokým rákosem (»Řeka protékala pouhých pár metrů od domu, byla široká a bezbarvá. Cesta ji doprovázela až k moři, bylo rozlehlé, olejnaté a šedivé, ztrácelo se v mléčném oparu. (...) Byla to malá osada na břehu moře, prastarého západního moře, nejuzavřenějšího, nejteplejšího a příběhy od počátku světa nejzatíženějšího moře. Na jeho březích nedávno skončila válka (...) Třicet domů u paty kopce, podél řeky, spojených se zbytkem světa prašnou sedmikilometrovou cestou, končící v moři,« tak líčí osadu Margareth Durasová v Koníčkovi z Tarquinie), kotví tu dnes po celé kilometry směrem do vnitrozemí stovky jachet a výletních člunů. Restaurace Ciccio, založená v roce 1951 otcem nynějšího majitele Maria Guelfiho, byla rákosem krytá chýše. Dnešní moderní a široko daleko proslulý restaurant je obklopen artefakty z mramoru vytěženého v lomech za Carrarou, na protějším břehu řeky, kde se v tamějších ateliérech a dílnách usadily desítky, možná stovky sochařů z celého světa. O návštěvách malířů, byli to Zeno Birolli, Ernesto Treccani, grafik Giovanni Pintori a další, svědčí obrazy na stěnách restaurace. Častým hostem byl, ačkoliv se věnoval výlučně bronzu a ne mramoru, slavný sochař Marino Marini.
   Restaurace je však především restaurace a řeka a moře jsou především ryby. Takže aspoň jeden, asi ten nejjednodušší recept z restaurace Ciccio:


   Ryba v soli

   Branzino (italsko-český slovník tvrdí, že jde o mořského okouna), nebo orata (týž slovník ji navrhuje coby pražmu zlatou) či dentice (a hle, slovník znovu navrhuje mořského okouna, určitě ale půjde o jinou rybu). Dále je třeba hrubá mořská sůl, extrapanenský olivový olej (pokud možno ligurský) a pepř.
   Ryba by měla vážit něco přes kilogram, být tedy spíše větší než menší. Je třeba ji pečlivě vyvrhnout, obalit navlhčenou (lépe k rybě přilne) mořskou solí a na pekáči vložit do vyhřáté trouby. Tam zůstane 45 minut. Pak se vyjme ze spečené soli, porce se naloží na ohřáté talíře, ochutí olivovým olejem a opepří. Nejlepším doprovodem je čerstvý hlávkový salát nebo v páře vařená zelenina.
   Bůhví, jak by v soli dopadl český kapr.
   Návštěvníci se restauraci za chody, které jim předkládá, odměňují nejen penězi (těch není zrovna málo), ale i verši, pokud jsou ovšem básníky. Básník i častý host je Giovani Giudici:


   Nevýznamný host

   U tvé tabule, Mario, ze Susan Strasbergové v lidovém vydání
   v šeříkovém svetříku, neopětován, po celý večer
   oka nespouštím, a tak, má-li být, co vidím,
   mým posledním a vrcholným chodem, budiž
   to ty, kdo mému osamocení tolikerou podívanou
   jíž hynu tady, abych tam pro svět trval
   předkládá a tak vše co v nás ze zlomyslnosti
   milé je s díky ti co svědek připisuji.


   Susan Strasbergová, americká herečka, dcera zakladatele Actors Studio (Deník Anny Frankové, Piknik s Henry Fondou) zemřela v roce 1999, bylo jí šedesát šest let. Giudici se pro její podobu zjevně vrátil do svých mladých let. Báseň je datována 2.21.XI.1999.
   Velikánské akvárium, z něhož si host může vybrat rybu či langustu a nechat si ji připravit, umístěné uprostřed restaurace, je dějištěm básně Giorgia Soaviho.


   V akváriu
   (U Ciccia)

   Němý jak ryba
   díváš se na nás
   já si pomalu plavu
   opatrně mávám ploutví
   velice nerad bych
   vrazil nosem do skla
   tvého akvária
   Zato si mi z tlamky hrnou
   ošklivá slova
   zlé urážky
   nadávky
   - příkré odsudky
   takové totiž milý voyere
   my ryby jsme:
   ničeho se nebojíme

   + + +

   V Apuánských Alpách, za řekou, jsou slavné lomy na mramor. V roce 177 před naším letopočtem vyslal tehdejší římský triumvirát do pláně pod nimi dva tisíce kolonů, aby tu zúrodnili půdu a založili zemědělství, a část otroků z přístavu Luni naopak přemístil do hor, aby tam lámali mramor, který Řím potřeboval na výzdobu města a jeho chrámů. Otroci (hodně jich bylo z Afriky a na zdejších obyvatelích je to prý stále ještě znát) si tu založili osady a mezi jinými i Colonnatu, tu až nahoře mezi horskými vrcholky. V roce 1570, kdy si do Apuánských Alp, hlavně do Pietralaty, přijížděl vybírat mramor sám Michelangelo, měla Colonnata čtyřiadvacet »ohnišť«, neboli bydlilo tu čtyřiadvacet rodin. Byla a je dosud uzavřena v mramoru, obklopena lomy, v nichž ocelová, vodou zalévaná lana odřezávají mramorové bloky, které na zvláštním zařízení kloužou na dno lomu a odtud jsou odváženy. V dálce jsou tu a tam vidět kaštanové hájky.
   Apuánské Alpy měly i svého básníka, Ceccarda Roccatagliatu Ceccardiho, zakladatele »Apuánské republiky«:

   V srdci naděje váhá. Tak váhá asi
   i dívenka, aby pak ale rozevřela okenice
   a v okně si po koupeli rozčesala vlasy.

   Tam si prozpěvuje a v jasu dne čeká
   až si Apuánské Alpy odhrnou mlhu z čela
   a užaslým zrakům se ukáže modravá řeka.

   Ta modravá řeka je samozřejmě Magra. Idylický výjev však skrývá realitu spíše krutou. Práce v lomech byla a dosud je navýsost nebezpečná a zranění či smrtelný úraz byly na denním pořádku. Život každého závisel na každém, život a smrt byly otázkou každodenního rizika. Prekérnost života akcentuje jeho jedinečnost i souručenství s životy ostatních. Oba postoje jsou uloženy v základech anarchismu, jehož Carrara a okolí byly a jsou dodnes aktivním centrem: na jednom z carrarských náměstí stojí pomník - jediný na světě - anarchisty, podle všeho právě onoho Gaetana Bresciho, který roku 1900 sprovodil v Monze ze světa italského krále Umberta I.

   + + +

   Poezie si vybírá básníka a básník krajinu nebo město, jako třeba Baudelaire Paříž, aby jim jednou provždy opatřila konečnou podobu. Tato ve slovech uložená podoba je na rozdíl od těch, které se jedna za druhou střídají podle libovůle ničivého reje průmyslu a trhu, podobou trvalou. Paříž trvá mnohem víc v Baudelairových verších než v dnešních pařížských atrakcích a turistických vedutách. I pravá, skutečná Bocca di Magra a celá Lunigiana jsou stále více dostupné ve verších jejich básníků než v současné podobě. Takže:
   Kéž bych tě v ruce podržet mohl, kraji,
   jenž zvával se Luni, jak etruskou vázu.

   (Gabriele D'Annunzio)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]