Odkaz Vladislava Vančury je a vždy bude hodnotou, překonávající morální slabost a kapitulantství, názorovou neujasněnost a rozkolísanost. Vančura přesahuje tuto malost především smyslem pro uměleckou kázeň a odvahu. Stačí jen srovnat si moudré Vančurovy úvahy s ješitnými, mnohdy zmatenými a přitom autoritativními projevy a výroky prof. Milana Knížáka adresovanými veřejnosti. Tento konfusní generální ředitel Národní galerie rád prezentuje svá sporná rozhodnutí a osobní vkus povyšuje na normu modernosti. Kam se však vytratila sebekritická soudnost a uvážlivost?
   Vladislav Vančura sdílel kolem roku 1924 ideály proletářské literatury, věřil, že pod vlivem Říjnové revoluce je socialismus na postupu. Kapitalismus viděl Vančura bez iluzí, obchodní podnikání jako obludné a nepřátelské.
   Od spekulace Vančura odlišil seriózní teorii vedoucí k exaktnímu poznání, k diagnóze, o níž jako lékař z profese usiloval a o niž se opíral. Na veškerou skutečnost nazíral jako na organismus a strukturu, jež nesnese mechanický, necitlivý, neadekvátní, nepřiměřený přístup. Platí to dvojnásob o skutečnosti sociální, o skutečnosti lidské a nejlidštější, totiž o umění a zákonitostech tvorby. Studium jazyka mu pomohlo odhalit zákonitosti umění slovesného, přivedlo ho k práci stylotvorné a kulturotvorné, k náročnosti při hodnocení nakladatelství a ediční praxe, při lektorování rukopisů a filmových libret.
   Dnes jazyková kultura značně poklesla, úcta k mateřštině upadla. Věda, která usnadňuje internacionalizaci prostřednictvím odborné terminologie, kapitulovala před falešnou populárností v hybridních pojmenováních angloamerických a germanizujících ¸ la kinderčokoláda aj.
   Perspektivou budoucnosti za Vančurova mládí bylo vítězství socialismu. Roku 1933, s nástupem Hitlera k moci, za pasivity nebo tichého souhlasu západních mocností, se Vančurovy optimistické vyhlídky poněkud zachmuřovaly. Jako umělec a občan udělal vše, aby v protifašistickém zápase napomohl silám demokracie, a nejen v Československu, nýbrž i v Německu a Španělsku. Proti kapitalistické dezorientaci, nezaměstnanosti a bídě, rozmáhajícímu se chaosu vítal předpoklady nového životního slohu, nikoliv převážně konzumního. Nepřeceňoval hodnotu peněz, vážil si hodnot kulturních, minulých i současných. Hodnoty vnímal v umění výtvarném; jimi se zabýval profesionálně jako výtvarný kritik od studijních let až do konce života. A žil uměním slovesným i filmovým, jeho rozmanitostí žánrovou a stylovou. Byl znalcem a ctitelem českého jazyka, uplatňoval jeho rozmanitost, vytříbenost, zemitost a živelnost, s oblibou užíval archaismů a neologismů i prostředků stupňujících neotřelost a nefrázovitost. Jako spisovatel měl blízko k estetice a hlavně jazykovědě školy strukturalistické. Vančura v 30. letech spolupracoval s nakladatelstvím Družstevní práce a publikoval v jeho časopise Panorama.
   Jakkoliv byl Vladislav Vančura osobnost charakterově ryzí, nenalomená a vlastně nikdy nezlomená, jeho osudy politické nebyly bezproblémové. Roku 1929 se dostal z taktickogeneračních příčin a diferenciací do opozice vůči nově nastoupivšímu stranickému vedení KSČ v čele s generálním tajemníkem Klementem Gottwaldem, vzápětí byl v roce 1929 ze strany vyloučen, a to spolu s šesti spisovateli, většinou staršími, zkušenými redaktory komunistického tisku I. Olbrachtem, J. Horou, S. K. Neumannem, H. Malířovou, M. Majerovou a mladým J. Seifertem.
   Vančurova dočasná politická izolovanost byla ještě umocněna zcela neobjektivním, absurdním a kategorickým soudem, který vyslovil O. Krígl (jinak ještě pseudonym Karel Jiříček - za oběma jmény se skrývá Otakar Kučera) nad Vančurovým románem Tři řeky (1936), románem pohybujícím se na rozhraní reálného příběhu a pohádkového podobenství, totiž, že Vančura »přešel na stranu buržoazie«. Krígl vynaložil nemálo úsilí, aby reakčnost právě této knihy dokázal. Označil ji za zákonité vyústění tvůrčího poklesu, k němuž došlo po Vančurově »odpoutání od revoluční antitese třídního dneška...«.
   Dočasné Vančurovo politické odmlčení bylo překonáno jeho výraznou aktivitou - závažnou účastí v protifašistickém odboji v Národně revolučním výboru inteligence. Příprava socialistického stylu života a umění nabyly u Vladislava Vančury za okupace velmi konkrétní podoby. Za přímé střetnutí s fašismem položil Vladislav Vančura svůj život 1. června 1942, kdy byl za heydrichiády v Praze-Kobylisích nacisty zastřelen.
   Německý fašismus odňal české literatuře celou řadu tvůrců; bylo usilováno o násilnou germanizaci, český národ měl dříve či později zmizet z mapy Evropy. Žel současná zkorumpovaná lokajská literatura má s českým národem společné jen to, že je psána česky.
   Karel Konrád ve své knize Nevzpomínky (vydal Čs. spisovatel, Praha 1963) uvádí: »Vladislav Vančura je v české novodobé tvorbě podoben majáku. Domnívám se, že na této skutečnosti nic nezmění a jistěže nic změnit nemůže, že někteří z literárních teoretiků neuměli dohlédnout k jeho světlosti. Patrně, aby si snad nenamohli krční obratle, jelikož si navykli spíše zírat k přízemí, namísto hledět přímo. Přímo do výšky. Jak to náleží velikosti Vladislava Vančury.«

   Již sedmnáctkrát byla uspořádána tradiční slavnost Rozmarné léto v malebné obci Háj ve Slezsku, rodišti velikána české literatury a českého jazyka Vladislava Vančury. Rozmarné léto není jen název jeho novely, pro niž je příznačný parodizující humor a ironicky vyprávěný děj, ale stalo se významnou levicovou kulturní akcí, kde se postupně setkávali vynikající tvůrci a příznivci pokrokové kultury na uměleckovědních seminářích či shromážděních v Dohnálkově sadu (název po tamějším lékaři Františku Dohnálkovi, který v Háji ve Slezsku působil v letech 1898-1938, nechal zde vybudovat velkou zahradu a park s vzácnými stromy). Park se stal místem konání autogramiád a shromáždění významných uměleckých osobností, kupříkladu Miroslava Floriana, Karla Sýse, Jaromíra Pelce, Alexeje Pludka, Karla Bouška ad. Zásluhou obětavých organizátorů vyšly i dvě publikace Jaromíra Dvořáka o příchodu Petra Bezruče na Hanou a Bezručovská studie.
   Letošní ročník překvapil vydáním útlé knihy, která retrospektivně zachycuje tradiční slavnosti Rozmarného léta; autorem této pečlivě připravené knihy je Josef Zlomek, který se rovněž podstatnou měrou podílí na vydávání čtvrtletního zpravodaje Háječan.
   V roce 1971 byly navázány družební vztahy mezi obcemi Háj ve Slezsku a slovenskými Liptovskými Sliači. Téměř 20 let se družební styky úspěšně rozvíjely na velmi přátelské úrovni. V polistopadové euforii však zanikly.
   Z iniciativy starosty obce Háj ve Slezsku byly letos poprvé tyto vztahy mezi uvedenými obcemi obnoveny.
   Malá kulturní obec Háj ve Slezsku nejen vybudováním pomníku a pamětní desky, uměleckým ztvárněním bronzové busty, ale i každoročními bohatými, hodnotnými kulturními oslavami připomíná, že se právě v této půvabné slezské obci narodil dne 23. 6. 1891 jeden z našich národních hrdinů Vladislav Vančura.
   Vyjadřuji proto za všechny účastníky a příznivce Rozmarného léta všem organizátorům, tamějším spolkům a Sdružení Vladislava Vančury dík za jejich úsilí a obětavou činnost, kterou vynakládají pro kulturní rozvoj své obce a pro splnění všech kritérií, stanovených usnesením vlády ze dne 2. května 2001, jež umožňuje obci Háj ve Slezsku podat žádost o ustanovení městem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]