Kdo by dal na nálepky, jakých se Jozefu Mihalkovičovi dostalo v předloňském Slovníku slovenských spisovatelů, kdo by uvěřil, že od sedmdesátých let je pro poezii tohoto básníka příznačné "typicky voluntárne zastieranie rozporov a deklarativny príklon k údajne všadeprítomným pozitívnym hodnotám", kdo by vzal vážně pomluvu, že poslední Mihalkovičova sbírka před dvanáctiletým odmlčením Príležitostné básne (1988) byla jen pokračováním v "ornamentálno-oslavnom osvojovaní si skutočnosti", sotva by asi sáhl po autorově sbírce 20 BÁSNÍ (Vydav. Spolku slovenských spisovateľov, 2000); ale kdo po něm sáhne, nestačí se divit, jak úplně jiné jsou hravé i dravé nové verše autora Slovníkem už víceméně pohřbeného. Že by šel díky sametové revoluci do sebe a polepšil se, takže např. v básni Trhový popevok není po nějakém ornamentálně oslavném osvojování si skutečnosti ani stopy? Aby bylo jasno, ocituju Trhový popevok celý: Môj pán, môj intelekt. / otvoríme si sekt? / Ja budem tvoja muška / a ty buď Janka Hrášok. / Čaká nás hlavná skúška / pevnosti našich lások. / Tvoj som, som tvoja pieseň, / moja, môj Nebojsa. / Mám posadený ženšen. / Nemáme zlého psa. / Čistý sen, čistý sex. / Vypime, vypi, ex. / S odkazom intelektu, / že otváráme sektu.
Mihalkovič se nezměnil, jak se lze přesvědčit nahlédnutím do Příležitostných básní; pěkně by se zapotil, kdo by chtěl dokázat, že třeba Stratený raj nebo verše Z poznámok o predkoch jsou ornamentálně oslavné. Jako vždy dřív, jen snad v míře ještě větší je Mihalkovič velké srdce a současně břitký ironik, romantik vědomý si hranic romantismu; je to básník, který počul lásku hory prenášať, jehož za rukáv stihla odvaha a který má odvahu odhŕňať dotrhané chmáry pozdľž obzoru, / odriekať slovo za slovom / to, čo sám od detstva vyznáva a svätí. V žádné poezii není mnoho, není dost takových básníků.
Českého čtenáře potěší, jak často Mihalkovič jmenuje, cituje, parafrázuje české básníky, které má rád, a jak je jeho přístup k nim svojský a i pro mnohého českého čtenáře objevný. Jeho Dva brnianské nápevy (Skácel a František Halas, první dedikovaná památce Adolfa Kroupy, druhá tak trochu vyzývavě Ludvíku Kunderovi, akcentují u obou moravských básníků to, co nikdy nebylo zblízka u nás patrno a co se dnes spíš na západ od řeky Moravy nepřipomíná. V básni o Halasovi apostrofuje Mihalkovič svého básníka:
Ktovie. Možno že byste zašli do sanatória / za chorejúcim Nezvalom, utešiť ho. Slávku, / už se nezlobíš, viď?
Kdyby ne jiné, tak už tyto verše bezděky upozorňují na to, že slovenský básník spojovaný z české poezie spíš s Halasem, Holanem a Skácelem, nečítal marně anebo snad s odstupem také mélického Nezvala a Seiferta; sám je bytostný melodik, svou poetikou paradoxně bližší i v tom, co je u Halase a Skácela spíš zpěvné. Ostatně na to sám upozorňuje, když se ptá, jestli jde o vůbec o rým, a pokračuje: Byť básníkom a jednako aj byť...
Mihalkovič je básník velice slovenský už tím, jak naléhavě zní jeho mateřština. Ačkoli čtu slovensky nemálo, musel jsem nejednou nahlédnout do slovníku, nevěda, že preš je lis, túz eso a lekno leknín. A přece je to zároveň i básník, který je velice taky náš.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |