Kritik, pokud to není sebejistý suverén o svých soudech nikdy nepochybující, je vděčný za sebemenší stvrzení, že se mu podařilo přiblížit k nejvlastnějšímu jádru toho díla, o jehož výklad se pokusil. A tak je podepsaný recenzent téměř šťastný, že Zuzana Nováková pojmenovala výbor ze své lyriky pro dospělé slovy TA RYBA, KTERÁ ZPÍVÁ (Blok, Třebíč 2003, 272 str.; hutný a porozuměníplný doslov napsal Mojmír Trávníček). Ovšemže je to verš z její básně, závěr Noci na Vysočině ze sbírky Černý bez v deštivé noci (1987), ale ten verš, jeden z nějakých třiadvaceti set v té sbírce, už tehdy vyzdvihla a svým názvem vztáhla na básnické dílo autorčino má recenze sbírky. K té rybě, která zpívá, vrátila se Zuzana Nováková pak ve sbírce Stínání luny (2000) způsobem pro ni příznačným: napsala Sonet o tichu (i ten se čte nyní ve výboru právě vydaném), jehož první kvarteto a poslední terceto začíná veršem přání Já být tou rybou zpívající:
   Být tou rybou zpívající, svou noc bych tichem opojila.
   Nevím, jak se jí to daří s nocí, ale se čtenářem, jímž především jsem, určitě. Už to bude čtvrt století, co jednu svou sbírku nazvala Ticho plné hudby, a to umění ticha líbezně čelícího vřavě, ryku, decibelům světa je nepochybně v samém základu jejího díla tak vzácně celistvého a soudržného, že nyní nad výborem ze všech sedmi básnířčiných sbírek mohu napsat, co se mi dralo na jazyk už tehdy, když jsem psal o Černém bezu v deštivé noci a neměl na to dost místa:
   Zuzana Nováková ještě průkazněji než z nevyčerpatelných zdrojů české mélické poezie, v níž nechybí Zpívající pták (Urbánková) ani Zpívající lípa (Bureš), tedy z té z poezie, k níž byla dcera básníka Studánky a Vinného lisu přirozeně predestinována, roste z velké malířské tradice od Mánesa přes Renoira po Zrzavého, z okouzlení uměním tance, a pokud jde o literaturu, ještě nejspíš má blízko k autorovi Kláry d'Ellebeuse, Anýzového jablka, Svatebních zvonů a Románu zajíce. A ovšem taky k onomu Christianu Morgensternovi, od jehož Šibeničních písní se odvíjí všechen rybí zpěv moderní poezie.
   Na konci výboru je také osmnáct nových básní z rukopisů, mezi nimi jistě ještě předčasné loučení Až projdu tichem do ticha, ale taky Verše pro zajíce, kteří v červnu tančí. Ta báseň připravená "zaječími" motivy rozesetými po celém díle (třeba Březen ze Dvanácti visutých zahrad, 1969, je Zuzaně Novákové měsícem zaječích novorozeňátek a mokrého sněhu), končí strofou:
   Zrozeni v chladu, větru, vánici / teď bezstarostně tančí, tančí si / v měsíčním kruhu šťastní zajíci.
   No ano, my všichni i autorka sama jsme takoví smutně šťastní zajíci.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]