Kdo rád štěničkaří, určitě si přijde na své v memoárové knize NA CHRBTE TIGRA (vydal Albert Marenčin - PT Bratislava, vzpomínku na MDD napsal Josef Nesvadba, doslov a kalendárium Štefan Drug), v níž Móric Mittelmann-Dedinský vypráví o sobě a hlavně o lidech, zvláště ze slovenské i české levicové avantgardy, které (některé hodně zblízka a jinak než jiní) poznal. Je v té knize kvantum omylů, chyb, nepřesností, počínaje už popiskem k fotografii, kde se za rodné město Freudovo označuje Opava, konče například větou, podle níž Vančura, Mukařovský a Teige navstevovali to isté klasické gymnázium na Křemencovej ulici v Prahe; ve skutečnosti zmíněné gymnázium bylo v ulici Křemencově, a ne Křemencové, nebylo klasické, ale v době Vančurova studia na něm c. k. reálné, potom v době Teigovy maturity státní reálné, a Mukařovský nestudoval tam, ale v Písku. Žádné takové boty do knihy nepatří a nelze je omlouvat, ale byl by holý nerozum pro ně knihu zatratit, protože ta, byť zřejmě důkladnější editorskou péčí nedotčena (MDD zemřel už v květnu 1989), je významnější i půvabnější než mnohé memoáry věcných lapsů prosté.
   O čem autor píše z osobní zkušenosti (a ne z doslechu jako o té Křemencárně), v tom je zřejmě zcela přesný a v mnohém je i objevný. Nejde jen o vysvětlení, jak to bylo s jeho jmény, i díky nimž přežil holocaust (tu autor i doslov věrohodně vyvracejí dehonestující domněnku Václava Černého, který se o MDD otřel ve svých pamětech), ale třeba i o hold, který spomienky a úvahy vzdávají české společnosti jako soudržně a solidárně antifašistické. M. M. Dedinský chválí pomoc, jíž se mu dostalo nejen od Karla Teiga, u něhož v jeho vile bydlel jako podnájemník na začátku německé okupace, ale také od velkého množství lidí, s nimiž se stýkal, než musel do transportu, a i pak, když se mu podařilo z polské přestupní stanice do Treblinky (zase díky antifašistické solidaritě) uniknout a vrátit do Protektorátu; než byl už v poslední fázi války znovu zatčen, žil porůznu, nejdéle v Ostravě a Brně, kde se dokonce s padělanými papíry stal redaktorem Lidových novin, a přežil i druhé uvěznění, protože na jeho pravou identitu, o které se v jeho českém okolí nutně vědělo, gestapo nepřišlo.
   Českého čtenáře potěší, jak vysoko MDD oceňuje i české profesory na slovenských středních školách a vliv české kultury; a jak důvěrně zná českou poezii, literaturu a umění. Na tom nic nemění, že verš Mlčíme a pohrdáme omylem připisuje Halasovi, který zřejmě ten refrén Tomanovy Balady každodenní z Veršů rodinných a jiných, psaných za první světové války, často citoval za světové války druhé, takže se do mysli MDD vryly jako výraz českého vzdoru proti okupantům a kolaborantům; tu ten omyl bezděky dokládá, jak se česká kultura za války uměla bránit porobě mobilizací svých vnitřních sil.
   Jen co MDD vyvázl ze smrtelného nebezpečí za války, užil si zase nemálo zlého, stal se, jak sám říká, dodnes neviem ako, buržoáznym nacionalistom, 1949-1953 byl vězněný a ani potom neměl ustláno na růžích, a přec ve své zprávě o jízdě na hřbetě tygra se nezřekl svého socialistického přesvědčení a (v kontrastu k mnohým, jimž často vzalo úhonu jen kuří oko a křičí už třináct let o sto šest) píše o tom, co bylo dobré, vděčně nejen o Ivanu Kusém, ale i Karolu Rosenbaumovi, Stano Šmatlákovi a zvlášť Alexandru Matuškovi.
   Je škoda, že podobných pamětí, jako jsou tyhle, je v Čechách tak málo. A nemůžem být dost vděční slovenskému básníkovi, kritikovi, překladateli (mj. celého Fausta), který vzpomíná, jak Novomeský rovnako ako Fučík napriek horúčke a ťažobe protektorátu vedeli svojím humorom (...) vnášať slnečné lúče aj do chmúry čakania, neistoty.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]