Pořád ještě je Vltava plná lodí a zvláště v Praze pomáhají svým majitelům k výdělkům, ale stejně se po řece plaví již jen dva skutečné parníky s původním parním strojem... Pryč je čas školních výletů, kdy snad všechno žactvo za několik kovových korunek poznávalo kouzlo vltavských strání směrem na jih ke Štěchovicím, ale i opačným směrem až na Mělník.
   Kolik jen lidí nejrůznějšího směrování uměla spojovat tahle společná láska? Stará láska prý nerezaví, řeka je ovšem všelijak - i nehezky- přepažená, přesto vzpomínky na vodní výlety k empírovému zámeckému parku ve Veltrusích jsou u mne staré již padesát let. Nostalgická ohlédnutí jsou však téměř každoročně osvěžována špacíry pod korunami letitých stromů.
   Stejně tak i v čase letošní ušmudlané a deštivé červnové neděle, kdy mě za cedulí o parkování v ceně dvacetikačky uvítalo téměř prázdné parkoviště se zasviněným okolím. Nikde živáčka, drobný déšť si nedával pokoj a vůně zkrápěných květů lákala k návštěvě parku.
   Mířím nedaleko parkoviště nad zarostlý uměle zbudovaný vodní kanál, kde stojí chátrající Laudonův dórský pavilón z roku 1797. V jeho okně nelze přehlédnout, ani čichem nezaznamenat čerstvé lidské lejno... Z blízkého kempu Obora je slyšet řev motorů z jakéhosi motocyklového srazu a smrad z výfuků jakoby utlumoval zápach z výkalů hulváta... Nejspíš si tak někdo značkoval svoji cestu do Evropy. Nutno ale podotknout, že to u nás páchne podobně na dost místech...
   Veltruský park, u jehož zrodu a podoby z let 1764-1785 stál Rudolf Chotek, předběhl svou dobu, neboť byl založen dříve, než tento zahradní sloh přišel vůbec do Evropy. Klenby solitérních stromů v lužní vltavské krajině umí poskytnout ukvaltovanému člověku dneška místo k zamyšlení nad sebou samým. Ve spojitosti s lejnem v Laudonově pavilónu to sedí...
   Rád si při výletech posedím i v nejsevernějším cípu parku v pavilónu Marie Terezie, který byl vystavěn v letech 1811-13, a pod jehož klenbou v malém pylonu byla zasazena malá rytina vladařky. Ano, téměř dvě stě let, až donedávna, tu byla, ale již není. Jiný hulvát směřující do kulturní Evropy ji vylomil a jako správný český vlastenec ukradl. To máš za to, že jsi nám Čechům taky vládla, ty ubohá uherská královno, vždyť jsme nakonec v sedmileté pruské válce přišli i o Slezsko! A taky jsi nám zavedla povinnou školní docházku, takže do sběrny barevných kovů s tebou! Kdepak, pach z českého lejna z Laudonova pavilónu je cítit i pod klenbou stavby věnované Marii Terezii... Ještě že blízká budova Červeného mlýna, půvabná romantická stavba z roku 1795, pořád slouží lidem, i když už jen těm dožívajícím.
   Ti žijící, co mají ještě cit, spatří nedaleko mlýna na rozpadávajícím se hrazení mostu lehký úsměv na tváři kamenné egyptské sfingy z roku 1820. V jejím sousedství, už jen jako ruina, se nachází Egyptský kabinet, který měl připomínat Napoleonovo tažení do Egypta. Tajemný pohled sfingy však devalvují další pitomci, kteří musí sdělit jiným poutníkům "Taky jsem tu byl" a jménem vyrytým do těla sochy to sdělují ostatním! Nebo se tak ostatním dává na vědomí: "Ten blbec, co to vyryl, jsem já"?
   Déšť neustává, park ve Veltrusích je mimořádně liduprázdný, nicméně je pořád skvělou ukázkou romantických zálib lidí před mnoha léty. V mysli se mi vybavují představy o prvním skutečném vzorkovém veletrhu, který tu proběhl v roce 1754 díky Rudolfu Chotkovi pod názvem Velký trh tovarů Království českého. Přijela i Marie Terezie, jejíž reliéf nyní zmizel, během své návštěvy odměnila medailemi mnohé vystavující a hodně zboží sama zakoupila...
   A zámek ve Veltrusích? Ten se stal dostaveníčkem umělců z celé Evropy a od 19. století sem zajížděli i naši kumštýři sdružení kolem Umělecké besedy. Ve starém průvodci z roku 1923 se dokonce píše: "Zde Jaroslav Vrchlický poprvé vítal předmět svých Snů o štěstí, potomní svou choť Ludmilu, dceru Žofie Podlipské, zde volil oblíbené své letní sídlo i F. X. Svoboda a mnozí jiní."
   Propršená tříhodinová procházka parkem končí opět na parkovišti. Zde mezi několika auty pobíhá špatně česky hovořící člověk a zpětně vyžaduje parkovné. Žádná budka u vjezdu, ale u blízkého kiosku popíjejí nějací druzi, kteří by snad mohli přiběhnout i se samopalem, a tak bez řečí platíme. Nejsem totiž císařský polní maršálek a baron Ernst Gideon Laudon (1717-1790 ), který zvítězil u Domašova, válčil s Turky a dobyl také Bělehrad. Teď, co se už nemůže bránit, byl znesvěcen pavilón nesoucí jeho jméno...
   Stará láska nerezaví, čas ubývá čím dál rychleji, čas klukovských výletů parníkem do Veltrus je nenávratně pryč. Zůstávají jen vzpomínky, přibývá však lidí, co i je neustále ničí. Lejn všeho druhu totiž přibývá...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]