Adept svobodných zednářů
   V zahraničí pracovali rozvědčíci v různých oficiálních funkcích, jak o tom píšeme na jiném místě, a tuto funkci museli také plnit. Přidávalo jim to práci a někdy přivádělo do velmi zvláštních situací, ale také situací pro rozvědnou práci zajímavých. O jedné takové situaci je následující vyprávění:

   Do Paříže přiletěli na specializovaný veletrh mezinárodních strojírenských výrobků dva pracovníci našeho tehdejšího ministerstva místního hospodářství s tím, aby zde uzavřeli kontrakt na dodávku strojního vybavení pro 35 opraven obuvi na počkání. Dnes se s nimi běžně setkáváme téměř v každém velkém obchodním domě. Z titulu své oficiální funkce jsem je na veletrhu doprovázel. Předem měli vytipovány tři zahraniční firmy: německou, švýcarskou a francouzskou. Postupně jsme se na veletrhu seznámili s jejich jednotlivými exponáty a po důkladném prostudování příslušné technické dokumentace padla volba na francouzskou firmu Carlton-service. Ta své stroje nejen vyráběla, ale i v celé západní Evropě s nimi provozovala poměrně rozsáhlou síť opraven obuvi na počkání, jimž Francouzi říkali „talon-minute“, čili podpatek za minutu.
   Když vedoucí expozice zmíněné firmy uslyšel, o jak velkou zakázku jde, uvedl, že k uzavření takového kontraktu není oprávněn a telefonicky vyrozuměl svého „pédéžé“ (Président Directeur Général, PDG). Ten okamžitě sdělil, že za půl hodiny je v expozici.
   Jak to chtěl časově dokázat zůstává pro mne dodnes záhadou, protože výstaviště bylo v jižní části Paříže u Porte de Versailles a sídlo firmy v severní čtvrti.
   Nicméně svůj slib dodržel a po projednání všech aspektů byl kontrakt uzavřen. Přitom nám PDG dal s ohledem na rozsah objednávky rabat s tím, že zaplatit můžeme u jedné německé banky v NSR, což prý nás vyjde levněji.
   Po několika dnech mi zavolal a pozval mě na pracovní oběd. Zcela otevřeně mi přiznal, že rozsah naší objednávky ho nesmírně překvapil a sdělil mi, že za moje „dohození“ kontraktu mi poskytne provizi. Ta se zpravidla pohybovala do 3 % uzavřeného kontraktu.
   Nutno dodat, že v západním obchodním světě jde o záležitost zcela běžnou, jenže pro československého zástupce PZO to bylo v rozporu s naším devizovým zákonem a tudíž naprosto nepřípustné. V Praze již existovaly mechanismy, jak na to dohlédnout, a je třeba dodat, že některý pracovník v této pasti občas uvízl.
   Pro důstojníka rozvědky navíc mohlo jít o „cestu do pekel“. Francouzská kontrarozvědka DST byla o zmíněném zákoně dokonale informována a mohla pak dotyčného hříšníka vydírat a zaverbovat k agenturní spolupráci. To zase až příliš dobře věděli všichni kádroví příslušníci československé rozvědky a takovouto návnadu nespolkli.
   Rozhodl jsem se tedy pro vyloženě úhybné gesto. Řekl jsem PDG, že jako syn někdejšího baťovského ševce a příštipkaře bych se musel hanbou propadnout, kdybych od něj nabízenou provizi přijal.
   Musím doplnit, že při uzavírání kontraktu nabyl PDG dojmu, že v celé záležitosti hraje prim moje maličkost. Navíc jsem se mu „přiznal“, že ve hře byly kromě jeho firmy ještě dvě další, konkurenční, ale já se na základě své osobní zkušenosti „přimlouval“ za jeho firmu.
   Vyprávěl jsem mu, jak se jednou při procházce nedaleko Lucemburské zahrady manželce zasekl podpatek v mříži větrací šachty a ulomil se. Byli jsme bez vozu a chtěli si objednat taxík. Já však kousek odtud spatřil žlutomodré logo Carlton-Service, kde ulomený podpatek opravdu bleskově a kvalitně opravili. Takže odtud „pocházel“ můj kladný vztah k této firmě, což PDG kvitoval s povděkem. Tím jsem považoval celou záležitost za uzavřenou.
   Jaké však bylo moje překvapení, když zhruba za týden mi znovu zavolal a tentokrát mne pozval na oběd do jedné renomované pařížské restaurace, jež se nachází ve Villa Gabriel, v parku lemujícím dolní část Elysejských polí. Několikrát jsem si tohoto objektu při pojíždění kolem všiml a pokaždé jsem si na základě značek parkujících vozů v duchu říkal, že patrně jde o snobskou restauraci.
   Nuže, v této restauraci jsem nyní s PDG seděl u stolu rezervovaného pro dvě osoby. Její interiér s rozsvícenými křišťálovými lustry, včetně těch malých na stěnách, vypovídal o vytříbeném vkusu. Bílý nábytek v empirovém stylu prvního císařství, tedy jako za císaře Napoleona Bonaparta. S pestrobarevným, narůžovělým čalouněním sedadel i opěradel stylových židlí.
   Restaurace byla zcela zaplněna, my dva jsme přišli jako poslední.
   Při zběžném rozhlédnutí jsem poznával řadu mediálně známých tváří. Tak třeba u sousedního stolu obědval tehdejší francouzský ministr kultury André Malraux s jedním senátorem. V rohu zaujali místo ředitel správní rady jedné francouzské automobilky a tehdejší slavná filmová herečka. Dále jsem zde spatřil několik francouzských veličin z oblasti kultury: spisovatele, malíře, ale i vysoké francouzské důstojníky.
   Na první pohled bylo vidět, že všichni hosté spolu navzájem živě diskutují.
   Noblesní společnosti odpovídal stejně noblesní jídelníček – pochopitelně bez uvedení cen, protože pro tyto hosty nehrály žádnou roli. Odshora až dolů samá vybraná jídla, aperitivy, vína, digestivy. Stolování bylo přirozeně na nejvyšší společenské úrovni.
   Při volbě jídla jsem si dal poradit od svého hostitele. Ten po aperitivu považoval za vhodné uvést mi o adrese naší restaurace několik zásadních informací.
   Villa Gabriel představuje společenské středisko nejvyšší hierarchie pařížských svobodných zednářů. Jejím majitelem (patronem, jak říkají Francouzi) byl už postarší distingovaný pán, zaujímající u pařížských svobodných zednářů velice prestižní stupeň 32, což znamená, že v Paříži je pouze jeden člověk o stupínek výše.
   Patron postupně obcházel všechny hosty a prohodil s nimi pár všeobecných společenských frází – hlavně o počasí, jídelníčku nebo zdraví.
   Poté, co prohodil u našeho stolu několik slov i s PDG, se obrátil na mne s tím, že po obědě jsem jeho hostem a rád si se mnou vypije šálek kávy a digestiv v separátním salonku. Nechápavě jsem pohlédl na PDG a otázal jsem se ho, čemu vděčím za tuto čest. Ten se pouze tajemně usmál a dodal, že se to v salonku určitě dozvím.
   Jídlo bylo pochopitelně vynikající, stejně tak i zvolené víno, jakož i perfektní obsluha. Jenže moje myšlenky se při tom toulaly kdesi jinde.
   Hosté postupně odcházeli a se všemi se patron srdečně rozloučil. Bylo vidět, že jsou to místní „štamgasti“, jak říkají Němci. Nakonec jsme v restauraci zůstali s PDG pouze my dva.
   V příhodnou chvíli k nám patron přistoupil a vybídl nás, abychom se odebrali do sousedního salonku.
   Při kávě se na mne obrátil a uvedl, že mu činí potěšení seznámit se mnou osobně. PDG mu o mně poskytl patřičné reference a on teď s potěšením konstatuje, že svým charakterem plně zapadám do etického a morálního kodexu svobodných zednářů. Prý tím, že jsem od PDG odmítl nabízenou provizi, jsem se vlastně legitimoval jako člověk, který se zcela nezištně zasloužil o uzavření rozsáhlého kontraktu, aniž by z toho měl sebemenší profit.
   Jedna ze zásad svobodných zednářů prý říká, že za prokázanou nezištnou službu je povinností každého svobodného zednáře se patřičně revanšovat. Takže se mne počal vyptávat, v čem by mi mohl PDG při plnění mých pracovních úkolů v Paříži být nápomocen.
   Tomu jsem přirozeně dokonale rozuměl a postěžoval si na enormní byrokracii ve všech francouzských úřadech, s nimiž v Paříži přicházím do praktického styku.
   Trošku jsem to přirozeně nafoukl, ale nebylo to nikterak okaté, protože na francouzskou byrokracii si zcela běžně stěžují všichni Francouzi.
   Odpověděl mi, abych se v takovém případě spojil s PDG, o svém problému ho informoval a vyčkal dalšího.
   Pak přešel patron k podstatě věci a k pravému důvodu, proč si se mnou přeje pohovořit. Jistě prý jsem při svém vzdělání narazil někde v literatuře na pojem „svobodní zednáři“. Jde o společnost vlivných lidí navzájem propojených nejen v západní Evropě, ale jejich vliv sahá daleko za oceán.
   Velice dobré kontakty prý byly navázány po 1. světové válce s československými svobodnými zednáři, jenže pak přišla 2. světová válka, náš Únor 1948, čímž došlo k přerušení kontaktů s nimi, nehledě na nepříznivý demografický vývoj obyvatelstva na obou stranách.
   Byl prý tudíž nastolen prvořadý úkol pokusit se o obnovu ztracených kontaktů a o doplnění řad svobodných zednářů z naší strany o mladé, perspektivní lidi, kteří již dosáhli ve svém oboru jistého postavení.
   Já tenkrát žil Kristova léta, takže jsem požadovaným kritériím zřejmě vyhovoval.
   Snažil se dál kout železo, pokud bylo žhavé. Otázal se mne, zda bych i já toužil stát se svobodným zednářem.
   Jeho nabídku jsem přirozeně nechtěl břitce odmítnout a tak jsem si vyžádal určitý čas na rozmyšlenou.
   Patron s tím zřejmě počítal a nadále na mne v tomto směru nenaléhal. Každopádně kul železo ještě dál. Ještě větší prý je zájem o obnovu zpřetrhaných vztahů se svobodnými zednáři na území Sovětského svazu.
   Stejně tak i v tomto bodě jsem si vyžádal čas na rozmyšlenou. Nicméně již nyní jsem mohl uvést, že s řadou lidí ze sovětského velvyslanectví v Paříži se celkem dobře osobně znám, což patrona viditelně navnadilo.
   Závěrem mne vybídl, zda bych se nechtěl na chvíli posadit do velkého koženého křesla (ušáku) v rohu salonku a vyzkoušet si, jaký je na něm posez.
   Nechápal jsem, proč bych to měl udělat, ale PDG mne s úsměvem očima vybídl, abych mu vyhověl. Oba pak na mne s pobavením spočinuli svými pohledy a patron se zajímal, jak se mi v křesle sedí. Přiznám se, že bylo nesmírně pohodlné, ani tvrdé, ani měkké, právě tak akorát. V tomto smyslu jsem jim tedy sdělil svůj úsudek.
   Nato se patron srdečně zasmál a pravil: „Totéž o tomto křesle prohlašovali i českoslovenští prezidenti Masaryk a Beneš, když v něm sedávali ještě za 1. světové války a pak v dalším údobí mezi oběma válkami, když je jejich diplomatické povinnosti občas zavály do Paříže.“
   A mne pojednou počal v křesle pálit zadek.
   Co k tomu dodat závěrem? Záležitost jsem v prvé řadě projednal se svým pařížským rezidentem, který o tom okamžitě informoval pražskou centrálu. S jejím souhlasem pak byla do akce zapojena i sovětská rezidentura v Paříži. Oba rezidenti mne společně seznámili s mým sovětským kolegou a já ho pak následně napojil na patrona.
   Co potom bylo ze sovětské strany dál, to již nevím. Já však, jakožto adept svobodných zednářů, jsem svůj úkol bezezbytku splnil.
   Když jsem pak občas narazil ve své oficiální práci (ale pochopitelně jsem si přitom přihříval i tu svou rozvědnou polívčičku) na byrokracii ze strany některé francouzské instituce, vyrozuměl jsem o tom svého PDG, a světe, div se – najednou šlo všechno jako po másle!
   Nu, a jak to bylo v mém případě se svobodnými zednáři dál? To už ponechám laskavě na zvážení a představivosti každého čtenáře.

   Tolik tedy vyprávění z pramene nejpovolanějšího.


   Korundová sklíčka pro rakety

   Ve studené válce na přelomu padesátých a šedesátých let hrála významnou roli špionážní letadla U-2, která přelétávala ve výšce 20 000 m z Turecka z jihu na sever do Norska z vojenského hlediska důležité oblasti Sovětského svazu a fotografovala pod sebou důležité objekty. Tím se Američané dotýkali nesmírně citlivých vojenských oblastí Sovětů a ty to pochopitelně nesmírně znepokojovalo.
   Jejich problém spočíval v té době v tom, že neměli k dispozici stíhačky, jež by ve zmíněné výši byly schopny proti U-2 účinně zasáhnout. Pro sovětské rakety země-vzduch to sice žádný problém nebyl, avšak jejich naváděcí systém nefungoval spolehlivě.
   Tyto rakety vystřelovali za pomoci svých pozemních radarů, jež letouny spolehlivě zjistily, avšak šlo o zaměření tak říkajíc orientační. Přesné navedení raket na vzdušný cíl přebíral v určité výšce po zachycení infračervených paprsků z motoru počítač zabudovaný ve špici rakety. Důležitou roli přitom hrál minerál korund, a to díky svému optickému jevu asterismu, což znamená, že paprsek dopadající na krystal pod jakýmkoliv úhlem se po průchodu rozštěpí. Korund nacházející se v přírodě se pro tento účel nehodil.
   Od počátku 20. století se však korund vyráběl synteticky z chemicky čistého oxidu hlinitého - jeho sklepáváním do kyslíkovodíkového plamene o teplotě 2800 stupňů Celsia. Syntetický korund narůstá obdobně jako krápník - stalaktit a má podobu jakési karotky. Jeho tloušťka je dána především chemickou čistotou oxidu hlinitého, velikostí plamene i čistotou kyslíku a vodíku. Přítomnost cizích prvků způsobí ve vznikajícím monokrystalu prudké pnutí v mřížce a krystal praskne.
   Sovětský problém spočíval v tom, že dokázali vyrobit monokrystaly, jejichž průměr představoval velikost zhruba nehtu mužské ruky. To však bylo pro jejich účely málo, protože po rozřezání a následném vybroušení krystalů do podoby jakýchsi sklíček podobných UV filtrům u fotoaparátu se zmíněný optický jev asterismus nemohl náležitě uplatnit.
   Sověti věděli, že výroba syntetického korundu je spolehlivě zvládnuta v řadě západoevropských zemí, kupříkladu ve Švýcarsku, Německé spolkové republice, Rakousku. Proto se obrátili na naši VTR s naléhavou prosbou zaměřit se na agenturní proniknutí do příslušných objektů těchto zemí. Nad požadavkem jsme zrozpačitěli, protože výroba syntetického korundu v té době byla zvládnuta na špičkové světové úrovni i u nás v ústeckém Spolku pro chemickou a hutní výrobu, jenže to sovětští vojenští specialisté zřejmě v tu dobu nevěděli.
   Na tloušťku našich korundů však zase takový důraz kladen nebyl, protože byly určeny hlavně pro výrobu hodinových ložisek a ložisek řady přístrojů jemné mechaniky, jakož i pro výrobu české bižuterie. Nicméně v ústeckém Spolku zcela spolehlivě dosahovali tloušťky monokrystalů korundu 2,8 cm, tedy víc, než dosahovali Sověti.
   Rovněž u nás docházelo svého času k praskání monokrystalů po dosažení jejich určité tloušťky, ale tento problém se podařilo po jisté době spolehlivě zvládnout. Dané skutečnosti VTR zjistila prostřednictvím Krajské správy SNB v Ústí nad Labem, v jehož rámci působili rovněž rozvědčíci po její linii.
   Obratem jsme proto v daném smyslu vyrozuměli naše partnery v Moskvě. Ti projevili briskně eminentní zájem o převzetí našich zkušeností u této technologie. Vyslat v dané záležitosti své specialisty k nám však pro ně bylo nepřijatelné, protože by tím vyzradili svůj zájem o tuto pro ně vyloženě okrajovou záležitost.
   Pro naléhavost celé problematiky proto byla do záležitosti zapojena naše armáda.
   Jednoho dopoledne se u podnikového ředitele Spolku objevili představitelé generálního štábu v civilu a sdělili mu, že v zájmu obrany zemí Varšavské smlouvy je nezbytné, aby do Sovětského svazu neprodleně odcestoval náš specialista ovládající perfektně shora uvedenou technologii. K jeho odjezdu musí dojít ihned, a to netradičním způsobem, to je bez pasových formalit, bez předchozího zařazení do plánu zahraničních služebních cest Spolku.
   Prostřednictvím zmíněné Krajské správy jsme měli předem ověřeno, kdo z výroby monokrystalů by měl být do Sovětského svazu vyslán a jeho jméno jsme tlumočili zástupci „genštábu“ a řediteli podniku.
   Ten si ověřil, že je právě na ranní směně a proto ho telefonicky vyzval, aby se okamžitě dostavil do sekretariátu podnikového ředitele.
   Přímo tak, jak ráno do zaměstnání přišel, ho důstojníci „genštábu“ dopravili armádním vrtulníkem na vojenské letiště v Milovicích, kde na něj už čekala dvojmístná sovětská nadzvuková stíhačka, a odstartoval do Sovětského svazu.
   Ještě se praktiky nevymanil z šoku, když s ním pilot přistál na jakémsi sovětském vojenském letišti. Zde na něho čekal pro změnu sovětský vrtulník, který ho dopravil do jednoho utajovaného výzkumného ústavu, nesoucího pouze kódové číslo. V jakém městě se to vlastně ocitl, vůbec nevěděl.
   Byl uctivě přijat ředitelem ústavu, který byl již informován, jakou anabázi musel předtím podstoupit a ze všeho nejdříve ho bohatě pohostil, protože se nestačil ve Spolaně ani najíst.
   Pak ho požádal o předání našich poznatků spojených s technologií výroby syntetického korundu v jeho ústeckém podniku. Výslovně přitom zdůraznil, že jde o nesmírně důležitý problém, spojený s obranou zemí Varšavské smlouvy, což našeho specialistu téměř uzemnilo a nemohl se stále ještě zbavit dojmu, že se mu to všechno jen zdá, ale už stál ve výrobní hale monokrystalů obklopen sovětskými kolegy. Ti ho pak detailně seznámili se svým problémem praskání monokrystalů při dosažení jejich určité tloušťky a požádali ho, aby jim předvedl, jak se při tom postupuje u nás.
   Předem si tedy od nich vyžádal výsledky analýz čistoty vstupního oxidu hlinitého, jakož i kyslíku a vodíku používaných pro jejich plamen.
   Hned při zběžném pohledu na tyto hodnoty bylo zcela jasné, že i jemu by za daných okolností monokrystaly praskaly. Oxid hlinitý totiž obsahoval nadměrné množství cizích prvků. Jen tak spíše pro sebe si posteskl, že je škoda, že si s sebou nestihl vzít ve Spolku trochu oxidu hlinitého, z něhož se monokrystaly vyrábějí tam.
   Reakce sovětských kolegů ho zcela odzbrojila: „Žádný problém, tak vám ho obratem přivezeme.“ Sovětský stíhač dostal okamžitě příkaz, aby odletěl zpátky do Milovic a současně o problému vyrozuměli kompetentní sovětští důstojníci náš generální štáb, aby urychleně zařídili dopravení vzorků oxidu hlinitého do Milovic.
   Po urgentním telefonickém rozhovoru s podnikovým ředitelem Spolku vše perfektně klaplo a zakrátko náš vojenský vrtulník odlétal s vzorky do Milovic, kde na ně už čekala sovětská stíhačka. A dopravila je do onoho výzkumného ústavu.
   Našeho specialistu mohli omývat, když ještě téhož dne rozbalil zásilku s originálním balením ústeckého oxidu hliníku.
   Na vrtění hlavou však nebyl čas. Okamžitě se dal se svými kolegy do díla a během několika dní je zasvětil do výroby ještě o něco tlustších monokrystalů, než se vyráběly ve Spolku.
   Po celou dobu o něho Sověti příkladně pečovali, a to po všech stránkách. Při loučení mu ředitel ústavu vyjádřil nesmírný dík za předání zkušeností a pěl chválu na jeho odbornou erudici. Zároveň ho naléhavě požádal, aby o skutečnosti, že Sověti požadované kvality monokrystalů nedosahovali, pomlčel. Na samý závěr ho pak požádal, aby podumal o tom, jak by se dalo dosáhnout tloušťky monokrystalů 5,6 cm, která by pro jejich aplikaci byla optimální. V případě, že by toho dosáhl, obdrží v Praze informaci, jak o tom dát vědět.
   Zpáteční cestu domů nastoupil a absolvoval tak, jak se dostal sem.
   Ještě v letadle si ujasnil, že dosáhnout požadované tloušťky monokrystalů doposud používanou technologií je naprosto vyloučeno, protože pak dojde v monokrystalu k tak velkému pnutí, že praskne. Poté se o tom přesvědčil i v praxi.
   Protože to však byl člověk technicky zdatný, přišel na přímo geniální nápad: proč se snažit vyrobit monokrystal o tloušťce 5,6 cm dosavadním způsobem, když se přímo nabízí vyrobit jej v podobě jakéhosi „lízátka“, u něhož bude možno průměr prakticky libovolně měnit. Stačí, když se mateční krystal korundu v podobě slabé tyčinky upevní v kyslíko-vodíkovém plameni nikoliv jako dosud svisle, nýbrž vodorovně, čímž postupně dosáhne podoby placatého lízátka, jež se pak dá vybrousit do zmíněné podoby.
   O jeho výsledku byli patřičně informováni Sověti a celý postup se opakoval – náš specialista se objevil v sovětském výzkumném ústavu stejným způsobem jako krátce předtím.
   Sovětský ředitel výzkumu se nad originalitou nové technologie nestačil divit a s přivezenými sklíčky 5,6 cm se doslova mazlil. Okamžitě si sezval své výzkumníky, kteří na problému pracovali, a pořádně jim vyčinil, jak je možné, že na tak prostý postup nepřišli.
   Domů do Ústí se pak specialista dostal již obvyklým způsobem.
   Důvod několikadenního pobytu mimo pracoviště byl ve spolupráci s podnikovým ředitelem zdůvodněn spolupracovníkům i jeho ženě potřebou vyzkoušet v polních podmínkách jím předtím vynalezený osobní dozimetr, registrující velikost radioaktivního záření změnou zabarvení „sklíčka“, jež bude nosit voják neustále u sebe.
   Sověti měli tudíž od té doby k dispozici pro své protiletadlové rakety požadovaný syntetický korund o optimálním průměru a byli schopni americká špionážní letadla úspěšně sestřelovat. Současně však pro ústecký Spolek vznikl nový problém, který jeho podnikového ředitele důkladně zaskočil.
   Sověti totiž trvali na tom, aby s ohledem na vojenský význam nové technologie výroby syntetického korundu byl v ústeckém provozu výroby monokrystalů zaveden nejvyšší stupeň utajení. Problém ale spočíval v tom, že ne všichni pracovníci provozu by v tom případě splňovali nejpřísnější požadavky bezpečnostní prověrky.
   Po zralém uvážení bylo proto ve spolupráci s československou kontrarozvědkou rozhodnuto právě opačně: režim se zde z hlediska utajení měnit nebude a vše zůstane při starém jako dosud, což bude tou nejspolehlivější zárukou, jak uvedené skutečnosti utajit, což odpovídalo české mentalitě.
   Pointou celého případu s „korundovými sklíčky“ bylo sestřelení amerického špionážního letadla U-2 pilotovaného Gary Powersem v ranních hodinách 1. května 1960 nad Sibiří nedaleko tehdejšího Sverdlovska sovětskou raketou země-vzduch, jež vynikala velkou přesností zásahu cíle.
   O této události vyprávíme podrobněji také proto, že ukazuje ještě jinou roli, kterou rozvědka plnila. Jak z příběhu vyplývá, SSSR řešil z vojenského hlediska velmi vážný a utajovaný technický problém a nikoho nenapadlo, že by v Československu v nenápadném ústeckem provozu mohl ležet klíč k jeho řešení.
   Na druhé straně nikdo v ČSSR nemohl vědět, jaký vážný problém řeší nejpřísněji utajované pracoviště v SSSR. Teprve v okamžiku, kdy se úkol objevil také na stole naší rozvědky, se dostala záležitost do pohybu.
   Jak už jsme se zmiňovali i jinde, první krok rozvědky při plnění zadaného úkolu v zahraničí vždy začínal doma, v Československu. Hledala, kdo doma o problematice něco ví, nebo by mohl vědět, kde hledat. Jak kdysi dávno říkával profesor teoretické fyziky na přírodovědecké fakultě UK Viktor Trkal: „Kdo ví, kde co hledati, ten je vědění blízek.“
   V tomto počátečním vyhledávání vykonávali nedocenitelnou práci příslušníci 1. odborů Krajských správ SNB, pracující po linii vědeckotechnické rozvědky.

   Ukázky z knihy Pomohli jsme sestřelit Powerse

   Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 259 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]