Se zájmem jsem sledoval v České televizi vystoupení poslance Parlamentu ČR Marka Bendy u příležitosti letošního měsíce května, prý měsíce, každoročně zasvěceného vzpomínce na "oběti zločinného komunismu". Stalo se na pietním pohřebišti v Praze 5-Motole.
   Spolu s ním tam vystupoval, i když v poněkud odlišném duchu, také ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.
   Několik dní po 9. květnu 2007, kdy se i Pražané přišli poklonit památce padlých rudoarmějců i obětí českého národa a jiných národů, jsem sledoval televizní záběry pietního aktu u pamětní bronzové desky na olšanském pravoslavném kostelíku, zasvěcené petiční iniciativou "Oni byli první" obětem násilí, spáchaného na protisovětské emigraci, která žila po roce 1920 v Praze.
   Poklonit se přišel s věncem i prezident republiky.
   Po roce 1945 byli někteří příslušníci sovětské emigrace nespravedlivě deportováni do gulagů. Mnozí v nich zemřeli, jiní se vrátili s podlomeným zdravím do země, která jim poskytla azyl.
   Obojí skutky minulosti si zaslouží nejpřísnějšího odsouzení, přísahu, aby se něco podobného již nikdy nemohlo u nás a nikde kolem nás opakovat.
   Ve stínu těchto okázalých aktů byly v tichu položeny věnce u nedávno ještě zcela zapomenutých československých generálů Kutlvašra a Klapálka, v Kroměříži pak i u hrobu generála Svobody.
   Všechny tyto vzpomenuté akty ve mně vyvolaly reminiscence. Ani při jedné pochopitelně nezmizela druhá strana mince.
   Co mám v daném případě na mysli?
   Mohl bych uvádět příklady, kdy se dnes mezi "oběti komunismu" hrdě hlásí i četní rozkradači společného majetku, zcela spravedlivě odsouzeni za zlodějny a lumpárny, rekrutující se i ze soudobých vysokých společenských kruhů. Nejsou ojedinělé případy, kdy se násilníci uchýlili k nenávistnému vraždění poctivých československých občanů jenom proto, že vykonávali svá zaměstnání, která s politikou neměla nic společného.
   Není žádným tajemstvím, že ani postižení z řad ruské protisovětské emigrace v ČSR nebyli v době nacistické okupace jednolitým celkem. Někteří se okamžitě po 15. březnu 1939 dali zcela do služeb gestapa, kolaborovali a sloužili po celou dobu války nacistům (i v německých uniformách) do roztrhání těla. Jako tlumočníci, přisluhovači německého aparátu či agenti provokatéři přivedli na popraviště desítky příslušníků společných československo-sovětských výsadkářských partyzánských oddílů, vysazených na území Protektorátu Čechy a Morava nebo tzv. Slovenského štátu.
   Dnes však o nich ticho po pěšině!
   Co si myslet o zbytečných obětech, kdy mnozí spáchali po 17. listopadu 1989 sebevraždu, v době lustračních vánic, v důsledku falešného obvinění ze "spolupráce s StB"?
   Dovolím si ocitovat několik řádek ze své vlastní knihy, kterou jsem napsal s jedním ze svých synů, Pavlem Vila pana prezidenta (Erika 2005): "...S nástupem 'normalizace' a také pro svůj pokročilý věk se paní Hana Benešová snažila zajistit bezpečnou úschovu zbytku písemností a dalšího dokumentačního materiálu, který ještě ve vile v Sezimově Ústí zůstal. Na doporučení prezidentova archiváře Dr. Bohuslava Matouše se obrátila na Dr. Aleše Chalupu, pracovníka archivu Národního muzea. Když - díky jemu - byla uzavřena dohoda o uložení pozůstalosti v archivu Národního muzea, byly oba fondy po částech, aby transport nevzbudil pozornost, přestěhovány do depozitáře v Křinci u Nymburka. Zde byly bezpečně uloženy, označeny fingovanou prozatímní signaturou a uzavřeny. V tomto úkrytu přežily nedotčeny až do převratu roku 1989. Poté byly převezeny do Prahy a odborně zpracovány Dr. Alešem Chalupou a Dr. Alenou Šubrtovou. Záchrana této pozůstalosti Edvarda Beneše a Hany Benešové byla provázena tragickou smrtí statečného Dr. Aleše Chalupy. Tento archivář, který při záchraně pozůstalosti riskoval vlastní bezpečnost, byl po roce 1989 označen ve vydaných tzv. Cibulkových seznamech za spolupracovníka Státní bezpečnosti, pod krycím jménem Aleš. Toto obvinění, které zpochybňovalo jeho osobní i odbornou čest, neunesl. Bohužel, Dr. Aleš Chalupa nebyl jedinou obětí lustračních štvanic po 17. listopadu 1989."
   Ministr Petr Gandalovič se nedávno rozhořčil v televizní Moravcově besedě nad obviněním, že se znovu rozhořely v České republice čistky ve státní správě. Označil takové "drzé" pojmenování za rezidua starého bolševického režimu.
   Chyba lávky - i tento režim se přece vyznamenal a stále vyznamenává čistkami na běžícím pásu.
   Jenom zabedněnec je slepý a nevidí.
   Marek Benda na motolském pohřebišti správně zdůraznil, že již nikdy by neměla být ze společnosti vylučována žádná skupina obyvatel pro své, třeba i odlišné, názory a postoje.
   A jak je tomu ve skutečnosti?
   Kolik lidí se znovu podrobilo diktátu modrého, ale i nazelenalého senátorského partajnictví, vylučujícího celé skupiny odlišně myslících a jednajících lidí?
   Kolik občanů, bez rozdílu věku, se chvěje při vyslovení svého bytostně opodstatněného názoru kvůli nebezpečí ztráty zaměstnání? Kolik lidí v dnešní době lže do přijímacích dotazníků - detektorů pravdy - při konkursních řízeních?
   Když jsem docela nedávno hovořil se zkušeným politikem, diplomatem a novinářem Jiřím Dienstbierem, jak by si představoval budoucího prezidenta, dozvěděl jsem se, že i prezident by u nás měl usilovat především o slušnou politickou kulturu, vytvářet prostředí, které nebude nikdo chápat jako vyčlenění ze společnosti.
   Rozsudek o stavu věcí však ponechávám na čtenáři.
   Myslím, že pravda - podle Jana Masaryka - stejně jednou zvítězí, ale dá to ještě pořádnou fušku!
   Abychom si i v budoucnu nepřipomínali oběti "sametového" boje proti lži a nenávisti, které pořád i u nás v celé společnosti panují díky nastolené falešné a farizejské politické pseudokultuře a dovezenému diktátu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]