V argumentaci J. Hellera zaujímá "stalinismus" ústřední místo. Myslí tím předně všechny ty strašné deformace socialismu v teorii i v praxi, a to nejen za Stalinova života v Sovětském svazu, ale i později ve všech socialistických zemích. Za druhé je to u Hellera označení přežívající ideologie "předlistopadové vládnoucí třídy", kterážto ideologie je prý dnes dokonce "hlavním nepřítelem našeho hnutí", tedy nebezpečnější než antikomunismus, avšak útěchou může být, že jde o třídu "dožívajících příslušníků".
   Ve své knize Otázka komunismu (Futura 2006) jsem se stalinismem nutně zabýval. Poukázal jsem na obrovské rozpory mezi údaji o stalinských obětech i u těch uznávaných historiků a uzavřel odvoláním na Poppera, že k objektivitě můžeme dospět jen tehdy, když k danému problému budou uplatněny instituce zaručující objektivitu - diskuse, semináře, publikace atd., při nichž budou účastni odporující si autoři. K takovým diskusím nedošlo a patrně v dohledné době ani nedojde. A tak máme na jedné straně oslavnou literaturu a na druhé straně záplavu až hororové literatury o zločinech Stalina i celého Sovětského svazu, která stále ještě narůstá.
   Mnohé zločiny jsou nesporné. Nelze popřít Katyň, ani moskevské procesy, ani statisíce obětí policie a justice, a tyto nelze omluvit ani tím, co se ve stejné době anebo krátce před tím dělo v ostatním světě, zvláště v koloniích nebo v Číně ze strany Japonců. Přesto však je nutné brát v úvahu historické okolnosti. Položil si J. Heller otázku, jak mohl Sovětský svaz, který teprve na konci dvacátých let dosáhl předválečné ekonomické produkce, za 10 až 12 let vytvořit průmysl a vychovat statisíce inženýrů, že byl s to zastavit Němce, kteří před tím hravě obsadili většinu evropského kontinentu? Kdyby platila ta čísla o obětech stalinismu, zpravidla zaokrouhlených na 40 milionů, o milionech zajatých vojáků na počátku války prý pro Stalinovu naivitu atd., nemohl by mít Sovětský svaz na konci války tak mohutnou armádu, jejíž existenci používal Churchill od r. 1945 jako hlavní argument pro nutnost zahájit studenou válku.
   Dr. Heller nepočítá, ale přijímá všechny antikomunistické argumenty. Vezměme jen řešení národnostní otázky. Citujme: "Porušování principů internacionalismu v národnostní politice uvnitř SSSR, genocida některých národů a národností, upírání základních práv příslušníkům těchto národů", což pokračovalo i po Stalinově smrti v zemích socialistického tábora, neboť v "národnostních vztazích se nadále projevovala dominantní role vedoucího národa ve státě (v SSSR ruského národa)..." Nevím, jak jsme utlačovali Slováky, zda v NDR byli potlačováni Lužičtí Srbové, a jak těžili Rusové z ovládání Bělorusů nebo třeba Arménů, kteří měli stejné platy ve srovnatelných profesích a více vysokoškoláků na sto tisíc obyvatel než centrální Rusko. Kdyby si J. Heller prostudoval elementární literaturu, seznámil by se s péčí, jakou Sovětský svaz věnoval odstranění negramotnosti, jak podporoval národní kultury, že tedy o genocidě nelze hovořit. Nevím, z jakých statistik vychází J. Heller, když píše o "genocidě některých národů a národností". Vystěhování Čečenců, Krymských Tatarů nebo Povolžských Němců nám dnes připadá jako kruté, ale v tehdejším ovzduší kruté války na život a na smrt, v tehdejším smýšlení a cítění, to bylo pokládáno za přípustné. Dnes bychom asi v naší zemi nebyli pro odsun téměř tří milionů německých obyvatel, protože se postavili proti našemu státu. Počet obětí - životů tohoto transferu odhadovali Němci celá desetiletí na více než čtvrt milionu, až do počátku devadesátých let. Pak se však začali setkávat historikové obou stran a oběti po jejich diskusích klesly na méně než desetinu, a z toho násilné na několik tisíc. O sovětské "genocidě" takové diskuse dosud neproběhly. Můžeme však alespoň letmo srovnávat, v jakém stavu zanechali dva největší kolonizátoři, Angličané a Rusové, původní obyvatelstvo území, která násilně obsadili, pokud je ovšem nevyhubili nebo nevytlačili zcela na okraj (USA, Kanada, Austrálie).
   Místo zpochybnění Hellerových argumentů chci však upozornit na zvláštní paradox: kdo jsou dnes nejostřejší kritikové stalinismu, nebo lépe, jak bojovali proti stalinismu v době jeho rozkvětu. Ve své knize Otázka komunismu jsem jako nejvýznamnější příčinu pádu socialismu uvedl ideologické oslepení, zastarání ideologie. Socialismus nezdědil žádný fungující ekonomický a politický model, on jej musel teprve, a to nejdříve "v hlavě", vytvořit. Marx mu takový recept nezanechal a Lenin jej musel teprve hledat.
   Je pozoruhodné, že Lenin vycházel z Marxe, ale jeho odpůrci, mj. Kautský, Luxemburgová, Trockij i Bucharin rovněž. Srovnávání jejich textů s Marxem nemůže rozhodnout, kdo "četl Marxe správně", jak dosud dokazují scholastikové. Leninovu teorii však potvrdila praxe. Praxe nikoli jako jednotlivý úspěch, ale jako chování společenských skupin, které Lenin jako veliký sociolog správně odhadl. Stalin se usilovně snažil být jeho žákem a Leninovy výhrady ke Stalinovi v jeho tzv. závěti se týkají Stalinových osobních vlastností, nikoli jeho názorů a postojů. A Stalinovi se podařilo realizovat je.
   Vraťme se však k Dr. Hellerovi. Kdo představoval vítězství ortodoxního marxismu od počátku normalizace? Především stranická pracoviště. Na Vysoké škole politické byla katedra sociologie zrušena (ostatně zůstal jen jeden sociolog) a rovněž katedra teorie řízení. Rozhodující se stala katedra vědeckého komunismu profesora Hrůzy, duchovního otce Dr. Hellera. I když se profesor Hrůza zasloužil o zpřesnění výkladu Marxova pojetí dělnické třídy, nikdy neuznal sociologii jinak než obor, který je kompetentní jen pro empirická zkoumání. Profesor Hrůza byl postrachem všech sociologů, kteří ušli vyloučení. On byl vzorem toho, co nazývám scholastikou, totiž vyvozování tvrzení pouze z již známých tvrzení a to především klasiků. Heller si po jeho vzoru nevezme statistické údaje na příklad z ekonomicky nejvyspělejší země, z USA, aby na nich dokumentoval soudobé změny sociální struktury a tendence dalšího vývoje. Neuvažuje o tom, zda by některé jevy a tendence nebylo možné pochopit a vysvětlit pomocí některých hypotéz, k nimž dospěli sociologové, on uznává jen citáty z klasiků, a dokonce i z nich některé záměrně opomíjí, aniž by vysvětlil, co jej k tomu opravňuje. Prohlásil všechny, kteří za socialismu rozhodovali o použití výrobních prostředků, od mistra v továrně až po generálního tajemníka, za příslušníky vládnoucí aparátnicko-byrokratické třídy, ale neměl odvahu připsat jim z tohoto titulu "přivlastňování", i když to i Leninova definice třídy předpokládá. Musel prý však "Marxe poněkud poupravit", aby mezi dělníky mohl zařadit i vykořisťované pracovníky služeb - "učitele, lékaře, holiče atd." a byl nucen opomenout místa z Marxe, kde cesta k socialismu má vést přes získání politické moci. Tím chce obhájit svou vrcholnou tezi, že dělnická třída si musí nejdříve osvojit schopnost vlastnit, a to již v rámci kapitalistického hospodářského řádu. Tvorbu vlastní hypotézy nelze mít J. Hellerovi za zlé. Scholastické však je to, že předem všem předepisuje, ze kterých základních tezí musí všichni vycházet. Zatím jsem neviděl, že by byl schopen diskutovat s kterýmkoliv sociologem, je s to jim jen "vyložit", v čem tkví jejich omyl.
   Mezi čelné likvidátory sociologie po roce 1969 patřil rovněž Hellerův nejbližší spolupracovník Mgr. Formánek. Dogmatismus a scholastika, pozůstatek po zjednodušení marxismu za Stalina, se dnes usídlily u těchto dvou pracovníků, paradoxně však pomocí kritiky stalinismu, z něhož se zrodily. Dogmatismus a scholastika jsou stejně sterilní a přitom agresivní, jako byly v době normalizace. Neznám nikoho z levicových sociologů, kterého uznávají a s kým by mohli vést plodnou diskusi. Slepota k empirii vede tyto ortodoxní scholastiky ve všech jejich vývodech.
   Co mohou komunistické straně poskytnout? Předpověď na nejbližší desítky let nemohou, neboť probíhající tendence nestudují. Kapitalismus je podle nich stále sžírán svými rozpory, podle mne však ne více než v první polovině minulého století. Nezdá se také, že by tolik rostlo nekapitalistické vlastnictví, aby převážilo nad soukromokapitalistickým. Od konce 70. let roste majetková a příjmová nerovnost, ale ta je stále více ovlivňována nerovností ve vzdělání, ve vlastnictví tzv. lidského či sociálního kapitálu. Nepozorujeme růst jednoty, uvědomělosti a revolučnosti dělnické třídy.
   O co méně jsou tito ortodoxní marxisté s to předpovídat nejbližší období, o to více vědomostí mají o vzdáleném socialismu a komunismu, neboť omyl jim už nikdo nevytkne. Dr. Heller vylíčil poměry za socialismu a komunismu. Shrnul je ve speciální studii s příznačným názvem Nebojme se utopií. Odvolává se na to, že také "v době, kdy formulovali alternativní model společnosti Marx, Engels i Lenin, byly jejich modely v dobové realitě rovněž neprověřené zkušeností a označované jako utopické." Dr. Heller vidí nejen jak socialistická, především "samosprávná" ekonomika zatlačí kapitalistickou, ale i to, jak co bude za socialismu a komunismu fungovat - ekonomika, celospolečenské řízení a plánování, socialistické zemědělství, státní orgány, daňová politika státu, v regionech i v obcích, důchodové a zdravotní pojištění, financování vzdělání atd. až po ideologii a společenské vědomí společnosti.
   Budete chtít třeba být spoluvlastníkem samosprávného podniku. "Podmínkou této spoluúčasti je zaplacení určitého podílu, na který má zaměstnanec možnost si vypůjčit a který postupně splácí. Podle velikosti podílu má zaměstnanec odpovídající počet hlasů," píše J. Heller. "No neber to...," řekli by mu baviči v TeleTele. Váš syn chce na vysokou školu. Tu už nefinancuje stát, ale samosprávné vzdělávací fondy. Dostanete půjčku a tím se stáváte současně akcionářem fondu s nárokem "na alikvotní část výnosu fondu". Půjčku budete muset splatit, ale můžete získat daňové úlevy "pro studenty pracující ve finančně méně atraktivních oborech". Podmínky jsou však tak složité, že bude lépe využít daňového poradce. Můžete jako jednotlivec sám kandidovat do jedné z dvou komor zákonodárného sboru (vedle kandidátů politických stran a společenských organizací, např. rybářů), neboť na volební výdaje dostanete půjčku. Důchodové pojištění bude "postaveno na třech základních pilířích", prvním, solidárním se státní garancí, druhém - povinném ve fondech, a třetím, dobrovolném. Zdravotní pojištění se bude opírat pouze o dva pilíře. Ten druhý bude sice dobrovolný, ale z něho "by se doplácelo na určitý zdravotnický nadstandard (hotelové služby, kosmetické zákroky, nábožensky motivované zásahy do léčebných procedur, netradiční medicína..."
   Ve sféře společenského vědomí nemohou být podle J. Hellera než jen dva ideologické komplexy odpovídající dvěma hlavním třídně sociálním uskupením. "Na jedné straně je to především ideologie třídy samosprávných vlastníků prostupující se s méně výraznými ideologiemi zaměstnanců ve státním a veřejném sektoru a vykořisťovaných pracujících v kapitalistickém sektoru. Na druhé straně je to ideologie různých složek buržoazie, především buržoazie globální." Nadějné však je, že dojde "k rozšíření procesu, kdy sami příslušníci buržoazie a s ní spjatých vrstev budou přebírat ideologii třídy samosprávných vlastníků jako klíčovou ideologii a dominantní prvek procesu utváření jejich individuálních vědomí." Hellerovo pojetí ideologie je vulgárně materialistické. Ideologie pojímá jen jako výraz ekonomických zájmů, ale ony mají značnou autonomnost, která bude v budoucnu ještě větší, zvláště až stále větší část potřeb budou představovat ty, které se nerodí "v žaludku", ale ty, které se rodí "v hlavě".

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]