Barbara Y. Flamandová je Belgičanka, nepíše vlámsky, ale francouzsky. Belgická literatura byla a je tradičně pohlcována literaturou francouzskou a splývá s ní: francouzsky napsal svého Ulenspiegela De Coster, své básně Verhaeren, své prózy Memmonier, a byli také velice často, stejně jako proslulý autor detektivek Simenon, za Francouze považováni. Vždyť za součást francouzské literatury ostatně i oni sami svá díla považovali. Z belgických autorek u nás nikdy nevyšla Rolinová, od Mallet-Jorisové z celé její bohaté tvorby jen román Lži v roce 1959. Flamandová je tudíž po létech (a možná na léta) jedinou zástupkyní této existující i neexistující národní literatury na našich knihkupeckých pultech. Jedinou a v současném nakladatelském a knihkupeckém kontextu nejspíš i ojedinělou. A to nejenom svým kritickým postojem vůči současnému stavu světa, ale i svým vztahem k Čechám: poslední povídka v knize, nazvaná Muž se slamáčkem, dokládá nejenom její zdejší pobyty (tentokrát v Karlových Varech), ale i jakési "genetické" přilnutí ke zdejším lidem a jejich osudům. Pro českého čtenáře (nakladatelství Onyx vydalo už pět autorčiných knih) je to příležitost k nahlédnutí i do literárního prostoru zanedbávaného jak nakladateli toužícími po bestsellerech, tak vydavateli konzumního braku, svorně se vyhýbajícími literatuře, která chce plnit svůj základní a trvalý úkol: být pozorným komentářem dění ve světě a v lidech. Vhodným průvodcem mu budou i fotografie Jana Černého a Jiřího Pecy.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]