Vyjeli jsme autem nazdařbůh po karlovarské výpadovce a hned za Prahou jsem odbočil přes Unhošť a Kačák na Křivoklát, nic chytřejšího mě nenapadlo. Stmívalo se, když jsme zastavili na náměstí. Jediný hotýlek v obci však měl zrovna zavírací den. Pokračoval jsem tedy polními zákrutami dál, až do Rakovníka. To už byla tma a začínalo se svítit. Po celou cestu jsme žvatlali o ničem. Okna místního hotýlku na náměstí byla temná, ale skoro prázdný výčep byl v provozu. Objednal jsem nejlepší pokoj pro dva. Číšník i zároveň recepční mi tiše sdělil, že pokoje jsou všechny stejné a zároveň zdůraznil, jestli nejsme manželé, že nás nemůže ubytovat společně, hlídka VéBé to k němu chodí denně po půlnoci kontrolovat. Zeptal jsem se ho, jsou-li ty hlídky uplatitelné. Odpověděl pokrčením ramen a s lišáckým úsměvem: -Nikdy jsem se o to nepokoušel.- Výraz jeho očí však prozrazoval že ano, že to ovšem závisí na mně. Pro všechny případy jsem objednal pokoje dva, řekl jsem mu, že budu platit hned, poněvadž ráno musíme odcestovat ještě před snídaní, a abych získal jeho sympatie, nabídl jsem mu, že si může k účtu připočíst láhev vína pro sebe, aby si měl čím připít s tou případnou půlnoční hlídkou. Stejně mi bylo jasné, že nás s Andreou zapíše jen na jeden pokoj a peníze za ten druhý skásne do vlastní kapsy. Ale snad bude za to od něj klid, doufal jsem. Pak jsme vstoupili do pokoje, zřejmě nejlepšího v budově, poněvadž byl v prvním patře a s výhledem na náměstí. Skličujícím dojmem však působilo - i když tu bylo čisto - chatrné a přestárlé zařízení včetně povlečení, ale hlavně tu nejen nebyl záchod či koupelna nebo aspoň sprcha, nebyl tu totiž ani vodovod. Pouze v jednom koutě leželo na malém stolku oprýskané porcelánové umývadlo, vedle na zemi stál velký džbán s vodou z jedné strany a kýbl na vylévání vody z druhé strany. Vzduch k zalknutí, zřejmě se tu dlouho nevětralo, místnost malá, úzká, podél stěn po posteli a mezi nimi dva noční stolky. Položil jsem na ně tašku s jídlem a pitím a nešťastně pohlédl na překvapenou Andreu. Hořce se pousmála a řekla tiše: -I v tom nejmenším hotýlku nejmenšího městečka v Itálii mají v každým pokoji pěkně pérovanou válendu, koupelnu s bidetem a wécé.- Pak mávla rukou a prohlásila rozhodně: -No co, musíme to vzít tak, jak nám to osud nachystal. V žádným případě už mě z tohodle baráku nikdo nedostane a na chodbu nahou taky ne. Přistoupila ke mně a na důkaz, že je jí prostředí od téhle chvíle lhostejné, se mile usmála, přitiskla hlavu lehce k mému rameni a řekla: -Oběhni všecky prázdný pokoje, i když se mi zdá, že jsme tu jedinými hosty jen my, a přines všechny džbány s vodou, kolik jich uvidíš a nějakej kýbl navíc, musím bejt při milování pořád čistá, to je moje zásada i zvyk. Já zatím dám k sobě ty nemožný postele, který určitě vržou!- A jen se na jednu z nich posadila na zkoušku, péra zavrzala tak hlasitě, až jsme se rozesmáli představou, jak přežije dnešní noc tahle ztichlá budova. Než se mi podařilo nanosit do našeho pokoje víc než deset džbánů, plných vody a čtyři prázdné kýble, rozprostřela Andrea občerstvení doprostřed našich spojených lůžek. A když jsem po posledním džbánu zamykal definitivně dveře, končila donaha vysvlečená Andrea očistu svého těla v umyvadle na zemi a pak poprvé vylila vodu do kýble. Udělal jsem totéž a posadil se taktéž nahý proti ní. Dotýkali jsme se šlapkami nohou, mezi námi naservírované jídlo s lahví valpoliceli. V pokoji bylo skutečně dusno k nevydržení, a proto jsme pootevřeli okna. Měli jsme před sebou celou noc a tak jsme nespěchali. S ničím. Uspěchanost je zlodějem krásy požitku. Všechno bylo stejně nádherné jako tenkrát, když jsme se loučili. Zprvu se mi zdálo, že v Andreině jednání i projevu není nic, co bych už neznal. A přece. Ponenáhlu jsem si začal uvědomovat, jak stále víc a víc stupňuje - ale zároveň zpomaluje - něhu a hravost vůči mému tělu a k témuž snažení de facto provokovala i mne a toto vzájemné, jemné vzrušování gradovala tím, že to rozhodující neustále oddalovala. Hlavní změna však spočívala v tom, že bez ustání něco mlela pusou, ona tu pusu vlastně vůbec nezavřela. A jak stoupalo její vzrušení, proměňovala se její samomluva v souvislý sled hlasitého vyjadřování všech detailních pocitů i zároveň obdivného konstatování všeho, co se děje, co v kterém okamžiku provádíme a jak je tím vším nadšena. Po této počáteční fázi vzrušování vstoupila Andrea do jakéhosi transu a v něm teprve začínala být milostnicí, oddanou pouze mně a prožitku chvíle, bez jakýchkoliv zábran a zcela k dispozici mé vůli a mým přáním, s jedinou všezahrnující snahou učinit mě šťastným. Reagovala iniciativně a okamžitě na každý i jen naznačený můj záměr a sama byla nadšena, když jsem já pochopil i ten nejmenší náznak jejího přání. Její vášní se zmítající tělo podléhalo zvláštnímu vnitřnímu žáru, který prolínal celou její bytostí skrz naskrz a vystupňoval se až do ničím neovládané extáze, jež proměnila i její nezastavitelný slovník, složený převážně jen z výrazů, jimž v literatuře říkáme pornografické, avšak z jejích úst zněly kupodivu hravě a povzbudivě. Zároveň jsem cítil její snahu strhnout mě k obdobné slovní extázi, což bych rád udělal, poněvadž i mě strhla do stejného transu, v jakém setrvávala ona, ale přece jenom mi kdesi v hlavě zůstal kousíček ještě nezasaženého rozumu, který současně s nádherou prožitku vnímal také nejen příšerné vrzání postele, ale i pootevřená okna na náměstí a jednoduché dveře na chodbu, a tak jsem dokázal svůj slovní souzvuk s jejím vyjadřovat pouze šeptem. Věděl jsem, že hlasitější můj projev by jí byl milejší, avšak v závěru extáze už jí bylo najednou mé souznění lhostejné, poněvadž přešla na řvoucí samomluvu a blízko před svým vyvrcholením počala neovladatelně křičet: -Jsem sopka! Jsem Etna! Jsem Vesuv! Nastane výbuch, pozor! Už se blíží! Roztrhá mě na kusy! Zničí mě! Teď! Už je tady! Jsem láva!- A pak místo slov začala nepříčetně a bez ustání řvát, jako když ji na nože berou, až do závěrečné křeče, a pak v mžiku utichla, i její tělo jakoby zkamenělo a protože se mi podařilo, abychom vyvrcholení našeho společného pocitu nádherného konce prožili ve stejný okamžik, přitiskli jsme se oba k sobě, a já vnímal každý její sval, jak je napjat v jakési křeči či ustrnutí, stejně křečovitě mě objímala, nemluvila, jen se stále silně a bez pohybu ke mně tiskla a teprve po dlouhé chvíli, kdy její křeč povolila, uklidnilo se i její vědomí, usmála se na mě a zašeptala úplně tichounce: -Bylo to strašně krásný, Františku!- Vzápětí však vyskočila jako rybička a prohlásila vesele: -Musíme se umejt!- Celá se pak umyla v umyvadle na zemi a ve spoustě vody a všecko kolem zacákala. Po ní jsem se umyl celý já a Andrea se mezitím celá navoněla. Potom jsme vedle sebe leželi a začínali opět projevy něhy a laskání jako na začátku. Andrea ovšem neopomněla zdůraznit jemnou výčitkou, že se bojím mluvit ´při tom´ nahlas. -Bylo by hezčí, kdybychom byli oba ve stejném opojení,- přesvědčovala mě a chtěla, abych od teďka přestal myslet na cokoli jiného kromě samotného milování. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsme u otevřených oken na náměstí malého českého městečka, kde jakýkoliv noční hluk vzbuzuje abnormální pozornost, nehledě na pravděpodobnou přítomnost esenbáků u výčepního v přízemí, kteří jistě vše sledují, aniž by - díky jednoduchým dveřím - museli stát přímo za nimi. Vysmála se mi, že nám oběma může být Rakovník ´ukradenej´, nikdo nás tu nezná, tak co! Nechtěla pochopit, že naši strážci zákona mají k dispozici naše občanky i číslo mého auta a že budou podávat noční hlášení s patřičným ´vyhodnocením´ a že jsme tak v jejich rukou. Tvrdila, že nám pro milování, třebaže na zdejší poměry snad trochu hlučnější, nemůže přece nikdo nic udělat a chlubila se: -To my když s Benitem někam přijedeme, a většinou jsou to taky jen malý městečka, tak Benito otevře okna dokořán, nejraději se se mnou miluje už odpoledne a pak když se vydovádíme, vyšňoříme se a vyrazíme na náměstí - to už bejvá pozdní odpoledne a na tom náměstí se právě korzuje - zavěsíme se do sebe a Benito se se mnou chlubí a hrdě se mnou taky promenáduje mezi všemi, kteří nás skrz ty otevřený okna slyšeli a nyní na nás koukají s obdivem a s úctou!- Nakonec se nechala přemluvit alespoň k tomu, že svůj slovní vodopád, jakmile propadne hlasitosti, povede v italštině. Což splnila. Její italské žvatlání, v němž převládaly ty nejšťavnatější výrazy italské lidové erotiky, zněly ovšem v českém prostředí velmi roztomile, přestal jsem mít zábrany „že to někdo slyší“ - teď tomu konečně nemohli rozumět - a zřejmě jsem se projevoval odvážněji než předtím, neboť mne Andrea potom pochválila - už česky, samozřejmě. A tak jsme se milovali po italsku dál a dál, až najednou, když už jsme neustálým mytím vypotřebovali skoro všechnu vodu, jsem zaslechl skrz naše pootevřená okna odněkud z dáli zakokrhat kohouta, což signalizovalo, že brzy bude jitro. A já za žádnou cenu nechtěl po našem ´vystoupení´ opustit tohle městečko za bílého dne. Andrea proti tomu nic neměla a tak jsme se pomalu oblékli, sebrali zbytek svých věcí a tiše opustili místnost, plnou džbánů a kýblů, včetně umyvadla na zemi uprostřed jezera vody.
   V přízemí u výčepu, kudy jsme museli projít, seděli s výčepním ne dva, ale pět esenbáků, na stole s vypitou lahví vína, zřejmě s tou za moje peníze, a zírali na nás jako na lidi z jiného světa. -Nashledanou!- řekl jsem vesele, když jsem vracel klíč, ale výčepní se zmohl jen na pokynutí rukou, policajti nebyli tělem schopni pohybu a jen mlčky za námi natočili své hlavy. Ještě větší překvapení nás čekalo venku. Byla sice ještě tma, ale sem tam roztroušené lampy ozařovaly skupinu dospělých, stojících pod oknem našeho dovádění. Mlčky se na nás dívali jako na duchy anebo na světoznámé hvězdy, s obdivem jako v té Itálii, ale zároveň s jakousi tajemnou bázlivostí: co jsme si to dovolili! Teprve když jsem rozjel auto, vyprskli jsme s Andreou v hurónský smích, Andrea nebyla k zastavení a až když se uklidnila, řekla: -Sice nic neviděli, ale co slyšeli, muselo bejt pro ně pro všecky větší zážitek než nejlepší gala-číslo v cirkuse!- Pak se mi stulila na rameno, s nohama na sedadle, a škemrala svádivě: -Bylo to sice moc hezký, Františku, opravdu nádherný, ale ještě nejni konec noci. A já bych chtěla, abys mě odvez´ ještě někam, kde bys moh´ křičet jako já a úplně bez zábran, já to totiž potřebuju, ono mě to vyhecuje k vrcholnýmu výkonu a pak to teprve bude pro mě konec noci.- -Jedině u Ronyho,- konstatoval jsem. A Andrea si povzdychla: Má tam děsnej bordel! A špínu! No, ale pořád to tam bude pro nás vhodnější než v blbým Rakovníku!- Dala mi pusu na tvář a pak řekla, že se budeme celou cestu navzájem hladit, aby nebyla ospalá, až dorazíme na místo a že si musíme zároveň povídat. Snažil jsem se tedy řídit jen levou rukou a pravou se dotýkat jejího těla, které jako by bylo potaženo horkým hedvábím. Zároveň jsem jí položil otázku, která mi ležela v hlavě od chvíle, kdy jsem se dočet´ v jednom z jejích dopisů, že kromě s Benitem začíná mít milostné styky i s jinýma: -Ty sice tvrdíš v každém svém psaní, že jsi tam v té Itálii věrná jenom Benitovi, ale při tak širokém provozu, jak líčíš, musíš přece aspoň někdy narazit na chlapa, co není ochoten smířit se jenom s tím málem, které mu nabízíš, a žádá tě, notabene za tak velké peníze, celou! Jak to, že zrovna o nich se nikdy nezmiňuješ?- Chvíli mě jenom mlčky hladila dál, než tiše a klidně odpověděla: -Protože takoví nejsou. Záleží přece na mně, jak si koho z klientů zpracuju tak, aby byl s tím, co s ním provedu, spokojenej. Je to věc mýho umění! Za celou dobu, co tohle provozuju, jsem na takovýho, jakýho máš na mysli, narazila jen jednou. Jedinkrát! Ale to se nedalo nic dělat. I když ošklivej nebyl, nijak mě ničím nezaujal. A násilím by mě samozřejmě k ničemu nepřinutil. Stačí zazvonit nebo křiknout a hned by mě přiběh´ někdo vysvobodit. Jenomže tenhleten byl jemnej, milej, jakejsi prachatej rejdař z Holandska to byl, s ničím na mě nenaléhal, ale nic na něj na druhý straně nezabralo. Najednou šáhnul do svýho odloženýho saka, vyndal dalších dvě stě padesát tisíc, položil mi je za hlavu a řek´, že mu nebude hezky, dokud nebude před tím hezky mně a prosil, abych mu to dovolila. Za ten příplatek, řekla jsem si, mu to jednou povolím, bez žádnýho vyvádění jako s tebou, samozřejmě, prostě mu jen podržím. Jenže ono to nemělo konce, vnitřně jsem se musela šíleně bránit, abych nezačala doopravdy, poněvadž mu to docela šlo, no a pak už jsem nemohla, zatímco on jo, a tak povídá: ´Tam dole máš takovou pěknou mulatku, přiveď ji! Dám vám každý dalších dvě stě padesát táců.´ Tedy jsem ji přivedla a on chtěl, abych se dívala a oba je přitom hladila a povzbuzovala, tak jsem se přidala, ta mulatka, říkali jsme jí Endy, dělala, co mohla, ale i ona posléze už dál nemohla, a ten Holanďan pořád fit a k neutahání, tak jsme se do něj pustily obě rukama, zubama, prováděly s ním možný i nemožný, a přesto to trvalo ještě pořádně dlouho, než jsme zkrotily tu jeho pitomou ocelovou erekci. Asi sněd´ předtím nějaký prášky, aby dlouho vydržel, jinak si to neumím vysvětlit. A pak zmizel a už se nikdy víc u nás neukázal. Přišlo ho to, včetně dvojitýho podílu pro Benita, na jeden a půl milionu lir. Zřejmě si to moh´ lajsnout. Když jsem to vyprávěla Benitovi, chtěl akorát vědět, jestli jsem se s ním líbala. Když jsem ho ujistila, že taková věc nepřichází nikdy s nikým jiným v úvahu než s ním, usmál se, řek´, že je to v pořádku a podruhý abych byla ostražitější. No a to je všecko.-
   Chvilku jsme jeli beze slov. Drželi jsme se za ruce. Pak jsem řekl: -Mě na tom všem, cos mi dosud na sebe prozradila, fascinuje, že má nejmilejší a zároveň nejvzdálenější přítelkyně, je milenkou vůdce banditů, snad přímo hlavy milánský mafie, a mně to nevadí! A když tak uvažuju, proč mi to nevadí, tak mám pro to dva důvody. Ten první - že se o ni čím dál víc bojím, a ten druhý - že ji mám přesto rád a věřím, že to jednou všecko skončí.- Nadzvedla se, aby mě mohla políbit na tvář a pak řekla: -Jednou to určitě skončí, ale zatím ne. A já tě mám ráda taky. Jenomže mít rád zblízka a denně je něco úplně jinýho než mít rád na dálku. Ty jsi teď hlavně moje duševní opora. Já ji nutně potřebuju, třebaže na stejnou dálku. A taky jsi má vrba. Tu taky potřebuju. Proto ti umožňuju, abys mě poznal skrz naskrz. Jenom s tím Benitem to vidíme každej jinak. Po svým. Benito nejni žádnej šéf mafie, i když jeho postavení nejni zase tak malý. Například všecky ostatní hotely a bary v Miláně, kde se provozuje prostituce, většinou skrytá, musejí platit podíly právě jemu. A u nás. Všecky ty šéfy znám. Ale jen od vidění. Některý z nich, ještě než jsem uměla italsky, mě vyhodili z práce. Tedy Benito ty prachy jenom vybírá a kontroluje, je ovšem nad nima. A taky jezdí po Itálii, když se někde něco semele. Tedy vlastně jen tady na severu, jako třeba tenkrát, jak jsme se poprvý sešli v San Remu, tak tam jel hlavně kvůli nějakýmu velkýmu průšvihu v kasinu. Ono se tam moc střílelo v přístavu, kterej je dost hodně pašeráckej, v tom kasinu je ruleta a ve spojení s tím přístavem budí všecko takovou pozornost policie, až bylo rozhodnutý, že si tu ruletu převedou Amerikáni do svýho vlastního hotelu v San Sebastianu ve Španělsku. A vedle tohodle počínání se u nás sbíhají nitky všech velekrádeží fungl novejch dovezenejch aut z ciziny. To je vlastně hlavní pracovní náplní mýho Luigiho. Neumíš si představit, jak obrovskej je to podnik a jak bezvadně to mají zorganizovaný. Oni dostanou předem perfektní seznam všech dováženejch aut, vědí, kde po zaplacení budou a všechny se tutéž noc najednou ztratí, zajedou s nima do příslušnejch dílniček, kde jim předělají papíry a podle nich i nový čísla motoru a kapoty, okamžitě jsou vypravený zas ven, přes Terst do Jugoslávie a odtud něco do Řecka, něco do Turecka. Policie samozřejmě spolupracuje, jsou zaplacený, jinak by kluky už dávno vypátrali. No a nad tím vším má Benito taky dozor, to jo, ale šéfem nejni. Šéfem nad ním je Frankino. A z toho mají všichni vichr, i sám Benito, třebaže se jinak nikoho nebojí. Frankino když se objeví, tak cejtím, že je Benito vevnitř napjatej, dokud zase neodjede, ačkoliv se chová velmi přátelsky. Řekla bych ale, že až očividně přátelsky, tedy ne opravdu upřímně. Pohled má jako ostříž a když se těma očima někoho dotkne, jako by mu projel celým tělem blesk. I mně, třebaže se ke mně chová absolutně džentlmensky. Rád si mě pozve i ke stolu, popovídá o čemkoliv, ovšem aby šel se mnou nahoru, to nikdy ani slovem nenaznačil, třebaže Benito řek´, že Frankino může cokoli a všechno grátis. Sedává u stolu vždycky s nějakým - podle vizáže - nóbl důležitým pánem, prej jsou to vysoký policejní šéfové v civilu, který taky můžou cokoli a všecko zdarma, ale ani oni s žádnou naší žábou nahoru nejdou, se mnou pokecají, občas si na mě i šáhnou, ale jenom tak jakoby nenápadně, nic víc. Něco důležitýho ten náš barák určitě znamená. Jenomže já jsem tam jenom jako kočička na hraní, a jsem spokojená a šťastná, nejen proto, že mě Benito miluje, ale že si mě i váží.-
   V tu chvíli jsem zabrzdil přesně před Ronyho domem a v ranním šeru jsme se ho boucháním na sklepní okénko jeho bytu snažili vzbudit. Když se nám to konečně podařilo a Rony nás spatřil, běžel nám hned otevřít a překvapeně spustil: -Co se děje, mládeži?- -Nic,- usmáli jsme se na něj s Andreou, -jestli není u tebe volno, tak je to průšvih!- řekl jsem, -chceme být spolu a nemáme kde!- -Račte vstoupit, jsem dneska výjimečně sám, máte kliku! Jenom vám musím připravit lože!- -Ne, ne, ne, jen spi dál!- přidala se Andrea, -my si usteleme sami, už to známe!- -Tak jo,- souhlasil Rony, -vyzpovídám vás zejtra, už jsem vás oba neviděl ani nepamatuju!- O chvilku později, tentokrát bez koupelny a z nedočkavosti - vždyť jsme se celou cestu během jízdy vzájemně vzrušovali - jsem se pokoušel splnit Andreino přání v ničem se nekrotit, vypustit mozek a podléhat jen vášni. Jenom se mě předem žertovně zeptala, v jaké řeči se má projevovat. Řekl jsem jí, že tady u Ronyho je to jedno. V první fázi svého postupného propadání se do transu žvatlala své vybrané sprosťárničky česky a co nejšťavnatěji, ale jakmile přešla do extáze, střídala češtinu s italštinou, až posléze zůstala jen u té italštiny. Řvali jsme a křičeli tentokrát bez jakýchkoliv zábran oba dva, tedy zejména i já, i slovník jsem vylepšil, což Andreu neobyčejně provokovalo a vybičovalo ji k ještě většímu dovádění než v Rakovníku, gauč nám byl malý a skoro jsme ho zničili, jak jsme řádili. A když konečně došlo k jejímu sopečnému vyvrcholení a následnému závěrečnému, strašně dlouhému vřeštění, padla posléze celým svým tělem na mé tělo, kde zůstala opět nehybně ležet, dokud se neuklidnila. Pak teprve se šťastným výrazem v očích i v hlase zašeptala: -Takhle jsem si to představovala!- Poté na mně usnula. Bylo to příjemné, ale přece jenom začala být po chvíli čím dál těžší, sesunul jsem ji tedy jemně vedle sebe a brzo usnul také.
   Rony po celou tu dobu ani nedutal, jako by v bytě vůbec nebyl. Když jsme se však s Andreou probudili, bylo v kuchyňce prostřeno pro tři, něco jako pozdní snídaně či předčasný oběd. Rony se usmíval jako měsíček a v rámci přípitku před jídlem prohlásil: -Mládeži, to byl nejkrásnější zvukovej koncert, jakej jsem kdy za svýho života slyšel! Máte u mě kdykoliv otevřený dveře, když to budete potřebovat. Klidně i odejdu. Stejně už tu nejni teď takovej nával jako dřív.-
   Chtěl jsem Andreu odvézt až domů, do Ústí, měla přece jen dost zavazadel, ale ona nechtěla, měla domluveno s bráškou, že na ni bude čekat na nádraží a pak ji taxíkem odveze slavnostně domů. Do odjezdu rychlíku zbývalo ještě pár hodin, pozval jsem ji tedy na opravdový oběd do opravdové restaurace s tím, že se potom stavíme u mne, naložíme do mého vozu všechny její věci a pak ji zavezu aspoň na nádraží. V Bruselské restauraci na Letné jsme seděli skoro sami: dvojka je pro Čechy drahá a cizinců málo, jako ostatně všude v dražších podnicích, trojka byla narvaná. V podstatě to bylo loučení. Při návratu do Itálie ji odveze brácha rovnou na letiště, takže se vlastně uvidíme až za rok, jestli ovšem bude ještě mezi živými, připomenul jsem jakoby žertem, ale myslel jsem to doopravdy. Andrea mě však sebevědomě uklidňovala: -Mě sice hrozně těší, jak se o mě pořád bojíš, ale znovu už po bůhvíkolikátý tě ujišťuju, že mně osobně naprosto vůbec nic nehrozí. A že se vrátím a zase se spolu setkáme, to je stoprocentní!- -A co tedy vlastně chceš teď dosáhnout hlavně?- snažil jsem se z ní vytáhnout to, co mě zajímalo nejvíc, -ty si opravdu myslíš, že si tě Benito vezme za ženu, když mu ta jeho zemře?- -Jo! Jsem si tím jistá na tisíc procent! Přísahal mi to už mockrát a já vždycky cejtím, že se mnou on žádnou hru nehraje. Prostě mu na mně tolik záleží.- -Takže už není pravda, že se přece jen jednou vrátíš domů,- řekl jsem. -Nevím, jak to dopadne,- odpověděla vážně, -ale když se Benito stane vdovcem, stanu se jeho ženou, což ale neznamená, že nebudu jezdit domů. Naopak! Budu se vracet tak často, jak mi to tady úřady dovolí, akorát že přijedu pokaždý jako bohatá dáma a k tomu Italka, tedy když to dopadne podle mýho přání, a všichni si mě budou vážit, a to bude můj triumf!- -A co budu pak pro tebe já?- zeptal jsem se poněkud zaražen samozřejmostí jejích záměrů. -Ty zůstaneš pořád mým nejlepším kamarádem. A to nejni všecko. Já jsem ti ještě nikdy neřekla vrchol svých představ, vlastně jakýhosi snu. Ty seš dobrej kluk a hlavně spolehlivej, solidní a nevím, proč bys mi v tom nemoh´ pomoct, když by to bylo výhodný i pro tebe.- Rozohnila se svou vizí a vysvětlovala: -Představuju si totiž, že ty, když víš o mně úplně všecko, bys jistě dokázal napsat o mně scénář a demonstroval na něm osud obyčejný český holky, která umí tancovat, tady ji neuznávají, ona odjede do ciziny, tam se vypracuje a vrátí se na gala-koncert v Praze, kde sklidí ohromnou slávu! A já bych tu hlavní roli hrála sama a sama to sólo na vrcholu filmu tancovala, abych konečně dokázala všem, co ve mně je a že to opravdu umím! Co tomu říkáš? Že je to geniální nápad?!- Chvilku jsem na ni zaskočeně zíral, než jsem ze sebe vypravil otázku: -To myslíš vážně?- -Jo! Smrtelně vážně! To je můj velkej konečnej životní sen!- Oči jí žhnuly nadšením. -Copak ty toho nejsi schopnej?- Usmál jsem se, tentokrát zase já na ni jako na nedospělé děvče a pokusil se jí naznačit naivitu jejího nápadu: -To, cos mi právě navrhla, je námět na melodramatický cajdák podle vzoru těch nejhorších amerických komerčáků. A já se ti přiznám, že zrovna tohle bych neuměl.- Zatvářila se nechápavě: -Můj osud přece žádnej cajdák nejni! Udělej si to po svým, jak ty to umíš a jak tomu rozumíš, já jenom chci, aby na konci bylo to mý taneční vystoupení a abych ho dělala i hrála já sama. To bys přece dokázal!- -Tvůj život by určitě stál za zpracování, ta nezničitelnost a věčný optimismus, to se hned tak nepotká,- řekl jsem, -a docela by mě i těšilo něco o tom napsat. Sám jsem nad tím jednou zauvažoval. Ale má to dva háčky!- -Jaký?!- chtěla honem vědět. -Ten první,- začal jsem, -spočívá v tom, že ti sice můžu zaručit tu taneční scénu na konci, poněvadž o tom bych rozhodoval já. Jenomže ti nemůžu zaručit, kdyby z toho nakonec film doopravdy byl, že bys v tom vystupovala osobně, poněvadž o tom nerozhoduju já, ale režisér, vedení filmu, dělají se konkurzy, byl by to dost velký problém!- -Neboj!- uklidňovala mne suverénně, -překvapím i tebe, jak na to budu připravená. A jakoukoli konkurzní komisi zvládnu, o to se nebojím! Takže: plácneme si? Uděláš to pro mě?- -Je tu ještě ten druhý háček!- zarazil jsem její nadšení, -sama jsi řekla, že inspirací mi má být linie tvého osobního osudu. Jenomže ten tvůj osud zdaleka ještě není u konce. To, co bylo až do dneška, je nefalšovaná a vysoce atraktivní skutečnost. Co však chceš ty na konci té své cesty, je zatím výmysl, sen, přání. A to nejde dohromady. Celé to musí být buď sen, tedy výmysl, cajdák, ale to by nebylo pro mne, anebo to musí být celé skutečnost a v tom případě musím počkat, až jak to s tebou dopadne.- -Chceš říct,- divila se nechápavě, -že musíš počkat, až se doopravdy stanu Benitovou ženou anebo, jak tys pořád přesvědčenej, až mě někdo odkrouhne? Jenomže to se nestane, s tím nepočítej!- -Anebo třebas utečeš tam odtud nečekaně domů,- usmál jsem se, -všecko je přece možné, anebo ne?- Chvilku přemýšlela, než řekla rozhodně: -Tak dobrá! Počkáme, až si mě Benito vezme, ale slib mi, že hned potom se do toho pustíš! Poněvadž když bych v tom měla osobně vystupovat, tak se to přece nemůže vlíct bůhvíjak dlouho, abych mezitím neztratila svý půvaby! Tohle mi přece slíbit můžeš!- -To můžu!- zazubil jsem se pobaveně, poněvadž v duchu jsem to nebral vážně. Zato Andrea to prožívala zřejmě jako svou vrcholnou životní šanci, vstala, políbila mě přes stůl na čelo a prohlásila nadšeně a šťastně: -Seš prima! Já věděla, že mě nezklameš. Já tohle všecko myslím šíleně vážně a doopravdy a doufám, že od tohodle dne to budeš brát vážně i ty!-
   A tím vlastně skončilo naše loučení. Před návratem do Itálie mě ještě zavolala telefonicky, že mě aspoň v duchu líbá a těší se na setkání v příštím roce, zároveň ovšem neopomněla připomenout, abych myslel na „náš“ scénář. Takže jsme se už nesetkali. Zbyly mi jen vzpomínky na dvacet čtyři neobyčejných hodin života se ženou, na niž jsem se těšil jako platonicky zamilovaný, avšak vedle níž jsem vystřízlivěl definitivně z naivity svého dosavadního citového vztahu. Zbylo z něj vůbec ještě něco? Vystřízlivěl jsem natolik, že ze všeho, co ve mně vyprovokovala, nezbylo nic? Cítil jsem, že něco se ve mně určitě zlomilo, ale na druhé straně jsem si uvědomil, že Andrein osud mě i po jejím odjezdu a po tom všem, co mi řekla, začal zajímat ještě víc než předtím. Jen jsem se potřeboval vyrovnat s poznáním, že ji musím brát jen takovou, jakou je a nic si na ní neidealizovat. A také nečekat, že se změní. Přijela se domů ukázat a předvést, mně i rodině. Její vztah ke mně určitou citovost jistě nepostrádá, ale s láskou to u ní od úplného začátku nikdy nemělo nic společného. Důvěřovala mi a teď si ověřila, že si její důvěru zasloužím. Za to zůstane i ona mou důvěrnou přítelkyní a navíc - v tom je z její strany i jistý druh odměny - i intimní kamarádkou. Jako milenka představuje fantastický a tudíž nezapomenutelný zážitek, takže mi nevadí, že pro mne jen jednou za rok, neboť i tak zůstává vědomí, že k sobě vůbec nějak patříme, trvale vzrušující a lákavé. V každém případě je jisté, že si mě už tenkrát poprvé vybrala proto, že mě především potřebovala. A naše přátelství udržuje z těchže pohnutek i dnes, i v případě budoucnosti. Možná, že ji ke mně poutá doopravdy něco hlubšího, ale raději si to nebudu připouštět, rozhodl jsem se. A taky možná, že mě bere jako svého druhého bratra, nevlastního, samozřejmě, takže milování žádný incest nevytváří, namlouval jsem si aspoň něco, co by mě opravňovalo k tomu, abych pokračoval ve svém až příliš závislém vztahu k ní. Nebylo totiž v mých silách se jí zřeknout, nebylo možno na ni nemyslet. Tolik se dokázala do kohokoliv vklínit, kdo se s ní jedinkrát tělesně sblížil. Obával jsem se, že přiznání si pravdy o ní bude pro mne hodně těžké a hlavně smutné, ale najednou začínalo mít vrch poznání, že zatímco po jejím prvním odjezdu do Itálie jsem se cítil jako opuštěný, zamilovaný a okouzlený milenec, po jejím současném odjezdu jsem žádnou opuštěností ani smutnou samotou netrpěl. Zbyla mi jen zvědavost a pochopení pro ni. Zamilovanost se vytratila s ní, zůstala jen pouhá erotická touha, poněvadž milování s ní nemá s nikým srovnání. Andrea je prostě živel a nezmar v jedné bytosti, která je však zároveň myslící, uvažující a plánující, nabitá nevyčerpatelnou energií a optimismem. Nikdo ji nepředělá, nikdo ji nezvládne, vždycky se bude snažit především prosadit svou vůli a své záměry - pokud to přežije! Neboť sídlí v doupěti zločinu a je jeho součástí, třebaže sama se do něj nepočítá. A mně nezbývá než jí fandit a držet palce. A těšit se na příští rok.

   Úryvek povídky z knihy Nepovedené lásky aneb Mé zakázané scénáře.

   Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 289 Kč.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]