Hovoříme se Sergejem Levickým, prezidentem Svazu ruskojazyčných spisovatelů v České republice

   Sergeji, nejprve se stručně představte čtenářům...
   V roce 1981 jsem poprvé coby rodilý Moskvan přijel do tehdy socialistického Československa a pět let jsem pracoval v pražském Aeroflotu jako reprezentant této sovětské letecké společnosti. Pak jsem se vrátil domů do Moskvy a v roce 1996 jsem se vrátil do České republiky, kde působím doposud. Vystudoval jsem Moskevský letecký institut s titulem kandidáta technických věd v oboru rádioinženýr. Přitom mi však přirostly k srdci literatura a umění vůbec, a tak jsem se vydal i na dráhu publicistickou a literární.

   Takže jste osedlal dalšího hezkého koně a pustil se do dostihů za uměleckými vavříny. Co je váš stěžejní žánr?
   Nejraději píši humoristické povídky, a také humoristicky laděné básničky, romány, detektivky. Například v roce 2002 mi vyšla knížka pod titulem Románek pod pražskými střechami a další povídky. Stal se ze mne kritik této doby. V povídkách zobrazuji politické, ekonomické a kulturní paradoxy, které existují v Rusku i v Čechách. Paradoxy, nad nimiž se člověk směje, často hořce, ale jsou spíše k pláči!

   Zmínil jste své publicistické zaměření. Který svůj článek považujete za stěžejní ve vztahu k naší zemi?
   Byl to článek Jsme Rusové! Je nás znovu za co milovat? Zamýšlím se v něm například nad pobytem sovětských vojáků v Československu po roce 1968, nad tím, jak po »sametové revoluci« v Československu v roce 1989 zdejší hromadné sdělovací prostředky přeháněly počty ruských mafiánů, zabývajících se únosy lidí a přepady bank...

   Vraťme se k poslání Svazu ruskojazyčných spisovatelů…
   Náš svaz má ve svých řadách téměř půl stovky členů. Kromě Rusů, Bělorusů, Ukrajinců a Moldavanů, žijících v ČR, jsou v něm i Češi – literáti a básníci. Každý měsíc pořádáme schůzku, kde si čteme své výtvory, hrajeme také divadlo převážně s humoristickými scénami.

   V letech 2008 až 2011 jste pořádali v Praze Mezinárodní literární festivaly, o jejichž průběhu a dílech jednotlivých autorů jste publikovali informace v almanachu Parnas...
   Ano, dělali jsme čtyři tyto festivaly. Na první dva nám věnoval finanční podporu fond Russkij mir. Ale teď nedostáváme žádné peníze ani z Ruska. Ani na časopis Parnas, který je unikátní, protože v něm může publikovat kterýkoliv spisovatel či básník. Tedy nejen člověk z ruskojazyčných zemí, ale i z kterékoli jiné části světa.

   Takže intenzivně vyhledáváte nové talenty, nové tváře?
   Ano, a v Parnasu jim nabízíme široký tvůrčí prostor. Již vyšlo 31 čísel našeho časopisu

   A našli jste na letošním dubnovém festivalu nějaké nové talenty?
   Jistě, našli. Velký úspěch měl izraelský básník Alle Rozenfeld, avšak největší sklidila ukrajinská básnířka a scénáristka Olga Leonidovna Jeršova, jejíž poezie jiskří humorem a ironií.

   Kriticky jste se zmínil, že Svazu ruskojazyčných spisovatelů v ČR nikdo z Ruska neposkytuje podporu. A v České republice jste u někoho pomoc nalezli?
   Jediný, kdo nám pomáhal, byl pražský magistrát. Dával nám granty a cítili jsme díky němu i morální oporu. Patří mu za to poděkování našeho svazu. A také básníku Karlu Sýsovi, který publikuje povídky členů svazu v Obrysu-Kmeni, literární příloze Haló novin. A velice mne mrzí ještě jedna věc...

   Tak se s ní svěřte...
   Na vysoké úrovni jsme přispěli k natočení dokumentárního filmu o dětech, uvržených do zdí terezínského ghetta německými fašisty za druhé světové války. My ten film v pojetí ruských a rakouských tvůrců pojali nejen jako obraz židovských dětí, ale jako utrpení dětí na světě vůbec, bez ohledu na to, jaké jsou národnosti. Ale mrzí nás, že ten film nikoho příliš nezajímá. Škoda, že dnes ruskou byrokracii interesují jen věci, kde především ona sama může předvádět svou uměleckou iniciativu.

   Kde všude byl film o dětech z terezínského ghetta promítnut?
   V Moskvě byla premiéra filmu a dále jej viděli diváci v Rakousku, Německu, Maďarsku, Polsku, České republice a na Slovensku. Film byl natočen loni při příležitosti 65. výročí vítězství nad fašistickým Německem. Domníval jsem se, že zájem o film bude především v Rusku, kde existuje dost velkých fondů, kterým nechybí finance. Ale mýlil jsem se. Ruská jazyková verze filmu je také přeložena do českého jazyka a do němčiny. Film jsme vytvořili na obranu historické pravdy, proti falzifikaci dějin, k níž dochází až hrubým a nestoudným způsobem.

   Je ve filmu zachyceno něco zvláštního, originálního?
   Samozřejmě. Časopis, který vydávaly samy děti v terezínském ghettu. Psaly ho ručně v češtině a vycházel půldruhého roku. Navíc je pozoruhodné a krásné, že děti vedl učitel, který dobře znal ruskou literaturu a seznamoval kluky a děvčata v ghettu s Puškinem, Gogolem, Čechovem... Film jsme točili dobrovolně a zdarma, z čirého entuziasmu, z lásky k umění a historické pravdomluvnosti.

   Jaké plány má Svaz ruskojazyčných spisovatelů v ČR do budoucna?
   Příští rok hodláme opět zorganizovat již 5. Mezinárodní literární festival v Praze. Rádi bychom pokračovali v česko-ruském literárním kamarádství. Bohužel nemáme překladatele, kteří by překládali texty z češtiny do ruštiny a nechtěli za to peníze. Chtěli bychom pátý ročník festivalu uskutečnit ve spolupráci s nějakým českým umělcem, například s již uvedeným básníkem Karlem Sýsem a na tomto festivalu by bylo přínosem představit několik českých spisovatelů či poetů. Mohli by vyprávět něco o sobě a své tvorbě, my bychom jejich povídání otiskli v časopise Parnas, neboť usilujeme o prohloubení spolupráce rusko-českých autorů.

   Sergeji, kteří jsou vaši oblíbení čeští a ruští literáti?
   Velice miluji Karla Čapka a Jaroslava Haška. Knihu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsem četl asi dvacetkrát a alespoň pětkrát jsem se díval na film, kde Švejka mistrně hraje Rudolf Hrušínský. Velice rád navštěvuji Duškovo divadlo na vltavském nábřeží. A z ruských tvůrců mě přitahuje Gogol a jeho Mrtvé duše, jejichž obrazy a charaktery dnes spatřujeme i v lidech dnešní doby, jak v Rusku, tak i v Čechách. Nyní ale čtu hlavně nové pokolení ruských autorů, píšících politicko-filozofické pojednání o tom, co bude z Ruska za deset nebo dvacet let. V Rusku teď není situace jednoduchá a život lidí se zdramatizoval.

   Svaz ruskojazyčných spisovatelů v ČR vydal v roce 2006 knihu Vražda velkého vůdce, jejímž autorem je člen vašeho svazu Igor Vasiljevič Saveljev. Týká se smrti Stalina. Knihu pak vydalo i v ČR nakladatelství Naše vojsko. Co k tomu můžete povědět?
   Vydání knihy notně rozvířilo hladinu veřejného mínění. Vyčítali nám, jak jsme mohli takovou knihu pustit do světa! Saveljev však není sám, kdo napsal, že Stalin byl otráven jedem. Přitom vycházel z pádných faktů lékařské komise. V knize jsou o travičství pozoruhodné důkazy. Saveljev celý život sbírá materiály o Stalinovi a přitom nesmlouvavě obhajuje pravdu o jeho postavě. V Rusku se otvírají archivy a objevují nové, dosud neznámé věci ze Stalinova života a politické činnosti velké osobnosti sovětského státu. Navíc Stalin v Saveljevově líčení je zobrazen jako skromný politik, který nehýřil bohatstvím jako dnešní noví Rusové, nevlastnil chatu ve Švýcarsku ani vilu na mořském pobřeží ve Španělsku. Pro českou veřejnost by zcela určitě bylo objevné, kdyby třeba v Praze Saveljev uspořádal besedu o Stalinovi a ukázal jí tohoto státníka v ostrém světle.

   Hovořil JAN JELÍNEK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]