Láska...
   Co všechno se za tím slovem skrývá!
   Snad každý, kdo se zabývá nějakou tvůrčí činností, ať už je to básník, hudebník, dramatik či malíř, sochař, herec nebo spisovatel, pocítil někdy ve svém životě potřebu vyslovit se na toto téma. Mohl bych snést celé stovky, ba tisíce citátů vzešlých z pera autorů dávných, středověkých i moderních a všechny by hovořily o tom, že láska je nám nejen potřebná, ale že nás dovede také jaksepatří potrápit, někdy i zlomit, že dokáže rozšířit naše srdce, povznést našeho ducha do oblačných výšin a zase jej z nich srazit, že nám může naplnit život a dát pocítit nebeské štěstí, ale že se bez ní nedá žít. Je nakažlivá jako spalničky. Je nemilosrdná. A postihuje nás všechny. Každý člověk touží po lásce. Po lásce veliké a nekonečné, po lásce opětované, prudké, vášnivé, silné jako letní bouře. Když se pak skutečně přižene, jsme zaskočeni její všemocnou silou. Vpadne nám do srdce a promění je v snadno zranitelné ústrojí, vlastně v jedinou otevřenou ránu. Ta rána je nevyléčitelná. Ale chceme vůbec, aby nám srdce poznamenané láskou někdo léčil?
   Nejdříve nás zaskočí první láska.
   Takto ji líčí Romain Rolland: "... mezi záhony salátů a jahod, červených ředkviček, zelených okurek a zlatých melounů chodila bosky, v drsné košilce, s rukama holýma a s hrdlem obnaženým, na hlavě nic než těžké rusé vlasy, v drsné košilce, na níž se hrotily dva tvrdé prsy..."
   Taková je první láska. Milovaná dívka se podobá spíše světici na oltáři venkovského kostela. Nelze se jí dotknout, lze ji jen vzývat v mučivých snech, zbožňovat a obdivovat. Vůbec si neumíme představit, že bychom tuto neobyčejnou dívku mohli vzít do náruče a položit dlaň na kterékoli místo jejího těla. To by nás asi zabilo. Protože první láska je sen. Nehledá erotické prožitky, hledá jen krásu, úsměv, vroucnost a pozvolné objevování těla. Prvními milostnými zážitky procházíme nevinní, čistí, cudní, možná i trochu směšní.
   Dnešní mladí lidé jsou patrně jiní. Jak to říká Ed McBain? "Významnou část pubertální energie jsem vyplýtval v horečnatém spřádání plánů na to, jak vyplenit poklady ukryté v blůze nadité k prasknutí, jak lstivě a pokud možno nepozorovaně vklouznout rukou na vnitřní stranu stehna až k vytouženým nylonovým kalhotkám pod pevností sukně. Mé prsty mezitím zuřivě lomcovaly nepoddajnými knoflíky a ďábelskými sponkami podprsenky, jež nepochybně vymyslela nějaká šílená vynálezkyně."
   Ale byli takto orientovaní dobyvatelé šťastnější? Nevím. Pochybuji o tom. Člověk musí nejen dospět, musí především dozrát, aby byl připraven na tu druhou lásku, kdy tělo milované dívky přestane být nedostupným idolem na oltářích lásky a my pak dokážeme souznít s tajemnou hudbou sfér a vyplout do nekonečných prostor skutečného života a tajemství přestane být tajemstvím. Ti mladí, co postávají ve dvojicích na nástupištích autobusových či vlakových nádraží, by neměli příliš spěchat s otevíráním dveří oné tajemné komnaty pozemské lásky, aby si co nejdéle uchovali svěžest a sílu citu.
   Neboť "všichni jsme byli hněteni a přehněteni těmi, kdo nás milovali, a pokud byli jen trochu důslední, jsme jejich dílem - dílem, které ostatně nepoznávají a které nikdy není takové, jak o něm snili. Není jediné lásky, jediného přátelství, které by prošlo naším osudem a navěky ho neovlivnilo," napsal F. Mauriac. Saint-Exupéry lapidárně dodává: "O lásce se nediskutuje. Láska je."
   Važte si jí. Bez lásky by srdce člověka bylo prázdné a tedy zbytečné. Láska je. A my se rádi stáváme jejími oběťmi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]