Když se na sklonku 19. století začaly objevovat prózy podepisované jménem Josefa Karla Šlejhara (1864-1914), bylo patrné, že v literatuře končí idylicky zobrazovaná koncepce světa a objevuje se prostor za zrcadlem se svými rozpory, protiklady a disharmonií. Industriální společnost kapitalismu už nepotřebovala nic skrývat, dravčí morálka jako důsledek hegemonie peněz naplno zasáhla především bezbranné: staré a děti. Nejotřesnější vykořisťování panuje v kněžských dvorech, tam doslova dřou z lidí kůži, píše Šlejhar v povídce Pohřeb, nejúděsnější vizi českého písemnictví, a dodává, že právě tam by měla nejzřetelněji fungovat láska k bližnímu. Temné síly ve společnosti se autor v duchu sociálního determinismu snažil konfrontovat s mechanismy v přírodě.
   Nemýlila se dobová kritika tvrzením, že nikdo nenakupil tolik chmury, zoufalství a beznaděje jako právě jmenovaný J. K. Šlejhar. I když se zatím nenaplnila věštecká slova o tom, jak nám tohohle autora bude jednou Evropa závidět, je potěšitelný zájem renomovaných autorů ze zahraničí o proměny tohoto systému během uplynulého století. A výsledky? Podle nositele Nobelovy ceny za literaturu 1999 G. Grasse se současný kapitalismus chová jako šílenec. Jemu ve svých románech dává za pravdu rakouský prozaik a dramatik světového jména Thomas Bernhard (1931-1989).
   Někde mezi prózami Staří mistři a Mýcením, zhruba v polovině 80. let minulého století vznikl text BETON (Prostor 2004, přeložil Radovan Charvát, str. 190). Na minimální ploše tu Bernhard demonstruje životní příběh hlavního protagonisty Rudolfa, který se chystá napsat vědeckou studii o skladateli Felixi Mendelssohnu-Bartholdym. A třebaže má dostatek materiálu a disponuje odborným fundamentem, v napsání první věty mu stále cosi brání: sestřina návštěva, její odjezd i obava z možného návratu. Z Rudolfových poznámek o charakteru konfese vyplývá protikladnost sourozeneckých povah: hloubavost - povrchnost, vážnost - lehkomyslnost a hlavně Rudolfova neúspěšnost kontra sestřin úspěch. Vyprávění v ich formě, odhalující úzkostné stavy, chorobnost a až dekadentní výlučnost s ambivalencí hodnot, kdy mírou všeho je výhradně on sám, by mohlo svádět k domněnce, že jde o neurotika a hypochondra, kterému se nedostává dispozic k realizaci svých snů. To z něho zákonitě dělá společenského outsidera. Jenomže při návštěvě Mallorky je Rudolf konfrontován s životním příběhem mladičké Anny Härdtlové, s její upřímnou snahou zařadit se a najít ve společnosti užitečné místo. Naivita a neschopnost přijmout mechanismy sobectví a bezohlednosti vedou k manželovu selhání: končí sebevraždou na betonu palmského hotelu, Anna ho zakrátko následuje. Přicházejí tak k definitivnímu místu v betonové kryptě, jak je na Mallorce zvykem, téměř bezejmenní, zapomenutí vlivem nepříznivých životních okolností.
   Hotel, kde podle Rudolfa Anna, téměř bez prostředků, dočasně přežívá, nese symbolický název Zenit. Je posledním útočištěm starých lidí z celé Evropy, kteří jsou sem posíláni příbuznými s nejskrytějším přáním, aby se domů vrátili jen jako joschi, což prý v žargonu cestovních kanceláří znamená mrtvolu v chladicím pytli. Úděsnost Bernhardovy reality podivuhodně koresponduje se sci-fi povídkou J. G. Ballarda Máme se báječně (Mýty blízké budoucnosti), kde se z epistolárního podání dovídáme o nepochopitelných odkladech návratu z dovolené na Kanárských ostrovech. Přitom se stává veřejným tajemstvím, že se turisté nevrátí domů nikdy, neboť jako nezaměstnaní a nepotřební představují pro své vlády riziko možné revoluce.
   Není proto divu, že za tohoto stavu hrdina Bernhardovy prózy Rudolf spolkl několik prášků na spaní a probudil se až za šestadvacet hodin ve stavu nejvyšší úzkosti.
   Text Betonu je pro svou jazykovou virtuozitu, patos a mravní tvrdošíjnost pokládán za nejpůsobivější Bernhardovo umělecké dílo. Vyznačuje se snahou mobilizovat v sobě pozitiva, což se ukazuje jako nemožné ve světě omezenosti, zloby a sobectví. Bernhardův zápas o duši a osud moderního člověka nevede k vítězství a potvrzuje autorovo přesvědčení o nezvratném konci civilizace. Dobou svého vzniku, uprostřed polarizovaného světa Východu a Západu, bylo více než zřejmé, že se nás problematika Betonu netýká. Přijetí doktríny restaurovaného kapitalismu po roce 1989 s armádou nezaměstnaných, charitou místo sociálních jistot a diktátu peněz nás dostatečně přesvědčilo, že se výjimky nepřipouštějí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]