Ještě jednou Lebeděv aneb
   Bolšoje spasibo, gospodin posol!

   Knížka má název Velvyslanec vzpomíná..., ale sám autor Alexandr Alexandrovič Lebeděv přiznává, že to v žádném případě nejsou memoáry. Čili řečeno terminologií jistého politika-nepolitika Vaška z Hrádečku jde vlastně o vzpomínky- nevzpomínky.
   Ruský autor prožil dlouhou řadu let v Československu ať už jako viceprezident Mezinárodního svazu studentstva po boku dlouholetého československého předsedy MSS Jiřího Pelikána či jako diplomat v roli velvyslaneckého rady a brzy velvyslance SSSR ( poté ruského velvyslance) v Československu a pak v České republice. Čtenář tedy se zájmem sleduje, čím bývalý diplomat (ročník 1938) obohatí znalost nejnovějších československých (českých) dějin.
   A čtenář rozhodně není zklamán, protože gospodin posol má smysl i pro černý humor a zná i to, co vůbec nezažil. Tak například v době únorových událostí roku 1948 neměl ani celých deset let, ale všechno tady u nás brilantně znal. Jak je to možné? Inu, díky svědectví jistého bývalého významného činitele NKVD P. Sudoplatova, který kdysi přešel na tu správnou »demokratickou« stranu, takže taky své vzpomínky bohatě vyšperkoval podle požadované objednávky a »jeho memoáry před několika lety uveřejnil jeho syn, či přesněji řečeno příslušná organizace«.
   My, kteří jsme Únor 1948 - na rozdíl od gospodina Lebeděva - zažili tady v Československu, víme, že celá desetiletí bylo právem zdůrazňováno, že Vítězný únor 1948 byl perfektní ukázkou výborné taktiky KSČ v čele s Klementem Gottwaldem a ukázkou naprostého krachu spiknutí reakčních ministrů, působících ve vládě Národní fronty Čechů a Slováků jako »pátá kolona« západních imperialistů. Po kontrarevolučním státním převratu v listopadu 1989, pojmenovaném Havlovou klikou »sametová revoluce«, se Vítězný únor 1948 začal dokonce i ve školních učebnicích nazývat »komunistickým pučem«. Tomu se musel vysmát i protikomunistický politik a spisovatel Pavel Tigrid, který velice lapidárně konstatoval, že českoslovenští komunisté měli v Československé republice už před únorem 1948 všechno pevně v rukách, takže ani nemuseli dělat žádný státní převrat.
   Avšak podle všeznajícího diplomata Lebeděva (přesněji podle exzpravodajce Sudoplatova) to s »operací Únor 1948« bylo všechno jinak. Alexandr Alexandrovič píše: »Podle mnohých zdrojů (z Kominterny i NKVD, což nakonec bylo skoro totéž) se celá operace připravovala nesmírně pečlivě. A byla dovedně kombinována. Šlo o plán mocenské změny parlamentní formou, ovšem ve spojení s dostatečně brutálními silovými prostředky. Dělnické oddíly - Lidové milice - pochodovaly ulicemi se zbraněmi v rukách.« A nyní přichází Lebeděvův humoristický příspěvek: »Byly vyzbrojeny a dobře vycvičeny sovětskými specialisty (podtrženo mnou - J. P.)« A exdiplomat Lebeděv se opět s naprostou důvěrou opírá o vypravěče Sudoplatova: »Šlo o tichý výsadek několika stovek důstojníků NKVD do Prahy. Prý jich bylo čtyři sta. Jen? Kdo už nyní může přesně říci, kolik jich skutečně bylo? Ocitli se v Čechách a především v Praze, aby celou akci dokonale zajistili. Proč bylo nutné tak velké nasazení lidí z NKVD? Podle svědectví, které Sudoplatov předkládá, byl Edvard Beneš ze všech stran obklopen agenty NKVD.« A tak to všechno nakonec vypadá tak, že každý z reakčních ministrů ČSR, kteří podali demisi, měl vlastně kolem sebe samé agenty NKVD, kteří ho usměrňovali tak, aby nakonec dopadli tak, jak dopadli.
   Velmi působivá je Lebeděvova pohádka o tom, jak se ve vile Na Zátorce připravoval Únor 1948, kdy se tam prý »sešli se sovětským velvyslancem a velvyslaneckým radou Klement Gottwald, Georgi Dimitrov, Maurice Thorez a samozřejmě mnozí další.« Exvyslanec zde zabrousil dokonce do gastronomie konstatováním, že prý vodky a kaviárových chlebíčků bylo dost. A Dimitrov (kterého si tam Lebeděv přibájil jako i další politiky) prý měl »nejraději pouhá vajíčka na tvrdo, trochu posolená, a kus uzené ryby s krajícem černého chleba«.
   Velvyslanec Lebeděv je na štíru s historickými fakty jako jeden středoevropský absolvent vojenského gymnázia v Opavě. Takže díky mu za další historický objev, podle kterého byl Mečiar slovenským prezidentem (str. 133). Nu třeba jeho někdejší šéf Ševarnadze, který dálkově absolvoval pedagogický institut v Kutaisi - jak kdysi patřičně zdůraznil sovětský vědec a diplomat, akademik Jevgenij Maximovič Primakov - by mu to jistě zbaštil coby pravdu pravdoucí.
   Lebeděv se také chlubí svojí známostí s Karlem Schwarzenbergem, ale patrně vůbec neví, jak se tento »starý rytířský rod« vůbec dostal do Čech, což by jako kandidát historických věd měl vědět. Zato u každého Čecha a každé Češky vyvolá autor široký úsměv při konstataci, že prý jeho kníže Karel umí dobře rusky. Jestli je tomu jako s jeho znalostí češtiny, tak tedy nazdar! Ostatně ruský diplomat a historik patrně neví, že šlechtické tituly byly v Československu zrušeny už za první republiky za prezidenta Masaryka.
   Lebeděvovi však nutno přiznat, že skvěle diplomaticky vyřešil jeden problém s americkou velvyslankyní Shirley Templeovou-Blackovou, kinohvězdičkou Hollywoodu třicátých let, když mu chtěla darovat pejska se jménem »Gorbi« (str. 102-104).
   Vylíčení všech nejrůznějších velvyslancových legrácek by si nesporně vyžádalo mnohem více místa. Každopádně »Bolšoje spasibo, gospodin posol!« za rozšíření našich českých obzorů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]